„Ono vlastně nejde o nic nového, jen si to možná v poslední době trochu víc uvědomujeme. Už na podzim půjdeme opět po čtyřech letech ke komunálním volbám, v nichž jaksi nejvíc pociťujeme souznění občana a svého voleného zástupce. Máme je nejvíc na očích, můžeme je na radnici relativně nejvíc ovlivnit, zkrátka máme pocit, že tito naši zástupci nejvíc vyjadřují naše vlastní zájmy a postoje v našem nejbližším okolí, naší obci, v níž žijeme.

Tomu se nechce věřit! Následkem týrání a špatného zacházení zemře v České republice padesát dětí každý rok! Téměř dvě plné školní třídy tedy nepřežijí „péči“ svých rodičů. Každý rok řeší úřady navíc přibližně dva tisíce případů, kdy je dítě opakovaně mláceno svým vlastním rodičem! Vyplývá to ze statistik, které zveřejnil Fond ohrožených dětí. Přestože je toto číslo ohromující, určitě není úplné. Utajených případů totiž zůstává spousta, dle mnohých většina. Sebrat odvahu a týrání nahlásit totiž bývá nejen pro samotné děti, ale i pro lidi z jejich okolí často nepřekonatelnou překážkou. Své potomky přitom týrají především alkoholici a sociálně slabší lidé. Ovšem nejen ti! Týrání dětí je obzvláště zavrženíhodné. V tomto mají smysl pro spravedlnost i ti, kteří se s ní jinak dostávají do křížku. Je skutečně dobře, že každý, kdo směřuje do vězení kvůli násilí na dítěti, tam jde s obrovským strachem. Něco podobného totiž vězni neodpouští.  

O sebeobraně jsem už dost slyšela, jako milovnice knih i ledacos přečetla, a Karate Kida jsem viděla snad stokrát. Párkrát jsem i jen tak ze zvědavosti zaskočila na nějaký ten kurz sebeobrany, kde mě mělo několik základních chvatů a zlověstných výkřiků „ha-ja!“ připravit na boj s nepřítelem. Vždycky, když jsem se svým cvičným spolubojovníkem slavnostně plácla o žíněnku, jsem se cítila bezmála jako Chuck Norris a vlastně jsem se už ani nemohla dočkat, až se na mě nějaký ten mizera začne sápat, abych ho mohla pěkně po ninžovsku zpacifikovat. Ale jako naschvál mě nikdo nepřepadl, ani mě nevzali jako rukojmího do zajetí, jak se to děje převážně ve filmu, dokonce se na mně už ani žebrající bezdomovci nedomáhali drobných. Asi se to absolvenství bojového kurzu holt pozná už na dálku, myslela jsem si.

Tak jsme za půlkou toho nejkratšího měsíce v roce, načež se tak dívám okolo sebe a měl bych opět v nůši opět pár fantastických poznámek.Ta první je o světle. Sice se říká, že na Hromnice o hodinu více, ale má se na mysli konec dne, což už všichni pozorujeme, že je tak nějak jasněji. Neplatí to ovšem o začátku dne, a tak mi opravdu uniká, proč po sedmé hodině ranní vidím packající postavičky šinoucí se do práce ve tmě a mnohdy i teď v mlze, jelikož úderem sedmé zhasnou pouliční světla a děj se vůle Boží...

Jak známo, v zimním období jsme všichni tak nějak více zalezlí, neradi v tom zimním „nepříjemnu“ vyvíjíme nějakou větší aktivitu, ale o to více se zabýváme jídlem. A tak jsem si řekl, že se o to dnes pokusím i na tomto místě, a stanovil jsem si základní kritérium, že jsem buď turista, případně někdo, kdo chce pozvat obchodního partnera na pracovní oběd, při kterém lze podepsat zajímavou smlouvu anebo pozvat dámu svého srdce na opulentní, romantickou, ohromující večeři a jsem v Prostějově v centru, tedy od náměstí E. Husserla, přes Hlaváčkovo s výhledem na Vojáčkovo a přes Masarykovo až na Pernštýnské, případně opačně na Žižkovo, což činí cca půl kilometru.