Ze svých dlouholetých zkušeností ze školních lavic jsem nabyla dojmu, že učitelem se člověk vážně nestává, nýbrž rovnou rodí. Narazíte na něj, jen když opravdu pečlivě pátráte hlavně proto, že ne každý, kdo si nechá říkat pan či paní učitelka jím skutečně je...

Ceny benzinu stoupají rychleji než rtuť teploměru v poušti za pravého poledne, proto jsem se rozhodla k drastickému opatření a z garáže vytáhla kolo. Pravda, už je to nějaký ten pátek co jsem na něm seděla a nikdy mi nebylo úplně jasné, jak funguje to nafukování s pumpičkou a takovým tím speciálním ventilkem, ale cestou do práce jsem potkávala tak znepokojivě velké množství odhodlaných cyklistů, že by byl skoro hřích se k nim nepřidat. Navíc ručička na osobní váze se nebezpečně přiblížila k číslu, ke kterému by se rozhodně blížit neměla, a já už v bezpočtu článků četla, jak geniální prostředek na hubnutí je právě jízda na kole.

Rozjásaná jarní příroda na nás útočí na každém kroku prozpěvujícími ptáky, pučícími květinami a hřejivými slunečními paprsky. Nedočkaví zemědělci už dychtivě vtrhli na políčka a zahrádky, protože ať byla zima, jak chce krátká, hrábě a lopata zahálely v kůlně už zbytečně dlouho.

Už mnohokrát jsem si téměř se slzami v očích vzpomněla na brannou výchovu na „základce“, kdy po důkladném poměření vzdálenosti brady od nosu bílým plastovým měřítkem, které mi, kdoví proč, vždycky připomínalo jelení parůžky, byla každému ve třídě přidělená „vytoužená“ plynová maska. S tou jsme si několik hodin užili spoustu legrace na úkor zcela postradatelné výuky. Vždycky mě celkem namíchlo, že na mě vybyla ta nejsmradlavější maska, což mě už tehdy nutilo k úvaze, jestli bych si ji tváří v tvář plynovému útoku byla ochotná opravdu nasadit a dýchat skrze páchnoucí filtr.

O sebeobraně jsem už dost slyšela, jako milovnice knih i ledacos přečetla, a Karate Kida jsem viděla snad stokrát. Párkrát jsem i jen tak ze zvědavosti zaskočila na nějaký ten kurz sebeobrany, kde mě mělo několik základních chvatů a zlověstných výkřiků „ha-ja!“ připravit na boj s nepřítelem. Vždycky, když jsem se svým cvičným spolubojovníkem slavnostně plácla o žíněnku, jsem se cítila bezmála jako Chuck Norris a vlastně jsem se už ani nemohla dočkat, až se na mě nějaký ten mizera začne sápat, abych ho mohla pěkně po ninžovsku zpacifikovat. Ale jako naschvál mě nikdo nepřepadl, ani mě nevzali jako rukojmího do zajetí, jak se to děje převážně ve filmu, dokonce se na mně už ani žebrající bezdomovci nedomáhali drobných. Asi se to absolvenství bojového kurzu holt pozná už na dálku, myslela jsem si.