Ve stylu Chucka Norrise ...

O sebeobraně jsem už dost slyšela, jako milovnice knih i ledacos přečetla, a Karate Kida jsem viděla snad stokrát. Párkrát jsem i jen tak ze zvědavosti zaskočila na nějaký ten kurz sebeobrany, kde mě mělo několik základních chvatů a zlověstných výkřiků „ha-ja!“ připravit na boj s nepřítelem. Vždycky, když jsem se svým cvičným spolubojovníkem slavnostně plácla o žíněnku, jsem se cítila bezmála jako Chuck Norris a vlastně jsem se už ani nemohla dočkat, až se na mě nějaký ten mizera začne sápat, abych ho mohla pěkně po ninžovsku zpacifikovat. Ale jako naschvál mě nikdo nepřepadl, ani mě nevzali jako rukojmího do zajetí, jak se to děje převážně ve filmu, dokonce se na mně už ani žebrající bezdomovci nedomáhali drobných. Asi se to absolvenství bojového kurzu holt pozná už na dálku, myslela jsem si.

Ale jen do doby, dokud jsem se nevracela neprozřetelně ve velmi pozdní hodině domů. Možná to milé dámy samy znáte, takový ten pocit, když víte, že jde někdo za vámi, a už už si promítáte v hlavě, co teď...?! Některé z vás velmi správně pomýšlí na útěk, ale kam? Domů, aby ten mizera věděl, kde si na vás příště počíhat? Do nějakého temného koutu, kde budete doufat, že vás neobjeví? Vycvičená celoživotním sledováním dobrodružných a bojových filmů plných hrdinů jsem útěk okamžitě zamítla a začala pátrat v paměti, které chvaty by útočníka odrazily nejúčinněji, ale ze všech lekcí jsem si bohužel perfektně vzpomněla jen na to „ha-ja!“. Na zátylku jsem už cítila útočníkův dech, a když mi na rameno dopadla jeho ruka, majzla jsem mu jednu svazkem klíčů. Bohužel šlo o mého kamaráda, který za mnou běžel už od nádraží, aby mě doprovodil. No, po mé bojové lekci si to už asi příště rozmyslí...