ETICKÝ KODEX VČERA A DNES...

Základním posláním novináře odnepaměti bylo informovat veřejnost o všem podstatném, co se přihodilo v bližším i vzdálenějším okolí. Objektivně, nezkresleně, pravdivě. K tomuto ideálu se snažily a snaží přiblížit generace žurnalistů v různých historických epochách i nejrůznějším prostředí. Tu hůře, tu lépe, povětšinou s vědomím, že ideálu se dosahuje vždy jen s obtížemi.

V dobách (ne)dávno minulých měl novinář, který se přes všechny obtíže k tomuto povolání dostal, mantinely zatraceně úzké. Sám dobře věděl, o čem a jakou formou si může dovolit psát, autocenzura totiž fungovala dokonale. Kdyby nefungovala, skončil by dotyčný leda v samizdatových kruzích, o novinařině i jiném solidním zaměstnání by si mohl nechat jenom zdát.

Porevoluční euforie dovolila posunout hranice možného mnohem blíž kýženému ideálu, ale novinářské srdce dlouho neplesalo. S privatizací deníků a závanem západní kultury do významného počtu redakcí se začaly poznenáhlu tvořit nejrůznější etické kodexy. Na první pohled bohulibě vyhlížející zásady přinášely drobná doporučení, o čem je korektní psát a o čem je naopak korektní pomlčet. Neboli opět začali být novináři sešněrováváni tématy, která je žádoucí před veřejností zamlčet, samozřejmě tentokrát z těch nejušlechtilejších pohnutek.

Jedním z těchto módních témat je bližší konkretizace osoby, která se dopustila nějaké nepravosti. Chudák novinář, který se dostane k nějakému pikantnímu sólokapru, může maximálně dopodrobna popsat, co se přihodilo, ale zúčastnění musí zůstat v jakési éterické mlze, ponechajíc laskavému čtenáři na jeho domyšlení, kdo, komu a proč. „Vyspělí“ novináři s bohatými zkušenostmi z vyspělých západních zemí to přece tak píší, poučila nás v pondělním vydání pořadu Reportéři ČT veřejnoprávní televize. Mají přece etický kodex.

Krom toho se nám tito etikou nasáklí žurnalisté snaží namluvit, že v Německu či Francii čtenáře vůbec nezajímá, ze které sociální, národnostní či náboženské skupiny aktéři dané události zrovna pocházejí. To je ale spíše zbožné přání propagátorů falešné politické korektnosti, která se prokazatelně stále více vzdaluje obyčejnému životu obyčejných lidí.

Reportér ČT David Vondráček si PROSTĚJOVSKÝ Večerník evidentně vybral jako odstrašující příklad médií, které se prý záměrně snaží pravdivými informacemi zlepšit svou ekonomiku a ještě snad i rozdmýchávat nežádoucí vášně. Omyl. Tím, že budeme záměrně mlžit realitu, neznamená to, že zmizí. Bude tomu právě naopak!

My píšeme o romské kriminalitě jako o kterékoli jiné. Společenské problémy je nutné ventilovat, protože jedině tak lze napomoci aspoň pokusům o řešení dané situace. Ve Varnsdorfu, Rumburku, Novém Boru, Budějovicích a kdoví kde jinde nebouchl papiňák emocí ze dne na den. Bobtnal týdny a měsíce, ale „korektně“ se o potížích občanů neinformovalo, tudíž jako by nebyly, a tedy se ani neřešily. Jakmile jednou vyjdou lidé do ulic, je řešení vždy mnohem svízelnější.

Kam až takové hraní na slepou bábu může dojít, dokumentuje další zpráva z uplynulého týdne. Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu stěžovatelům, kteří kritizovali neoprávněné umísťování romských dětí do takzvaných zvláštních škol. Snaživá školní inspekce se tedy snaží dopátrat, jak se vlastně věci mají. Ale ouha! Speciální pedagogové namítají, že takový průzkum je neoprávněný a neproveditelný, protože přece ani neexistuje definice, jak poznat romského žáka. Pro zjištění podílu jednotlivých etnik si skočit snad jedině k jasnovidci. Kocourkovští by nevěřili...

Závěrem nutno konstatovat, že se Večerník snaží přiblížit onomu žurnalistickému ideálu, jak může nejblíže. Proto informuje o událostech, jak se opravdu staly, bez ohledu na „korektnost“, kterou lze nazývat nejrůznějšími výrazy. Nechceme a nebudeme se od ideálu žurnalistiky dobrovolně vzdalovat.