Kolem a kolem na bicyklu

Ceny benzinu stoupají rychleji než rtuť teploměru v poušti za pravého poledne, proto jsem se rozhodla k drastickému opatření a z garáže vytáhla kolo. Pravda, už je to nějaký ten pátek co jsem na něm seděla a nikdy mi nebylo úplně jasné, jak funguje to nafukování s pumpičkou a takovým tím speciálním ventilkem, ale cestou do práce jsem potkávala tak znepokojivě velké množství odhodlaných cyklistů, že by byl skoro hřích se k nim nepřidat. Navíc ručička na osobní váze se nebezpečně přiblížila k číslu, ke kterému by se rozhodně blížit neměla, a já už v bezpočtu článků četla, jak geniální prostředek na hubnutí je právě jízda na kole.

Takže bylo rozhodnuto, kolo jsem oprášila, vyzkoušela hlavně, jestli dostatečně funguje zvonek, protože ten jediný bych byla v případě potřeby schopná opravit, a vyrazila na cestu. Šlapalo se celkem ztuha, přestože cesta rozhodně nevedla přes nezdolatelné kopce, ale to jsem částečně vyřešila přetočením několika mrňavých páček na řidítkách. Už už jsem si gratulovala, jak báječně jsem nastalý problém vyřešila, když kolo začalo podezřele skřípět, navíc tak hlasitě, že se na mě otáčeli kolemjdoucí i spoluúčastníci provozu, kterým to jelo rozhodně rychleji než mně, přestože někteří z nich šli pěšky. Abych zachovala dekorum, nevzdala jsem se svého cyklistického předsevzetí a totálně zpocená, s lýtky nateklými jako nohy od klavíru a jazykem až u kolen jsem dosýpala s více než půlhodinovým zpožděním na místo určení. A zatímco jsem si kolo s vypětím všech posledních sil přivazovala ke stojánku, okolo procházející chlapeček hlásil svému tatínkovi: „To kolo má ale křivá kolečka,“. A tatínek na to: „No, tak to vypadá, když si někdo nenafoukne před jízdou duše...“.

No, s další jízdou na kole asi nějakou dobu počkám a dřív než na ni vyrazím, rozhodně si nechám kolo raději tentokrát odborně prohlédnout.