Vzpomínky na plynovou masku

Už mnohokrát jsem si téměř se slzami v očích vzpomněla na brannou výchovu na „základce“, kdy po důkladném poměření vzdálenosti brady od nosu bílým plastovým měřítkem, které mi, kdoví proč, vždycky připomínalo jelení parůžky, byla každému ve třídě přidělená „vytoužená“ plynová maska. S tou jsme si několik hodin užili spoustu legrace na úkor zcela postradatelné výuky. Vždycky mě celkem namíchlo, že na mě vybyla ta nejsmradlavější maska, což mě už tehdy nutilo k úvaze, jestli bych si ji tváří v tvář plynovému útoku byla ochotná opravdu nasadit a dýchat skrze páchnoucí filtr.

Za několik posledních let jsem se přesvědčila, že ano, a bez váhání. Například docela nedávno, kdy jsem vešla do školící místnosti, kde sedělo prozatím pouze několik lidí. Pohodlně jsem se usadila blízko dveří - aneb nikdy nevíte, kdy se to může hodit, a vyčkávala příchodu ostatních. Do řady přímo přede mě se ale posadil člověk, kterému slovní spojení ‚osobní hygiena‘ říkalo tak málo jako mně jaderná fyzika... Přesunula jsem se o nějaké dvě židle dál, což nepomohlo, naopak to nelibě páchnoucí odér rozšířilo po celé místnosti. V zoufalství jsem se vrhla na opačný konec haly, kde, jak jsem doufala, budu alespoň částečně z dosahu plynového útoku neznámého muže. Jak postupně přicházeli další kolegové, místnost se zaplnila a já jsem upřímně litovala ty, na které vybylo místo v těsné blízkosti „Pana Smraďocha“.

V té chvíli se ke mně otočila vedle sedící kolegyně, která chtěla probrat detaily přednášky a já myslela, že mě porazil kamion s uleželou cibulí a plesnivým ovocem. Kolegyni zřejmě v nestřeženém okamžiku něco vlezlo do krku a chcíplo to tam, jiné vysvětlení opravdu nemám... Odevzdaně jsem snížila svou dechovou frekvenci na minimum, modlila se za brzký konec přednášky a s láskou vzpomínala na svou školní smradlavou masku.