Studentem na doživotí

Ze svých dlouholetých zkušeností ze školních lavic jsem nabyla dojmu, že učitelem se člověk vážně nestává, nýbrž rovnou rodí. Narazíte na něj, jen když opravdu pečlivě pátráte hlavně proto, že ne každý, kdo si nechá říkat pan či paní učitelka jím skutečně je...

Takový člověk se projeví už ve svých raných školních létech tím, že vám bez váhání opravuje i taháky a takové ty dopisy co si posíláte ve třídě pod lavicemi. A protože jeden takový učitelský profík patří k mým nejlepším přátelům, vím, že tyhle pravopisné úchylky jim vydrží až do dospělosti. Už méně zábavné je, že si své vyučovací postupy zkouší i na svých nejbližších, kteří jsou v nečekaných momentech dotazováni na díla autorů, jejichž existence mi byla až do teď díky bohu utajena. Být žákem v dnešní době není nic jednoduchého, jen mrkněte do soudobých učebnic, třeba jen pro první ročník vašeho juniora.

Ale být učitelem je možná ještě těžší, vždyť naprostá většina těch stařešinů za katedrou nebo učitelským stolem se narodila ještě v době, kdy nebyly počítače, mobily dokonce ani barevná televize! Vzpomínám na učitele informatiky, který viděl poprvé počítač asi tak pět minut před tím, než jsme se vřítili do učebny. Všichni společně jsme na přístrojích identifikovali tlačítko ‚zapnout‘ a zbytek hodiny sledovali, jak pan učitel zuřivě listuje příručkou pro práci s počítačem. Byla to veliká legrace hlavně proto, že jsme z informatiky všichni obdrželi jedničku a pan učitel po prázdninách raději učil dílny...

Novým věcem se holt učíme celý život, ale jenom někteří mají na to, aby učili ostatní. Ti nejlepší totiž učí ze srdce a ne z knihy nebo učitelské příručky.