V předchozích dvou zápasech chyběl a zdálo se, že už za Kostelec letos nenastoupí. Na derby se však nečekaně objevil v sestavě a byl jako obvykle výraznou oporou svého týmu. Honza Smékal (na snímku) zatížil prostějovské konto šesti góly, ale na víc než remízu to nestačilo.

* Jak vůbec člověk přijde k tomu, že se z něho stane „zarputilý“ otužilec?
„Po vyučení jsem několik let bydlel a pracoval v Jeseníku, kde jsem dělal externího televizního opraváře. Někde v rádiu jsem slyšel, že otužování je zdravé, tak jsem to prostě zkusil. Pokud si dobře vzpomínám, všechno začalo ranním sprchováním ve studené vodě, a když jsem se svým trabantem jezdil lidem po vesnicích spravovat televizory, tak jsem prostě zastavil někde u louky nebo lesa, svlékl se a vyválel se ve sněhu! (smích) Ve větším měřítku jsem ale v otužování i plavání pokračoval až po přestěhování do Prostějova.“

Z pohledu široké sportovní veřejnosti se jedná spíše o méně známou postavu. Ti, kteří však měli možnost poznat Milana Elfmarka blíže, dobře vědí, že jeho akční rádius je takřka nekonečný. Nedávno ve funkci potvrzený předseda Okresního fotbalového svazu Prostějov a před pár dny také zvolený člen výkonného výboru Olomouckého KFS je současně i starostou obce Olšany u Prostějova, přičemž se nadále věnuje vědecké práci matematika. Jeho láska ke kopané se zrodila už v dětských letech a přetrvává dodnes. Ve své kariéře hrával v mládežnických kategoriích za Železárny Prostějov, jinak byl věrný mateřským Olšanům. Větší „díru do světa“ dělá nyní jako bafuňář. Nejen o tom si povídal v obsáhlém rozhovoru.

Stále významným hráčem na trhu s byty v Prostějově zůstává magistrát prostřednictvím městské společnosti Domovní správa Prostějov. Na některé aspekty bytové politiky se Večerník zeptal nedávno inaugurované radní a předsedkyně bytové komise při radě Jany Halvadžievové, která se pro speciální přílohu rozhovořila nejen o současném stavu s byty...

Požadavky na prostějovskou basketbalovou omladinu se v průběhu sezóny výrazně změnily. Po odchodech několika hráčů se prakticky přes nos stali plnohodnotnými hráči a ve složité situaci týmu se od nich očekává, že pomůžou k záchraně ligy. „Dostali jsme se do jiné pozice,“ uznává v interview s Večerníkem Adam Goga, který nastupuje na postu rozehrávky či křídla.

Je stěžejním hráčem Výšovic, což potvrdil i v utkání proti Vrahovicím. Nejlepší kanonýr soutěže Kristián Koukal (na snímku) vstřelil jediný gól svého týmu a měl na noze ještě jeden. Rozhodně byl nejnebezpečnějším borcem hostujícího týmu.

* Jak jste viděl utkání?
„Na Vrahovicích je vidět, že mají kvalitní tým. Jsou to mladí kluci, běhaví a techničtí. Asi měli trošku navrch. Hřiště bylo dobré, já jsem od nás čekal v prvním poločase víc. Ve druhém už to bylo lepší.“
* Jste se získaným bodem spokojení?
„Po první půli asi jo. Ke konci jsme to ale mohli nakonec zvrátit, kopali jsme penaltu. Vzhledem k tabulce je však bod dobrý.“
* Měl jste dvě gólovky, dal jste pouze jeden gól...
„Za každou branku je člověk rád. Samozřejmě bych chtěl ale dávat gólů co nejvíc, tentokrát ale šancí mnoho nebylo.“
* Proč jste nešel na penaltu?
„Já jsem minule nedal ve Ptení. Bavili jsme se o tom, Jirka Škop ji chtěl kopat a věřil, že promění.“ (úsměv)
* Po podzimní části jste dal sedmnáct branek, překvapilo vás tento počin?
„Asi jo, protože já měl vždycky podzim slabší. Dával jsem vždy maximálně tak čtyři pět gólů. A honil jsem to až na jaře. Myslím, že sedmnáct je dobré číslo do druhé půlky.“
* Na kolik gólů si troufáte celkem?
„Když to bude přes dvacet, tak dobrý.“ (smích)

reportáž z utkání najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 3. dubna

Pro kterou z Agelek má probíhající čtvrtfinále extraligové soutěže největší náboj? Určitě pro Barboru Gambovou. Pětadvacetiletá smečařka se narodila i volejbalově vyrostla v Přerově, který je úvodním soupeřem prostějovských žen v letošním play-off. Po sobotním hladce zvládnutém duelu série číslo jedna služebně nejstarší členka vékáčka odpověděla Večerníku na několik otázek.

Pokud si hráče na hřišti všimnete několikrát za zápas, je to nejlepší důkaz jeho nasazení a přístupu k utkání. Josefa Pančocháře jste ve Znojmě přehlédnout nemohli. Hrál dobře pozičně, směrem dopředu i dozadu, zápas mu prostě vyšel. Po porážce 1:3 ani jemu do řeči příliš nebylo...

* Utkání s favoritem jste podchytili od samého začátku, čím to?
„Konečně jsme plnili pokyny trenéra tak, jak jsme měli už dávno. Celý týden jsme se systematicky připravovali, změnili jsme speciálně na tento zápas rozestavení a na hřišti nám to opravdu vycházelo. Bylo to až nečekané a možná nás to samotné docela překvapilo.“
* Co vás konkrétně zaskočilo?
„Čekali jsme, že na nás domácí vyrukují s ofenzivní hrou, přitom jsme měli vzadu poměrně dost prostoru pro rozehrávku. Karel Kroupa vyhrál na hrotu snad každý balón a rozbíhali jsme útoky po stranách tak, jak se po nás chce, takže se nebojím říci, že jsme měli z počátku utkání navrch.
* Přestože jste dlouho drželi náskok, vyloučení asi bylo klíčovým okamžikem zápasu?
„Vždy, když jde tým do deseti hráčů, je situace obtížná. Přesto si myslím, že jsme se s vývojem utkání vypořádali nadstandardně dobře. Pak přišel smolný gól na 1:1, což byla přesně situace, kterou fotbal přináší. Je to strašná škoda. Všichni se po zápase cítíme zbití, jak jsme to oddřeli na maximum, a přitom nevezeme ani bod.“
* Zakousnutí celého týmu do zápasu bylo jasně viditelné...
„Je vidět, že nasazení a kvalita v nás jsou, jen je potřeba obojí takto prodávat každý zápas, nejen tehdy, když vedeme na hřišti favorita a hrajeme jen v deseti.“
* Je výkon, který jste předvedli ve Znojmě, nejlepším aperitivem na Baník?
„Jenže my takto musíme hrát každý zápas, nejen proti Znojmu nebo Baníku! Když budeme hrát s nasazením, co jsme předvedli ve Znojmě, s tím, že hrajeme jeden za druhého, tak budou přicházet i body. Pokud tak hrát nebudeme, budeme nadále bez bodů...“

Ve středu odpoledne proběhla v konickém zámku tisková konference u příležitosti zakončení oficiální návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Olomouckém kraji. Při této příležitosti položil PROSTĚJOVSKÝ Večerník hlavě státu trio dotazů. Otázka „na tělo“, tedy na jeho zdravotní stav, prezidenta ČR poněkud podráždila.

Ve středu odpoledne proběhla v konickém zámku tisková konference u příležitosti zakončení oficiální návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Olomouckém kraji. Při této příležitosti položil PROSTĚJOVSKÝ Večerník hlavě státu trio dotazů. Otázka „na tělo“, tedy na jeho zdravotní stav, prezidenta ČR poněkud podráždila.

Šárku Vaculíkovou můžete vidět prakticky každý všední den na televizních obrazovkách. V nekonečném seriálu Ulice jako Adriana Pešková prožívá momentálně trable zapříčiněné rozchodem s bývalým přítelem Eddiem. Konkrétně jde o problém s drogami a alkoholem. To se však nedá říct o jejím osobním životě. Neteř slavnějšího strýce Lukáše Vaculíka si totiž na nízký zájem o svou osobu rozhodně stěžovat nemůže. Kromě zmíněné seriálové role je velice žádaným zbožím i na divadelní scéně, navíc neustále objíždí celou republiku s vlastní hrou „Milena má problém“, u níž se její jméno v programu spojuje s rolí režisérky, scénáristky, autorky i samotné herečky! Minulé pondělí dorazila s tímto dílem i do Prostějova a chvilku času si vyhradila i na exkluzivní rozhovor pro nejčtenější regionální periodikum, které letos oslaví dvacáté výročí.

* Jaké byly vaše první herecké krůčky? A měla jste o svém povolání jasno hned odmalička?
„Herečkou jsem chtěla být vždy, je to takový můj sen, který se mi podařilo naplnit. (pousměje se) Možná to bylo způsobeno i podhoubím kolem mě, že mám v rodině slavného herce. Abych pravdu řekla, nikdy jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych vykonávala jiné povolání. Tato dráha, na niž jsem se vydala, mi přišla naprosto přirozená, možná i předem daná.“ (úsměv)
* A pokud by vám to přece jen nevyšlo, opravdu nebyl další obor, ve kterém byste se ráda uplatnila?
„Přímo něco konkrétního asi vážně ne. Je pravdou, že v období puberty jsem nad sebou často pochybovala, jestli na to mám a podobně, což každý moc dobře zná. (smích) S blížícím se koncem studia na základní škole jsem se připravovala i na přijímací zkoušky na gymnázium, kdyby to na konzervatoři nevyšlo. Naštěstí jsem se však do této situace nedostala. Nyní, kdyby nedej bože divadlo přestalo existovat, doopravdy nevím, co by se dělo. Určitě bych ale zůstala nešťastná...“
* Diváci znají vaši tvář především díky seriálu Ulice. Nevadí vám, že jste pro někoho zafixovaná jako Adriana Pešková?
„Rozhodně ne, já šla do tohoto seriálu s radostí a nadšením. Již na konkurzu jsem byla touto rolí nadšená, možná i z toho důvodu, že se jedná o postavu s naprosto odlišnými názory na život, než mám já. Je to prostě holka, která dělá úplně jiné věci než já. Říkala jsem si v duchu, že si ji prostě chci zahrát, ať se děje cokoliv. Seriál mám ráda, na natáčení chodím s úsměvem. Baví mě změny, kterými má role prochází.“
* Říkáte tedy, že vy a Adriana představujete dokonalé protiklady...
„Ano, opravdu! Nejvíce podobná mi tato role byla v době, kdy začala chodit s Eddiem a trochu se i zklidnila. Žila si rodinným životem, starala se o domácnost. Možná to zní vzhledem ke hře, kterou měli diváci v prostějovském divadle možnost zhlédnout, trochu absurdní, ale je to tak. Sama se považuji za jednoduchou bytost, prosté a obyčejné prvky v životě potřebuji, dávku adrenalinu si užívám při herecké činnosti. Baví mě si uvařit, zajít si na procházku do přírody, nejlépe sama. V soukromém životě jsem vážně velice obyčejná žena. Některé možná zajímavější sféry života je sice fajn si vyzkoušet a prozkoumat, ale z hereckého úhlu pohledu mi to naprosto stačí a vyhovuje.“ (úsměv)
* Můžete čtenářům Večerníku alespoň trochu nastínit, jak to s vámi v rámci seriálu bude dál? Na co se mohou těšit?
„To moc nemohu. (úsměv) Čeká mě náročné období, vrátím se z dovolené a ... Není to tedy tak, že Adriana odcestovala a už se nevrátí. Že bych třeba již dále nechtěla v Ulici účinkovat, ba naopak. Tato kontroverzní postava se opět dostane do velmi zamotané situace a bude divočit...“
* Za sebou máte i další role, na jakou z nich nejraději vzpomínáte?
„Práce mě baví, chci si toho zkusit co nejvíce. Nabídky tak neodmítám. Ve většině dalších případů jsem však spíše hrála méně významné role. Ulice je tedy pro mě nyní opravdu číslo jedna, můj druhý domov. (úsměv) Hraji zde již pátý rok, za měsíc stihneme osm natáčecích dní.“
* Pojďme k vaší hře „Milena má problém“, se kterou jste vystoupila i v Prostějově. Kde jste k nápadu na vytvoření přišla?
„Chodila jsem na DAMU, a když jsem dělala bakalářské zkoušky, měli jsme za úkol vytvořit třicetiminutové představeníčko. Tato představa se mi však příliš nezamlouvala a řekla jsem si, že když už něco podobného dělám, tak to udělám pořádně a trochu delší, tak abych hru mohla i reprízovat. Opakovaná představení mě baví, díky nim dozrává, zlepšuje se a to samé se dá říci také o mně samotné. Poté, co byla hotová bakalářská podoba Mileny, mi trvalo přes rok, než vznikl projekt, jehož mohou být návštěvníci divadel svědkem.“
* Také si nešlo nevšimnout vaší občasné improvizace, práce s publikem a drobných úprav, aby hra pasovala k místu, kde hrajete. Tyto věci si připravujete nebo vznikají až na jevišti?
„Do hry zařazuji prvky, na které narazím například na procházce městem, v prostějovském případě jsem v rámci oběda navštívila jednu místní restauraci, kde se mi moc líbilo, tak proč ji vtipným způsobem nezmínit. Co se práce s publikem týče, nikdy nevíte, jak budou diváci reagovat, a ani netušíte, co vypadne z vás. Tam ani snad nic dopředu vymýšlet nejde.“ (úsměv)
* Během představení jste se nechala slyšet, že je vám bližší víno než zdravá strava. Jak je tomu ve skutečnosti?
„Naprosto odlišně. Samozřejmě nejsem výjimkou, a i já jsem si prošla pubertou. Všichni víme, co tím myslím. (směje se) Tehdy byl alkohol takovou sociální perličkou. Nyní pití nevyhledávám. Samozřejmě občas si skleničku vína k jídlu dám, ne že bych byla v tomhle směru nějak striktní. Teď ale zrovna procházím přibližně půlročním obdobím, kdy opravdu nemám ani chuť se něčeho tvrdšího napít. Pocházím z rodiny abstinentů, alkohol nám nechutná. A navíc jsem slabší konstituce, i po skleničce vína dokážu okamžitě usnout.“ (úsměv)
* Když se vrátíme k Mileně, proč jste pro hru zvolila zrovna toto téma?
„Jednak jsem chtěla vybrat téma pro mě blízké, velkou roli však hrálo i to, že jsem toužila zjistit co nejvíce informací ohledně mé rodiny. Tímto způsobem se mi naskytla ideální příležitost. Dostávala jsem se hlouběji do života mých blízkých, mohla jsem se zeptat na plno věcí, jež by během klasického rozhovoru určitě nezazněly. Výpovědi příbuzných a kamarádek byly pro hru důležité. Sama navíc již s životním údělem ženy v domácnosti zkušenosti mám, zažila jsem vztah se starším mužem a tehdy se po mně chtělo, abych vždy dokázala navařit, prát, vyžehlit... A já to pomalu ani neuměla, bylo mi dvacet let. Vytvořit domácí hnízdečko jsem nedokázala. I tyto jizvy z minulosti tedy přispěly k tomu, aby hra ´Milena má problém´ vznikla.“
* Kolik repríz již máte za sebou?
„Vzhledem k tomu, že již hrajeme dva a půl roku, tak se počet představení bude pohybovat okolo padesátky, přesně to ale bohužel spočítané nemám. Jak jsem již zmiňovala, stále je co zlepšovat, poznámky týkající se toho, co změnit, jsem si dělala i dnes. Hlavně že mě to stále baví.“
* Během více než hodiny, co představení trvá, je k vidění také vaše stepařské umění, děj příjemně dokresluje hra na klavír. Vše bylo vaším nápadem?
„Ano, hodiny stepu jsme měli již na konzervatoři. Tak proč nevytvořit choreografii využitelnou i během hry. Myslím si, že se jedná o příjemné zpestření, se kterým mi pomáhala kamarádka. Navíc s Honzou Šiklem se znám již od dětství a byl první osobou, kterou jsem při nápadu na vytvoření tohoto projektu oslovila. Nikdy nevíte, kolik podobných příležitostí na vytvoření vlastní hry v životě přijde, tak jsem si to chtěla užít naplno.“
* Jaké jsou vaše další plány? Chystáte třeba něco konkrétního?
„Krásných rolí, co si herec či herečka může vyzkoušet, je nekonečně mnoho. Vzhledem k tomu, že mám možnost se ať už v Ulici, či ve vlastní hře naplno realizovat, neopovrhuji ani menšími rolemi. Alespoň si během nich mohu trochu odpočinout, když děj nestojí zejména na mé postavě a nemusím vše utáhnout sama. Nyní navíc účinkuji také v Divadle na Vinohradech jako Eliza Doolittleová ve hře Pygmalion, válet se doma tedy rozhodně nebudu.“ (úsměv)

Z pohledu široké sportovní veřejnosti se jedná spíše o méně známou postavu. Ti, kteří však měli možnost poznat Milana Elfmarka blíže, dobře vědí, že jeho akční rádius je takřka nekonečný. Nedávno ve funkci potvrzený předseda Okresního fotbalového svazu Prostějov a před pár dny také zvolený člen výkonného výboru Olomouckého KFS je současně i starostou obce Olšany u Prostějova, přičemž se nadále věnuje vědecké práci matematika. Jeho láska ke kopané se zrodila už v dětských letech a přetrvává dodnes. Ve své kariéře hrával v mládežnických kategoriích za Železárny Prostějov, jinak byl věrný mateřským Olšanům. Větší „díru do světa“ dělá nyní jako bafuňář. Nejen o tom si povídal v obsáhlém rozhovoru.

* Před časem jste byl opětovně zvolen do funkce předsedy OFS Prostějov, aniž byste měl protikandidáta.
„Já o tom mluvil prakticky hned po zvolení. Nevím, zda je to tím, že pracujeme dobře nebo že o to nikdo nemá zájem. Můj pocit je tedy takový smíšený. Lidi se zkrátka nechtějí angažovat. Nemají zájem o řídicí posty, které nejsou navíc placené.“
* S čím jdete do dalšího volebního období?
„Dostal jsem důvěru, čímž mi vzniká závazek. Opět budu ochotný pracovat ve prospěch fotbalu, jak nejlíp budu umět. Jestli se mi bude dařit nebo ne, záleží nejen na mně, ale na všech. Tedy na klubech a mých spolupracovnících.“
* Pár dnů poté jste úspěšně kandidoval i do Výkonného výboru Olomouckého Krajského fotbalového svazu...
„To souvisí s funkcí předsedy OFS. Standa Kaláb, jenž obhájil post předsedy Olomouckého KFS, nastavil model fungování krajského fotbalu tak, aby byl více provázaný s regiony. Tím pádem je zájem, aby předsedové okresních svazů byli zároveň členy výkonného výboru krajského svazu. Myslím, že je to tak správně. Proto jsem kandidoval a jsem rád, že mi kluby vyslovily důvěru.“
* Pojďme zpátky. Funkce předsedy Okresního fotbalového svazu zní zajímavě. Co vlastně takový boss dělá?
(úsměv) „Dá se na to pohlížet ze dvou stran. Buď budeme mluvit o tom, že osoba předsedy má reprezentovat. To znamená, že objíždí různé akce, prezentuje se a ukazuje. Já to ale vnímám tak, že první muž svazu zejména vytváří podmínky pro fungování organizace. Musí k tomu ale mít lidi, kteří jsou ochotní pracovat v té dané části, za kterou mají zodpovědnost. Takový tým musí fungovat.“
* Znamená to, že vaši tvář těžko uvidíme každý týden v novinách?
(smích) „Já nejsem rozhodně typ člověka, který bude vyhledávat mediální popularitu. Považuji se za člověka, který má řešit problematiku Okresního fotbalového svazu. To znamená zajišťovat klubům určitý servis a řídit soutěže, které pod orgán spadají. Hlavním úkolem a závazkem je práce pro kluby.“
* Alfou a omegou současnosti je ekonomika, která se fotbalových klubů pochopitelně také týká. Je v moci OFS pomáhat klubům finančně?
„Já si myslím, že naše zdroje jsou poměrně omezené. My se nemůžeme srovnávat s krajským fotbalovým svazem, který dostává úplně jiné peníze. Jednak na provoz mládeže, druhak na fungování vlastní činnosti jako takové..“
* Jak se díváte na možnosti ohledně sponzorů?
„Můj názor je takový, že je špatně, aby svaz sháněl peníze od partnerů, oslovoval obce a podobně. Tím, že by OFS získal partnera, tak by ho vlastně sebral někomu jinému. Myslím si tedy, že nemá smysl, abychom oslovovali například obce, města a firmy. Odčerpali bychom tak případné peníze klubům a právě v nich se odvíjí ta hlavní sportovní činnost.“
* Nemrzí vás, že po dobu vašeho mandátu přerušilo svoji činnost už několik klubů?
„Samozřejmě že mě to mrzí... Když jsem nastupoval do funkce, měli jsme druhou, třetí a čtvrtou třídu. Všechny soutěže měly okolo čtrnácti klubů. Vnímám to jako velký problém, v mužských soutěžích ubylo asi deset mužstev. Ale ten problém je ale napříč celou republikou. Není zapříčiněn až tolik celkovou činností okresních svazů, ale spíš nezájmem o fotbal a sport jako takový.“
* Jak vnímáte snahu FAČR o založení soutěže 5+1?
„Mně se tahle záležitost nelíbí! Hrajme v tomhle modelu soutěž starých pánů alias veteránů nebo žáků. Nepleťme to ale do mužských kategorií!“
* Ono už se s tím ale asi nedá nic dělat, že?
„Pravdou je, že tyhle malé formy fotbalu nám odebraly spousty hráčů. Nejmarkantnější to je u těch mladých fotbalistů zhruba do čtyřiadvaceti let. Oni si jdou zahrát někde na plácek, ale velký fotbal už hrát nechtějí. Tam máme největší úbytek, právě v dorostu a přechodu z něj do mužské kategorie.“
* Co za uplynulé čtyři roky, kdy jste byl ve funkci předsedy OFS, považujete za vůbec nejpovedenější počin?
„Že se nám podařilo na okrese udržet fotbal! Za dobrou věc vážně považuji, jakým stylem se udržuje mládež, a že pomáháme klubům, které s budoucí generací pracují. Děje se tak ať už z našich prostředků, nebo prostřednictvím kraje. Příkladem je akce ´Bezpečná branka´, kdy všechny kluby s mládežnickými výběry byly za velice výhodných podmínek vybaveny bezpečnými hliníkovými brankami.“
* Máte do dalšího období stěžejní cíl, který vás nejvíce trápí?
„Jako nejvíce důležitou věc považuji udržení fotbalu v regionu, zajištění průběhu jednotlivých soutěží. Fotbal byl odjakživa pro všechny vrstvy lidí největší zábavou. On je sám o sobě tak krásný, že nemůžeme mít ani jiný cíl, než aby byl v regionu nadále sportem číslo jedna.“
* Po dobu vašeho předsedování jste museli vystěhovat sídlo Okresního fotbalového svazu z areálu SCM Za místním nádražím. Proč?
„Bohužel... Důvody bych příliš rozebírat nechtěl, v každém případě se jednalo o velký zásah do fungování celého subjektu. Není to přitom poprvé, co Okresní fotbalový svaz změnil adresu. Já sám jsem už za svoji činnost zažil svazovou kancelář na pěti místech!“
* Momentálně jste v sídle ČUS v České ulici. Je to odpovídající zázemí?
„Rozhodně ne, vnímám to jen jako přechodné umístění. Potřeby OFS jsou vyšší. Stále hledáme odpovídající prostory a bereme to jako jeden z nejpalčivějších problémů.“
* Vedle fotbalových funkcí jste starostou Olšan, máte úvazek na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a figurujete i v dalších organizacích. Kde na všechno berete čas?
„Tak já mám času dost... (smích) Nejsem ženatý, nemám děti, takže se snažím všechno stíhat. Otázku času bych tedy nijak neřešil. Snažím se v každé oblasti být zodpovědný a všechny dané problémy řešit, jak nejlépe umím. Čas se najít dá, je to hodně i o spolupracovnících. A já věřím, že jsem si všechny zvolil dobře.“
* Která z těch zodpovědných funkcí vám dělá nejvíce starostí?
„Takhle se to nedá definovat. Každá záležitost má svoje problémy a ty se musí řešit. Nedá se říci, že by někde byly ty problémy větší a někde menší. Když se vyskytnou, tak prostě musí zmizet. A důležité je, aby s jejich řešením bylo spokojeno co nejvíce lidí.“
* Fotbalovým éterem jdou i názory, že Olšany přece nemohou sestoupit z okresu, když mají předsedu OFS...
„Sestupové místo Olšan mě samozřejmě trápí. Není to ale otázka předsedy svazu. Máme nějaký kádr a ten pravděpodobně na konkurenci nestačí. Já s tím přece jako předseda OFS nic nenadělám. Rozhodně nejsem člověk, který by objížděl jednotlivé kluby nebo rozhodčí a něco pro to dělal. Já rozhodně ne!“
* Fotbal je vaším velkým koníčkem, máte i nějaké další?
„Fotbal je samozřejmě tím největším a řekl bych, že celoživotním. Hrával jsem ho od deseti let, hřiště mám naproti domu, takže jsem na něm vyrůstal. Druhým koníčkem jsou pro mě hory. Nejvíce mě baví toulat se po kopcích. Je jedno, jestli jsou to menší nebo velehory.“ (úsměv)
* Máte na svém kontě nějaké zajímavé výstupy?
„Ono toho je víc, protože mě hory opravdu dostaly. Byl jsem například na Mont Blancu, vystoupil jsem na Monte Rosu, Elbrus a řadu dalších kopců v oblasti Elbrusu, pohoří Norska či Švédska, švýcarských Alp, také jsem byl na Pumori, což je sedmitisícovka v Himalájích, nádherná hora. Největší zážitek ale ve mně zanechal přechod Severočujského hřbetu v pohoří Altaj, přechod pohoří Kodar na Sibiři nebo pohoří v okolí Bajkalu.“
* Víme také, že jste vyrostl na hospodě, celá rodina se této činnosti věnuje, jen vy ne. Proč?
„V tehdejší době, kdy jsme vyrůstali, se povolání nedědilo. Rodiče byli tehdy jen zaměstnáni v prostějovské Jednotě, nebylo co dědit. Každý z nás dětí se tak vydal vlastní cestou. Ale je pravdou, že jsme všichni na hospodě vyrostli, byli jsme na toto prostředí tedy zvyklí. Na nedělní oběd tam jezdilo z Prostějova hodně lidí, řada z nich mi potom ještě dlouho říkávala: ´K vám jsme do hospody jezdili a bylo to fajn.´ To vždy potěšilo. Celkem rád bych se s nimi ještě potkal. A vlastně kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby náš otec tak brzy nezemřel. Nakonec jsme se na hospodu vrátili.“ (úsměv)