„MŮJ OBROVSKÝ VZOR? JEDINĚ PRIESSNITZ!“ Nestor zimního plavání Bohumil Pácl nikdy nezmrzl...

* Jak vůbec člověk přijde k tomu, že se z něho stane „zarputilý“ otužilec?
„Po vyučení jsem několik let bydlel a pracoval v Jeseníku, kde jsem dělal externího televizního opraváře. Někde v rádiu jsem slyšel, že otužování je zdravé, tak jsem to prostě zkusil. Pokud si dobře vzpomínám, všechno začalo ranním sprchováním ve studené vodě, a když jsem se svým trabantem jezdil lidem po vesnicích spravovat televizory, tak jsem prostě zastavil někde u louky nebo lesa, svlékl se a vyválel se ve sněhu! (smích) Ve větším měřítku jsem ale v otužování i plavání pokračoval až po přestěhování do Prostějova.“

* Co vás vůbec zaválo na Hanou?
„Bylo to v roce 1974, to už jsem byl ženatý a s manželkou jsme oba dostali nabídku pracovat ve Vojenských opravárenských závodech v Mostkovicích. Vzali jsme to, k tomu jsme totiž dostali třípokojový byt v Kostelecké ulici.“
* Jaké byly vaše začátky v kariéře zimního plavce?
„Tak nějak jsem k tomu přičichl až kolem roku 1980, kdy jsem potkal Ivana Novotného. Ten už tenkrát působil v olomouckém klubu a sháněl odvážlivce z Prostějova. Říkal jsem mu tehdy, že bych to zkusil, jestli něco takového vydržím. (úsměv) Takže jsem se k nim přidal a začal chodit i na pravidelné tréninky. Do té doby jsem v zimě plaval jen občas, studená voda mi nikdy nevadila. Jak už jsem řekl, několik let jsem působil v Jeseníku a zamiloval jsem se do odkazu zdejšího léčitele Priessnitze. Ten všechno léčil právě studenou vodou! Byl a dodnes pro mě je obrovským vzorem. A co se týká mě, pár let jsem byl registrován v Sigmě Olomouc, teprve až ve druhé polovině osmdesátých let zmíněný Ivan Novotný založil TJ Haná Prostějov. V té době byl totiž už i zde dostatek otužilců či dálkových plavců.“
* Organizované otužování vám nijak nevadilo?
„Kdepak! Už v samotných začátcích prostějovského klubu zde byla výborná parta, rádi jsme se scházeli při nejrůznějších příležitostech. Naše tréninky byly nádherné. Pěšky, a to velmi rychlým krokem, jsme šli z Prostějova až na plumlovskou přehradu pod splav, odplavali jsme v ledové vodě zhruba těch deset minut, převlékli se do suchého a běželi zpátky do města. Naše činnost probíhala v začátcích klubu jen formou těchto tréninků.“
* A co první závody, hlavně v době za minulého režimu?
„Těch bylo tenkrát opravdu poskrovnu. Ivan Novotný ještě za komunistů docílil toho, že náš klub TJ Haná přijali do svazu Československých plaveckých sportů. Tím pádem jsme mohli i někam k závodům vyjet. Přesto jsme do roku 1989 opravdu spíše jen trénovali, otužování bylo naším velkým koníčkem. Uvědomte si, že dálkové plavání bylo v té době takzvaně v plenkách. To až po revoluci se s různými závody i s naší účastí roztrhl pytel.“ (úsměv)
* Pojďme ale k samotnému otužování. Oproti názorům léčitele Priessnitze někdo tvrdí, že studená koupel může být nebezpečná...
„Ale kdepak! Je to velmi příjemný pocit. Osobně když je voda teplá, vůbec se mi do ní nechce. Nemá totiž tu potřebnou jiskru. Pokud je například teplota vzduchu mínus sedm stupňů Celsia a voda na přehradě má dva stupně nad nulou, je to paráda do ní vstoupit a ráchat se v ní.“ (směje se)
* Jaké to ale je ve chvíli, kdy z takové vody vylezete ven na mráz?
„To už je samozřejmě horší. (úsměv) Záleží na tom, jestli jsme někde na akci, kde máme k dispozici vytopenou šatnu, nebo jen vylezeme z vody a musíme se převléct do suchého na břehu. Jelikož chlad v těle se neustále načítá, prostě se zvyšuje, musíte udělat všechno pro to, abyste co nejdříve docílili běžné tělní teploty. Já osobně po zimní koupeli nikdy nesednu hned na kolo a nejedu na něm domů. Pokud jde o plumlovskou přehradu, běžím zpátky vedle kola až po obecní úřad v Mostkovicích. Jestliže mi ještě není dostatečně teplo, protáhnu to až k benzínce na okraji Mostkovic. Tam teprve sednu na kolo a jedu domů.“
* To už jste definitivně zahřátý?
„Po těle ano, ovšem prsty na rukou jsou stále zmrzlé. Ty si musím ještě dlouho dobu zadýchávat. Já osobně mám výhodu v tom, že se mi běžná tělní teplota začíná vracet celkem brzy. A to nejdřív od nohou, od nich mi pak začne proudit taková příjemná horká vlna do celého těla.“ (úsměv)
* Jak tedy otužilci vašeho kalibru trvá dlouho, než se po výstupu z vody znovu zahřeje?
„Záleží na venkovním počasí. Většinou tak patnáct až dvacet minut. Nejhorší je, když mrzne a fouká silný vítr. To je pak na prd!“ (směje se)
* Co děláte, než vstoupíte do studené vody? Potřebujete nějakou speciální přípravu?
„Tak předně. Přijít a skočit do řeky nebo rybníka s vodou o teplotě lehce nad nulou jenom tak nejde, to nemůže udělat netrénovaný člověk. Mně osobně dělá dobře to, a už je to o mně známé, že před plaváním se v té vodě opláchnu. Ale nikdy si nesmím namočit plavky! Smočím si jen tak ruce a nohy, otřu si vodou obličej. Spousta lidí mi říká, co blbnu, že si mám do poslední chvíle udržet teplo v těle. Mně to ale tak vyhovuje, dělám to už léta. Nejhorší pro otužilce je, když do poslední chvíle před skokem do studené vody sedí na zadku v teplé šatně...“
* Co byste doporučil „zimomřivým“ amatérům, pokud by se chtěli začít otužovat?
„Musíte začít postupně. Třeba večer při sprchování teplou vodou si pak na pár vteřin pusťte na sebe ledovou. Po pár týdnech zkuste studenou sprchu i ráno. Uvidíte, že si brzy zvyknete a postupně se dostanete i k tomu, že se odvážíte v prosinci nebo lednu vlézt třeba do Vltavy.“ (úsměv)
* Vy se sprchujete doma studenou vodou?
„Zásadně! Jenomže v mém případě už o žádné otužování nejde. Studená voda tekoucí doma ze sprchy má nějakých jedenáct stupňů, to je moc! Já mám nejradši vodu, do které se můžu dostat jen za cenu toho, že nejprve si vysekám led... (smích) Nebo když jsem na chalupě a je sníh, tak každé ráno vyběhnu ven jen tak ve slipech a vykoupám se prostě ve sněhu. To je paráda!“
* Kam nejdál jste se dostal se zimním plaváním?
„Rád vzpomínám na závodní akce na Rujáně v bývalé NDR. Po revoluci jsem absolvoval také několik závodů v zahraničí, hlavně po střední Evropě. Byl jsem v Polsku, v Maďarsku na Balatonu, pak také v Rakousku a pochopitelně na Slovensku. Máme v Prostějově ale mnohem slavnější plavce, kteří slavili úspěchy mnohem dále...“
* Jistě, Dana Zbořilová a Luděk Coufal přeplavali kanál La Manche. Vy jste si nikdy na něj netroufl?
„Neblbněte, na to nemám! Já plavu vyloženě jen prsa a tento styl je velmi pomalý. Kanál La Manche bych v žádném případě nemohl zvládnout. Jsou v něm velmi silné proudy, a pokud nemáte patřičnou rychlost, není šance se dostat ke francouzským břehům. Luděk Coufal mi jednou vyprávěl, že na anglickém břehu mu pořadatelé ukázali vzdálené skály na francouzském pobřeží a varovali ho, že pokud k nim nebude držet směr, nikdy je už pak netrefí... O tom, že bych se pokusil La Manche přeplavat, jsem neuvažoval ani jako podstatně mladší člověk. A abych se teď učil kraula, to už ne. Starého psa novým kouskům už nikdo nenaučí. (směje se) Možná jsem srab, ale sám vím, jaké jsou moje možnosti a schopnosti...“
* Patříte mezi nestory nejen prostějovského zimního plavání. Jak se aktuálně cítíte?
„Ježíšmarjá, vždyť mně bude letos sedmasedmdesát let! (úsměv) Když si na to vzpomenu, působí to na mě docela deprimujícím dojmem. Ale v optimistické náladě mě udržuje jak tento sport, tak i skvělá parta okolo. Všichni zimní nebo dálkoví plavci se známe po celé střední Evropě, jsme jedna velká banda. Kde se všude sjedeme, tam mám dobré kamarády. Takže ani nemám čas si na svůj věk stěžovat. Ostatně mezi plavci nejsem nejstarší, jeden kolega z Hradce Králové má dokonce o čtyři roky víc. A pak ještě skvělá plavkyně ze stejného města je o rok starší. Ani jeden z nás by bez studené vody nedal už ani ránu!“