Česká herecká hvězda budoucnosti Šárka Vaculíková zavítala do Prostějova s vlastní hrou „Milena má problém“

Šárku Vaculíkovou můžete vidět prakticky každý všední den na televizních obrazovkách. V nekonečném seriálu Ulice jako Adriana Pešková prožívá momentálně trable zapříčiněné rozchodem s bývalým přítelem Eddiem. Konkrétně jde o problém s drogami a alkoholem. To se však nedá říct o jejím osobním životě. Neteř slavnějšího strýce Lukáše Vaculíka si totiž na nízký zájem o svou osobu rozhodně stěžovat nemůže. Kromě zmíněné seriálové role je velice žádaným zbožím i na divadelní scéně, navíc neustále objíždí celou republiku s vlastní hrou „Milena má problém“, u níž se její jméno v programu spojuje s rolí režisérky, scénáristky, autorky i samotné herečky! Minulé pondělí dorazila s tímto dílem i do Prostějova a chvilku času si vyhradila i na exkluzivní rozhovor pro nejčtenější regionální periodikum, které letos oslaví dvacáté výročí.

* Jaké byly vaše první herecké krůčky? A měla jste o svém povolání jasno hned odmalička?
„Herečkou jsem chtěla být vždy, je to takový můj sen, který se mi podařilo naplnit. (pousměje se) Možná to bylo způsobeno i podhoubím kolem mě, že mám v rodině slavného herce. Abych pravdu řekla, nikdy jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych vykonávala jiné povolání. Tato dráha, na niž jsem se vydala, mi přišla naprosto přirozená, možná i předem daná.“ (úsměv)
* A pokud by vám to přece jen nevyšlo, opravdu nebyl další obor, ve kterém byste se ráda uplatnila?
„Přímo něco konkrétního asi vážně ne. Je pravdou, že v období puberty jsem nad sebou často pochybovala, jestli na to mám a podobně, což každý moc dobře zná. (smích) S blížícím se koncem studia na základní škole jsem se připravovala i na přijímací zkoušky na gymnázium, kdyby to na konzervatoři nevyšlo. Naštěstí jsem se však do této situace nedostala. Nyní, kdyby nedej bože divadlo přestalo existovat, doopravdy nevím, co by se dělo. Určitě bych ale zůstala nešťastná...“
* Diváci znají vaši tvář především díky seriálu Ulice. Nevadí vám, že jste pro někoho zafixovaná jako Adriana Pešková?
„Rozhodně ne, já šla do tohoto seriálu s radostí a nadšením. Již na konkurzu jsem byla touto rolí nadšená, možná i z toho důvodu, že se jedná o postavu s naprosto odlišnými názory na život, než mám já. Je to prostě holka, která dělá úplně jiné věci než já. Říkala jsem si v duchu, že si ji prostě chci zahrát, ať se děje cokoliv. Seriál mám ráda, na natáčení chodím s úsměvem. Baví mě změny, kterými má role prochází.“
* Říkáte tedy, že vy a Adriana představujete dokonalé protiklady...
„Ano, opravdu! Nejvíce podobná mi tato role byla v době, kdy začala chodit s Eddiem a trochu se i zklidnila. Žila si rodinným životem, starala se o domácnost. Možná to zní vzhledem ke hře, kterou měli diváci v prostějovském divadle možnost zhlédnout, trochu absurdní, ale je to tak. Sama se považuji za jednoduchou bytost, prosté a obyčejné prvky v životě potřebuji, dávku adrenalinu si užívám při herecké činnosti. Baví mě si uvařit, zajít si na procházku do přírody, nejlépe sama. V soukromém životě jsem vážně velice obyčejná žena. Některé možná zajímavější sféry života je sice fajn si vyzkoušet a prozkoumat, ale z hereckého úhlu pohledu mi to naprosto stačí a vyhovuje.“ (úsměv)
* Můžete čtenářům Večerníku alespoň trochu nastínit, jak to s vámi v rámci seriálu bude dál? Na co se mohou těšit?
„To moc nemohu. (úsměv) Čeká mě náročné období, vrátím se z dovolené a ... Není to tedy tak, že Adriana odcestovala a už se nevrátí. Že bych třeba již dále nechtěla v Ulici účinkovat, ba naopak. Tato kontroverzní postava se opět dostane do velmi zamotané situace a bude divočit...“
* Za sebou máte i další role, na jakou z nich nejraději vzpomínáte?
„Práce mě baví, chci si toho zkusit co nejvíce. Nabídky tak neodmítám. Ve většině dalších případů jsem však spíše hrála méně významné role. Ulice je tedy pro mě nyní opravdu číslo jedna, můj druhý domov. (úsměv) Hraji zde již pátý rok, za měsíc stihneme osm natáčecích dní.“
* Pojďme k vaší hře „Milena má problém“, se kterou jste vystoupila i v Prostějově. Kde jste k nápadu na vytvoření přišla?
„Chodila jsem na DAMU, a když jsem dělala bakalářské zkoušky, měli jsme za úkol vytvořit třicetiminutové představeníčko. Tato představa se mi však příliš nezamlouvala a řekla jsem si, že když už něco podobného dělám, tak to udělám pořádně a trochu delší, tak abych hru mohla i reprízovat. Opakovaná představení mě baví, díky nim dozrává, zlepšuje se a to samé se dá říci také o mně samotné. Poté, co byla hotová bakalářská podoba Mileny, mi trvalo přes rok, než vznikl projekt, jehož mohou být návštěvníci divadel svědkem.“
* Také si nešlo nevšimnout vaší občasné improvizace, práce s publikem a drobných úprav, aby hra pasovala k místu, kde hrajete. Tyto věci si připravujete nebo vznikají až na jevišti?
„Do hry zařazuji prvky, na které narazím například na procházce městem, v prostějovském případě jsem v rámci oběda navštívila jednu místní restauraci, kde se mi moc líbilo, tak proč ji vtipným způsobem nezmínit. Co se práce s publikem týče, nikdy nevíte, jak budou diváci reagovat, a ani netušíte, co vypadne z vás. Tam ani snad nic dopředu vymýšlet nejde.“ (úsměv)
* Během představení jste se nechala slyšet, že je vám bližší víno než zdravá strava. Jak je tomu ve skutečnosti?
„Naprosto odlišně. Samozřejmě nejsem výjimkou, a i já jsem si prošla pubertou. Všichni víme, co tím myslím. (směje se) Tehdy byl alkohol takovou sociální perličkou. Nyní pití nevyhledávám. Samozřejmě občas si skleničku vína k jídlu dám, ne že bych byla v tomhle směru nějak striktní. Teď ale zrovna procházím přibližně půlročním obdobím, kdy opravdu nemám ani chuť se něčeho tvrdšího napít. Pocházím z rodiny abstinentů, alkohol nám nechutná. A navíc jsem slabší konstituce, i po skleničce vína dokážu okamžitě usnout.“ (úsměv)
* Když se vrátíme k Mileně, proč jste pro hru zvolila zrovna toto téma?
„Jednak jsem chtěla vybrat téma pro mě blízké, velkou roli však hrálo i to, že jsem toužila zjistit co nejvíce informací ohledně mé rodiny. Tímto způsobem se mi naskytla ideální příležitost. Dostávala jsem se hlouběji do života mých blízkých, mohla jsem se zeptat na plno věcí, jež by během klasického rozhovoru určitě nezazněly. Výpovědi příbuzných a kamarádek byly pro hru důležité. Sama navíc již s životním údělem ženy v domácnosti zkušenosti mám, zažila jsem vztah se starším mužem a tehdy se po mně chtělo, abych vždy dokázala navařit, prát, vyžehlit... A já to pomalu ani neuměla, bylo mi dvacet let. Vytvořit domácí hnízdečko jsem nedokázala. I tyto jizvy z minulosti tedy přispěly k tomu, aby hra ´Milena má problém´ vznikla.“
* Kolik repríz již máte za sebou?
„Vzhledem k tomu, že již hrajeme dva a půl roku, tak se počet představení bude pohybovat okolo padesátky, přesně to ale bohužel spočítané nemám. Jak jsem již zmiňovala, stále je co zlepšovat, poznámky týkající se toho, co změnit, jsem si dělala i dnes. Hlavně že mě to stále baví.“
* Během více než hodiny, co představení trvá, je k vidění také vaše stepařské umění, děj příjemně dokresluje hra na klavír. Vše bylo vaším nápadem?
„Ano, hodiny stepu jsme měli již na konzervatoři. Tak proč nevytvořit choreografii využitelnou i během hry. Myslím si, že se jedná o příjemné zpestření, se kterým mi pomáhala kamarádka. Navíc s Honzou Šiklem se znám již od dětství a byl první osobou, kterou jsem při nápadu na vytvoření tohoto projektu oslovila. Nikdy nevíte, kolik podobných příležitostí na vytvoření vlastní hry v životě přijde, tak jsem si to chtěla užít naplno.“
* Jaké jsou vaše další plány? Chystáte třeba něco konkrétního?
„Krásných rolí, co si herec či herečka může vyzkoušet, je nekonečně mnoho. Vzhledem k tomu, že mám možnost se ať už v Ulici, či ve vlastní hře naplno realizovat, neopovrhuji ani menšími rolemi. Alespoň si během nich mohu trochu odpočinout, když děj nestojí zejména na mé postavě a nemusím vše utáhnout sama. Nyní navíc účinkuji také v Divadle na Vinohradech jako Eliza Doolittleová ve hře Pygmalion, válet se doma tedy rozhodně nebudu.“ (úsměv)