„Budova Sportcentra mi přirostla k srdci,“ říká Jan Zatloukal

Mezi tak trochu nenápadné osobnosti našeho města patří také Jan Zatloukal, pedagogický pracovník Sportcentra-DDM, ale zároveň také předseda Olomouckého krajského volejbalového svazu a předseda dvou významných sportovních klubů, které v Prostějově působí.

* Jak jste se k povolání pedagoga dostal?

„Oklikou, ale i cíleně. Od gymnaziálních let jsem na Sportcentru vedl různé kroužky, pořádal akce, tábory. Ta budova mi přirostla k srdci. Ač jsem chvíli po škole působil i v bankovnictví, rád jsem se do prostředí školství vrátil.“

* Mají to učitelé těžké, jak se říká?

„Pokud máme hovořit o učitelích na školách, tak si myslím, že mají a hodně. Já dělám zájmovou pedagogiku, to znamená, že se ke mně dostávají děti a mládež, kteří většinou ve svém volném čase něco dělat chtějí. To je další silná stránka mého povolání. Učitelům na školách nezávidím. Každému kritikovi bych předepsal pět hodin přímého pedagogického působení, asi by názor změnili docela rychle.“

* Když opustíme vaši roli učitele, co Hanácká volejbalová liga, které jste předsedou? Říká se o ní, že je jednou z největších soutěží v Prostějově?

„Určitě to není drobek, ta naše liga má kolem pěti stovek sportovců, třicet družstev. Kromě počtu hrajících si vážím dvou dalších věcí. Prvně je to tradice, protože jsme právě dokončili třiadvacátý ročník. Co jsem zjišťoval, tak je to snad i nejstarší amatérská dlouhodobá soutěž v republice. A zadruhé jsem rád, že ji hraje spousta mladých, plná třetina.“

* Jaké byly volejbalové začátky budoucího „šéfa“?

„Když jsem skončil základní školu, chytnul mě volejbal. Začal jsem organizovat každotýdenní ´trénink´ s bývalými spolužáky na asfaltu za ´Valentkou´. Pak jsme se propracovali do tělocvičny, do volejbalového kroužku a nakonec jsme začali hrát volejbalovou ligu. V ´dřevní´ době, kdy nebyl internet, bylo organizovat lidi těžší, přesto se nám to podařilo. Toho si cením. Teď jsem schopen nabídnout svým svěřencům kompletní tréninkový cyklus, ani nemusí lusknout prsty.“

* A tak jste se postupně stal i předsedou krajského volejbalového svazu?

„Tak jednoduché to nebylo. Sice to můžeme parafrázovat textem: ´Když jsem hrál voliš to první léto...´, ale cesta mezi volejbalové funkcionáře byla daleká. Nikdy jsem ani nepředpokládal, že k něčemu takovému dojde. Ale pak se přidal i fakt, že jsem se stal se svými kamarády volejbalovým rozhodčím, začal šéfovat volejbalové lize, a tudíž si mě všimli. Sice jsem se tam nedral, ale generační výměna mě zavála až tam, kde jsem. Čím víc jsem však poznával, tím víc jsem si vážil těch obětavých trenérů a rodičů, kteří své potomky k volejbalu přitáhli. Ti tvoří to podhoubí. My funkcionáři někdy děláme i nepopulární rozhodnutí, ale ve většině případů jsme hlavním servisem pro členy volejbalového svazu.“

* Jaké je životní krédo pedagoga a člověka, který se věnuje naplano dobrovolnické práci?

„Asi je to spíš takové motto. Tuším, že se připisuje Janu Lucemburskému. Ten měl na svém erbu napsáno: ´Ich dien!´ - Já sloužím. Tak tohoto se snažím držet, co mi to moje psychické zdraví dovolí.“