- 20. říjen 2017
- 340x
Po čase tu opět máme nejdůležitější volby po roce 1989. Alespoň tak o nich mluví mnozí z politiků. Pro většinu z nich takto zásadními určitě jsou, neboť se rozhoduje o jejich živobytí na příští čtyři roky. Přestože si to třeba neuvědomujeme, jejich budoucnost je do určité míry spojena i s tou naší. Samozřejmě že politici nám lepší příští sami o sobě nezajistí, na druhou stranu vývoj naší vlasti ovlivní natolik, aby nám stáli za těch pár minut potřebných na cestu k urnám. Kdo se na ni nevydá, vzdává se podle mě nejen svého volebního práva, ale spolu s ním i práva nadávat na to, kam to ti národem zvolení vedou. A právě o to by se žádný správný Čech nikdy a nikým neměl nechat připravit! Koho by ostatně například před dvaceti lety napadlo, že komunisté budou mít v předvolebních průzkumech víc procent než všechny „tradiční“ strany?
Nezúčastněný divák musí předvolební čas milovat. Může se na krátkou chvíli cítit důležitý, nikdy však nesmí propadnout iluzi, že je natolik impozantní, jak se mu politici snaží namluvit. Domnívat se, že by jeden hlas mohl něco změnit, by bylo snad ještě víc naduté než naivní. Přesto by se ho nikdo z nás neměl vzdát. Minimálně ten, komu se nelíbí, kam bude směřovat vývoj, zvítězí-li strana, která má v aktuálních předvolebních průzkumech nejvyšší počet preferencí. Kdo nehlasuje, podporuje vítěze.
Před volbami mají politici tendenci lidem lichotit. Nedělejme si však iluze. Mnozí se naopak domnívají, že jsme snad méněcenní, obzvláště pokud nesouhlasíme s jejich názory a nevolíme jejich stranu. Je zajímavým paradoxem, že právě takoví u nás v naší demokratické historii měli největší úspěch. Z toho vyplývá, že řadě z nás se obzvláště líbí, pokud někdo dokáže urazit někoho jiného, dokonce dokážeme překousnout i to, pokud někdo shodí nás samotné. Jakmile se však tentýž člověk nápadně pokouší vetřít do naší přízně, je pro nás nadobro ztracen.
Je tedy naprosto pochopitelné, proč voliči vesměs pohrdají politiky, stejně jako to, proč se politici navzájem urážejí. Ale nenechme se oklamat, je to jen divadlo. Jak dokazuje například přátelství Václava Klause a Miloše Zemana, všechno je přesně naopak. Zdánlivě nepřátelští politici k sobě navzájem mají blíž než k lidem samotným. O nás si obvykle myslí, že jsme pouze nemyslící dav. V tomto ohledu je pak zábavné sledovat půtky sympatizantů jednotlivých stran. Ti vzájemné urážky berou skutečně vážně a na rozdíl od svých „vůdců“ by spolu na kafe v životě nešli.
Nejtěžším úkolem pro jednotlivé strany je vymyslet téma a sliby, s nimiž do voleb půjdou. Čím dál více mají přitom na paměti, že se lidé mnohem víc zaměřují na to, co je může ohrozit, než na to, co považují za správné. Proto je prvořadým úkolem předvolební kampaně vzbudit ve voličích strach. Z čeho? To už je celkem jedno. Mohou to být muslimští atentátníci, zkorumpovaní politici, stáří, chudoba, nezaměstnanost, ekologická katastrofa, byrokracie, daňová zátěž a mnoho jiných skutečně nepěkných věcí. Ostatně jen toho, kdo se něčeho bojí, či někoho nenávidí, lze velmi snadno manipulovat. Je bohužel smutnou realitou, že naše rozhodování obvykle není o tom, čemu věříme, ale čeho se bojíme. Je už jen na zdravém rozumu každého z nás zvážit nakolik reálná tato hrozba je.
Samotné volební sliby vnímáme stejně jako reklamu. Nevěříme jim, ale přesto nás přirozeně ovlivňují. Pokud ovšem podrobněji nahlédneme do programů jednotlivých stran, můžeme být nakonec rádi za to, že žádná z nich není natolik silná, aby prosadila většinu toho, co by ráda. Dá se naopak předpokládat, že po volbách budeme svědky tolika vzájemných šarvátek, že to bude blokovat možnost přijímání dalších změn a plnění slibů. Někdo z nás to může vnímat jako zradu, ale osobně si myslím, že to nebude tak hrozné. Nejrůznějších nesmyslných zákonů už u nás máme tolik, že si nikdo z nás nemůže být jist, zdali se právě nedopouští něčeho neoprávněného.
Ať už tedy volby dopadnou jakkoliv, můžeme si být jisti dvou věcí: máslo levnější nebude a státní dluh se zase o něco zvýší...
Další chyba na Vápenici.