„Jsem šťastný za každý den! Jsem tady přece dvacet let přesčas...“

Majitel nezaměnitelného, podmanivě zastřeného hlasu Vladimír Kerndl je stejně charismatický na pódiu i mimo něj. O tom jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit předminulou středu, kdy v rámci svého koncertního turné k sedmdesátinám vystoupil také v prostějovském Městském divadle. Že jeho popularita ani s přibývajícím věkem neklesá, o tom svědčila nejen pozitivní atmosféra během celého vystoupení, ale především závěrečný potlesk vestoje, při němž se dělala husí kůže všem...

Zpěvák, který toho za svých sedmdesát let prožil více než hodně, má přesto ještě spoustu sil k tomu, aby rozdával radost druhým. Po boji s rakovinou, která jej málem připravila o hlas, se vrátil na pódia a pro fanoušky připravil novinky v podobě CD i knihy, které ostatně přivezl představit i svým zdejším fanouškům. Nejen o těchto novinkách byla řeč v exkluzivním rozhovoru pro Večerník..

●● Jak se vám v Prostějově zpívalo?
„Prostějov mám velmi rád a divadlo u vás je prostě úžasné. Publikum mě i můj orchestr odměnilo potleskem ve stoje a tak co víc si můžu přát...? (úsměv) Mám rád divadelní prostředí, pro mé zpívání je perfektní. Toto město je spjato i s naším srubem, který moje žena zdědila po prastrýci, pár kilometrů od Prostějova. Strašně rádi tam jezdíme relaxovat
a nabírat sílu.“
●● V souvislosti s oslavami vaší sedmdesátky dochází na častá bilancování. Napadlo vás při vašich začátcích, že budete svým zpěvem těšit fanoušky i v těchto letech, nebo jste už plánoval klidný důchod?
„Můj život byl vždy plný zvratů a bylo těžké si něco plánovat. Pokud bych to mohl definovat, tak bych řekl, že jsem si plnil svoje sny a čím se zdály být neuskutečnitelné, tím více jsem se snažil si je splnit. To, že jsem chtěl zpívat a těšit svým zpěvem fanoušky, bylo moje velké přání. Dělám práci, která mě baví a pro ni i žiji. Po klidném důchodu netoužím a ani
s příchodem sedmdesátky rozhodně
nekončím.“ (smích)
●● Co bylo pro vás ve vaší kariéře vůbec nejtěžší?
„To se tak lehce a jednoznačně říct nedá, bylo to více věcí.... Když se ohlédnu zpátky, tak už jako mladý kluk jsem vystupoval s Ljubou Hermanovou v muzikálu Mít zelený tělo, který uvádělo divadlo Večerní Brno, působil jsem v Kabaretu Evropa a točil jsem v Československém rozhlase. Tehdy jsem dostal pozvání na konkurz do filmu Starci na chmelu. Máma mi však dopis zatajila. (úsměv) Možná, kdybych zůstal zpívat tady, bylo by vše jinak... Ale to se již nikdo nedozví. Zvolil jsem cestu hudebníka a zpěváka, který v sedmdesátých letech vycestoval do zahraničí s orchestrem Leona Slezáka. Projel jsem na svých angažmá celkem stoosmapadesát států a ostrovů.“
●● Pak však přišla pauza způsobená zdravotními potížemi...
„To, že se mi podařilo v padesáti letech nastartovat kariéru po mé těžké nemoci, byl takový malý zázrak. V době, kdy jsem byl velmi těžce nemocen, se za mnou v nemocnici zastavil Gustav Brom a řekl posvátnou větu: ´Laďo, konečně jsem našel amerického zpěváka s českým pasem!´ (smích) Když jsem se pomalu uzdravoval, začal jsem s ním koncertovat. Pan kapelník Brom bohužel už v září 1995 odešel do hudebního nebe. Tehdy jsem se potkal s Felixem Slováčkem a ten mi nabídl spolupráci. Pak jsem na jazzovém festivalu v Přerově, kde jsem vystupoval, navázal spolupráci s dalšími kapelníky a Big Bandy, natočil svoje první cédéčko. Další už jsem nabízel vydavatelstvím, ale nebyl jsem známý a tak to bylo velmi těžké... Pak nastal zlom, kdy mi album začal vydávat Karel Vágner v jeho vydavatelství Multisonic. Všimli si mě režiséři, jako byl Karel Polák, který dělal pořady Šance, začalo se o mně psát a pomalu jsem se dostával do povědomí posluchačů a diváků. Natočil jsem několik dílů pořadu Na kus řeči s Mirkem Donutilem, kde jsem byl hudební host. Díky tomu, že jsem zpíval světové evergreeny, jazz a swing, tak se mi to povedlo. (úsměv) Ale o tom všem píši ve své nové knize Kariéra na druhý dech a tam se tedy vše dočtete podrobně...“
●● Co tedy bylo dle vašeho názoru tím stěžejním mezníkem, kdy vaše pěvecká hvězda naplno zazářila?
„Je to paradox, ale hlavní mezník v mé pěvecké kariéře byla moje nemoc před dvaceti lety. Přestal jsem jezdit na angažmá do zahraničí a začal zpívat zde. Ani jsem již po zahraničí netoužil. Chtěl jsem být již doma...“
●● Jste mistrem moha pěveckých žánrů. Který je vašemu srdci nejbližší?
„Nejvíc mě baví zpívat jazz, swing, evergreeny a filmové melodie.“
●● Když jedete v autě, pustíte si CD s vlastními písněmi nebo máte připravené své oblíbené interprety? Prozradíte které?
„Pokud budu upřímný, poslouchám svoje cédéčko.. (smích) Hlavně to, co zrovna připravuji a hledám chyby, co by se mělo ještě vylepšit a změnit, případně dokonce přezpívat. Jinak poslouchám Tonyho Bennetta, Ray Charlese, Franka Sinatru a plno dalších interpretů například Richarda Müllera.“
●● Vaše dcera je také zpěvačka, počítal jste s tím, že půjde ve vašich šlépějích?
„Žila v hudební rodině, hrála na klavír, veřejně začala zpívat od osmi let. Vystupovala se mnou i s Gustavem Bromem, Felixem Slováčkem, chodila do sboru Ivy Bittové, stepovala, dabovala filmy a seriály... Žila v tom uměleckém světě naplno. Následně zpívala pět let v triu Black Milk a pak, když odešla, šla vlastní cestou profesionální zpěvačky. Dosud vydala čtyři cédéčka, natočila plno krásných hudebních klipů, koncertuje se svojí kapelou, má k sobě dvě skvělé tanečnice... Asi jsem to čekal a jsem rád, že jde touto cestou.“ (úsměv)
●● Co jste si k sedmdesátinám nadělil? A prozradíte, z jakého dárku jste měl největší radost?
„Knihu o mém životě Kariera na druhý dech a nové bluesové cédéčko, aby měli radost i moji fanoušci. (úsměv) Jinak radost mám z každého dárku, ale ta největší přijde, když já sám mohu někomu udělat radost.“
●● To mi nahráváte na další otázku. Přiblížíte našim čtenářům, co je obsahem zmíněných novinek na trhu?
„Je to kniha o mém životě, druhý díl
o tom jak to bylo, když jsem onemocněl, taková vlastní zpověď. A také o tom, co jsem nikdy nezveřejnil, o mé kariéře až do dnešní doby. Nové cédéčko You, které právě vychází k mým sedmdesátým narozeninám je zaměřeno na blues. Pracoval jsem na něm dva roky a natočil ho se skvělými hudebníky Vladimírem Šrámkem (kytara), Miroslavem Pešem (basa), Jakubem Urbanem (klávesy) a Tomášem Votavou (bicí) v produkci
a ve studiu Daniela Škráška v Hradci Králové. Je to doprovodná kapela mé dcery Terezy.“
●● Existuje ještě nějaký hudebnický sen, který jste si ještě nesplnil?
„Snů by bylo ještě hodně... Sny se ale neprozrazují, aby se plnily, tak jsou tajné.“ (úsměv)
●● Co bylo vůbec nejšťastnějším momentem vaší kariéry a života?
„Těch momentů bylo moc. Šťastný jsem byl na pódiu s Gustavem Bromem a jeho orchestrem po mé těžké nemoci. Když jsem vydal první cédéčko, když se mi narodil syn Robert, dcera Tereza i vnuci Robert a Kryštof, když se moje žena uzdravila z rakoviny... Jsem šťastný, když svítí slunce, když prší, jsem šťastný za každý den. Jsem tady přece dvacet let přesčas...“
●● Procestoval jste spoustu zemí, nenudíte se tady doma v České republice?
„No, v žádném případě se nenudím. (smích) Já nevím, co mám dřív dělat. Vůbec nestíhám.“
●● Co byste závěrem vzkázal vašim prostějovským fanouškům?
„Lidské štěstí je taková tenká šňůrka, na kterou se navlékají malé korálky štěstí a čím více těch korálků je a čím jsou menší, tím je to lidské štěstí větší. Přeji prostějovským i všem mým fanouškům, aby těch korálků štěstí navlékali co nejvíce.“ (úsměv)