JAK SYN ZPOVÍDAL MAMINKU OBYČEJNÝ ŽIVOT, KTERÝ BY VYDAL NA ROMÁN

Maminka vždycky říkala, že její život by vydal na román. „Podobný příběh by hned tak nějaký vypravěč nevymyslel, nejlepším romanopiscem bývá totiž osud sám,“ opakovala často a s úsměvem Marie Kalábová. Tudíž ve chvíli, kdy jsem přemýšlel o rozhovoru, který by byl nabitý různými peripetiemi a zvraty lidského osudu, na její slova jsem si nemohl nevzpomenout. Sice jsem hodně váhal, jestli se pustit do nevděčné a poněkud riskantní úlohy vést rozhovor s vlastním rodičem, ale nakonec jsem si řekl, proč to nezkusit a šel do toho! V samotném Večerníku to je tohoto druhu doslova unikátní premiéra. Ale co, někdo musí být první...

●● Když to vezmeme pěkně od začátku, první roky života byly asi ty nejpohodovější. Jak na ně vzpomínáš?
„Narodila jsem se ještě v relativně klidných letech první republiky, kdy můj otec sloužil v armádním letectvu. Brzy poté jsme se z Hradce Králové stěhovali do Prahy, kde nastoupil jako úředník na Ministerstvu národní obrany. Rodiny důstojníků patřily v tehdejší době
k uznávaným společenským vrstvám, takže to zároveň byly z materiálního hlediska ty nejštědřejší roky. Bydleli jsme ve vilové čtvrti v Dejvicích, kde jsme měli za sousedy mnohé známé osobnosti. Z vyprávění znám letní příhodu s komikem Vlastou Burianem, která se odehrála v areálu jeho tenisových kurtů. Když mě viděl
v kočárku jen tak, obrátil se ke mně s příslovečným humorem: ´Ty jsi nějaká moc oblečená!´ (úsměv)“
●● Idylka ale skončila velmi brzy...
„Po půldruhém roce přišel březen 1939, kdy otec samozřejmě o místo na ministerstvu přišel. Později se zmínil, že jedině nedávno založená rodina ho přiměla neslyšet lákání kamarádů z armády k odchodu do zahraničí. Možná bychom měli doma také letce britské RAF. S počátkem války rodiče vyhodnotili hlavní město jako příliš nebezpečné místo pro bydlení a rozhodli se k návratu na Moravu.“
●● V Prostějově jste tedy prožili válku?
„Moje maminka se vracela do rodného města, zázemí jsme tady měli. Dědeček coby obchodník vložil uspořené prostředky do nemovitostí, takže nám vyčlenil byt v nájemním domě v ulici Pod Kosířem, kterou pamětníci znají také jako Stalingradskou. Tatínkovi německá správa - na rozdíl od komunistické později - přidělila místo úředníka
v tehdejší Rolného textilní továrně, jejíž administrativní budova stávala na místě dnešní pasáže Atrium. Přestože doba byla zlá, ráda na ni vzpomínám. Třeba na procházky
s dědečkem, který mě udivoval svou znalostí majitelů domů v sousedních ulicích, jejichž jména si pochopitelně vymýšlel. Nebo vzácné okamžiky, kdy jsem v koutku poslouchala, o čem se baví dospělí, a dozvěděla se tak o minulosti naší rodiny. To je jedna z věcí, která dnešním dětem obecně chybí.“
●● Na konci války přišla radost nejen z osvobození, ale i přírůstků do rodiny...
„Přesně rok před koncem války se narodil bratr, necelého čtvrt roku po osvobození sestra. To už jsem byla školačka. Větší věkový rozdíl byl pro mě jako rozum beroucí děvče docela nevýhodou. S určitou mírou nadsázky jde říct, že tím okamžikem moje dětství skončilo. Maminka mě pověřovala pomocnými úkoly, musela jsem se o mladší sourozence starat. Pokud jsme něco vyvedli, byla jsem to samozřejmě já, která to za všechny odnesla. ´Máš mít rozum,´ říkávala.“
●● Na poválečné roky ještě taky ráda vzpomínáš?
„Nejvíc asi na byt v ulici Budovcova, kam jsme se přestěhovali chvíli po válce. Byl vojenský, otec jej dostal při nástupu na stichovické vojenské letiště, odkud si ho plukovník Duda vzal k sobě do Prostějova. Na ten byt dodnes vzpomínám a představ si, že se mi to prostředí detailně vybavuje i po tolika letech ve snech. Byl asi nejhezčí a nejlépe řešený. Později už bylo bydlení podstatně horší.“
●● Na začátku padesátých let přišel asi největší předěl...
„Představ si ten propastný rozdíl mezi moderním třípokojovým bytem a studeným venkovským baráčkem, kam jsme se museli vystěhovat, když tatínka vyhodili z armády, protože odmítl vstoupit do KSČ. Začal dojíždět do Lutína, kde si v Sigmě našel ještě v průběhu nucené vojenské dovolené práci, po roce nás chtěly úřady vystěhovat do volné vilky na Stražisko. Protože dojíždění by bylo takřka nemožné, našla celá pětičlenná rodina azyl u naší babičky v Kostelci na Hané.“
●● Pro dospívající slečnu docela drsné podmínky. Jak jsi vše zvládala?
„Chodit na záchod v létě i v zimě na dvorek na suché WC, učení v kabátě v nevytopené místnosti nebo omezené hygienické podmínky si dnes už sotvakdo dokáže představit. Přesto jsem mohla rozvíjet svůj zájem o hudbu a mohla chodit třeba do hodin klavíru. Vzpomínám si, že právě tam jsem při čtyřruční hře poznala svou první platonickou lásku. (úsměv) V každém případě na tvrdou dobu počátku padesátých let je vůbec div, že jsem se dostala na gymnázium, tehdy zvané jedenáctiletá střední škola. Ve třídě jsme měli spolužáky z takzvané dělnické přípravky, aby si tehdejší mocipáni vychovali vlastní inteligenci.“
●● Jak sis vůbec troufla podat přihlášku na vysokou školu?
„Učila jsem se velmi dobře, škola mě bavila, plány jsem dokonce měla ještě větší. Fascinovala mě tehdy práce lékárníků, kdy se mnohem více míchalo a vážilo při přípravě nejrůznějších preparátů. Otec mi tehdy vysvětlil finanční možnosti rodiny
a jednoznačně vyloučil, abych byla na vysoké škole pět let. Tehdy totiž dospívali dva mladší sourozenci...“
●● Tudíž tak ses vlastně dostala
k učitelství?
„V té době byly kvůli nedostatku pedagogů studijní obory pro druhý stupeň pouze dvouleté. Práce s dětmi mě bavila, a protože jsem měla blízko k onomu míchání a vážení chemikálií, vybrala jsem si obor
s chemií.“
●● Vysokoškolských studií sis tedy moc neužila?
„Na tu dobu obvykle lidé vzpomínají jako na jedny z nejkrásnějších roků života, na čemž je samozřejmě hodně pravdy. Brno poloviny padesátých let působilo z dnešního pohledu značně ospale. Třeba taková velmi populární výletní restaurace Myslivna byla drahný kus za městem. Koleje připomínaly spíše ubytovnu s průchozími pokoji, takže moc klidu ke studiu člověk neměl. Pracovní týden byl tehdy šestidenní, takže výuky jsme měli úměrně víc. Jednu sobotu jsem zůstala
v laboratoři jako poslední, protože jsem nemohla přijít na problém v analytickém stanovení jakéhosi prvku. Vyučujícímu to nedalo a zajímal se, jestli mě to opravdu tak baví, nebo moje přítomnost pramení z vrozené svědomitosti... (úsměv)“
●● A to nebyla jediná vzpomínka na laboratorní práce...
„Ta druhá je mnohem vážnější, mohla jsem totiž tenkrát neopatrností spolužačky při rizikovém pokusu přijít o oko. Naštěstí po ošetření nezanechala tato nepříjemnost nějaké větší následky.“
●● Před první žáky jsi pak předstoupila velmi mladá?
„Od těch nejstarších jen o šest let. Nastoupila jsem ve dvaceti a dostala umístěnku, v té době totiž dostával každý učitel od školského odboru přidělené místo, do nedaleké Litovle. Pamatuji si, jak tam se mnou tatínek poprvé jel, a jak jsem jej žádala, aby na mě počkal venku, abych nevypadala nesamostatně.
V Litovli jsem měla štěstí na pedagogický sbor a mohu říct, že profesně byly ty první roky zároveň těmi nejšťastnějšími. Dobrou partu jsme měli nejen ve škole, ale i mimo ni. Tak jsem se třeba dostala do ochotnického divadla. Nedostala jsem sice ty nejvýznamnější role, ale byl to pro mě přesto ohromný zážitek, protože divadlo jsem měla vždycky ráda a pravidelně jezdila do Olomouce na představení a koncerty vážné hudby.“
●● A to bylo v Litovli, kdy ti šlo poprvé o život?
„Ano, bydlela jsem totiž v podnájmu v domě na křižovatce hlavního průtahu Litovlí od Olomouce směrem na Prahu. Pokojík jsem měla
v patře, postel kolmo k oknu. Jednoho rána mě probudila ohlušující rána, všude kolem se sypala omítka a zdivo, podlaha se vzpříčila, takže nešly otevřít dveře. Do přední stěny s oknem totiž narazil nákladní automobil, jehož řidič za volantem usnul a nezatočil. Hasiči, kteří mě vysvobozovali z částečně zdemolovaného pokoje, mě uklidňovali, že jsem si vybrala dobrou pozici v posteli. Kdybych ležela hlavou k oknu, už jsem tady nemusela být...“
●● To ale nebyla jediná osudová událost...
„Druhá přišla při zájezdu do Sovětského svazu, kdy nás vzali na projížďku Kyjevem. Turistický autobus nevzbuzoval už při nastupování příliš důvěry. No a při jízdě po známém bulváru Kreščatyk rachotině vysadily brzdy. V městském provozu docela problém. Navíc řidič naprosto nezvládl situaci, když místo zachování chladné úvahy pustil volant a chytl se za hlavu! Průvodce nám nařídil zaujmout pozici podobnou té v letadlech s hlavou na kolenou. Naštěstí jeden duchapřítomný pasažér se ujal řízení a autobus se mu podařilo zastavit.“
●● Proč ses vlastně v první polovině šedesátých let vrátila do Prostějova?
„Stěhování zpátky mělo kořeny v rodinné tragédii ze srpna 1960, kdy při koupání v Romži tragicky zahynul bratr Luděk. Tou dobou jsem byla na prázdninovém zájezdu u Černého moře v Rumunsku, kde mě tato smutná zpráva také zastihla. Přestože mě známí odrazovali, cítila jsem povinnost být bratrovi na pohřbu, vydala jsem se tedy sama vlakem do Bukurešti a odtud letecky do Prahy. Do Kostelce jsem ale stejně dorazila až večer v den pohřbu...“
●● A brzy poté se moji prarodiče stěhovali z Kostelce na Hané do Prostějova?
„Ano, byla to samozřejmě pro oba obrovská tragédie, otec se vcelku logicky v jediném synovi viděl. Lékař doporučil mojí mamince, aby změnila prostředí, proto naši vyměnili domek v Kostelci za jiný v Prostějově. Aby nezůstali doma úplně sami, jelikož sestra studovala v Brně, požádala jsem o přeložení
z Litovle do Prostějova.“
●● A tam jsi na základní škole v Palackého ulici strávila zbytek profesní dráhy?
„Odučila jsem tam vlastně třicet let. Rukama mi prošla spousta žáků, vystřídalo se mnoho kolegů. Ráda vzpomínám na mého prvního ředitele během zbytku šedesátých let, který dokázal utvořit dobrou pracovní atmosféru. Na přelomu sedmdesátých let jsem s tebou byla na mateřské dovolené. (úsměv) No, a po návratu nastoupil dlouholetý, typicky normalizační ředitel, který mi připravil hodně bezesných nocí. Nebyla jsem politicky angažovaná, zůstala jsem sama, takže se mě neměl kdo zastat. Cítila jsem upozadění, nespravedlnost, ale vždy jsem se snažila, aby to v hodinách žáci nepoznali.“
●● Co bylo tvým pedagogickým krédem?
„Jednoznačně názornost. Tabulky, grafy, pokusy. To jsem považovala v chemii za nejdůležitější a ze zpětné vazby vím, že právě tyto znalosti žákům pomáhaly k pochopení většinou nepříliš oblíbeného předmětu. Měla jsem vždy poměrně vysoké nároky, ale v rámci přísnosti jsem se snažila být spravedlivá a atmosféru odlehčit, kdykoliv to bylo potřeba. Pokud mohu soudit od svých bývalých žáků, docela se mi to dařilo naplňovat.“
●● Dosáhl někdo z tvých žáků významných úspěchů?
„Asi mediálně nejznámější je současný poslanec Radim Fiala, kterému jsem byla třídní učitelkou. Dále mohu jmenovat třeba Igora Ondříčka, který vystudoval he-rectví a působí v Brně. Vůbec spousta žáků ale dosáhla v budoucím profesním životě významných úspěchů.“
●● Dá se říct, že sis svoje povolání nakonec vybrala dobře?
„I když bylo psychicky nesmírně náročné, a to ještě v dobách, kdy žáci ctili určitou disciplínu a autoritu pedagoga, byla to dobrá volba. Možná by mě nějaká profese bavila víc, ale měla jsem z úspěchů žáků upřímnou radost. Navíc to byla jistá existence a bonusem byly dvouměsíční prázdniny. Ty byly nesmírně důležité, když jsem už po tříletém manželství ovdověla a zůstala s tebou prakticky celý život sama, nemusela jsem mít starost, kam s dítětem o prázdninách.“
●● Před odchodem do důchodu jsi zažila ještě vzrušující dobu revoluce...
„U nás na škole, na rozdíl od těch středních, se ve výuce žádná stávka neprojevila. V nejvyšších ročnících se v rámci humanitních předmětů politicko-společenské proměny s žáky diskutovaly, já jsem to v přírodopise ani chemii nijak nezaznamenala. Atmosféra byla samozřejmě napjatá, někteří angažovaní kolegové byli zpočátku velmi opatrní a nechtěli se do žádných petic či protestů zapojit. Asi nejviditelnějším znakem změn byl návrat k oslovování paní učitelko, pane učiteli... (úsměv)“
●● A taky se změnilo vedení školy, že?
„Ty poslední roky do jisté míry vyvážily předchozích skoro dvacet normalizačních let. Počátkem roku 1990 jsme se na schůzce v přírodopisné učebně dohodli na nutnosti výměny na postu ředitele, kterým jsme si zcela samozřejmě zvolili dlouholetého kolegu. A byla to dobrá volba, vztahy mezi kantory a ředitelem se posunuly na jinou kvalitativní úroveň a zase jsme se mohli volně nadechnout. Přesto jsem ale v měnících se podmínkách větší svobody, kterou bohužel ne všichni žáci a rodiče chápou v pozitivním smyslu, využila termín odchodu do penze, v níž jsem už přes dvacet let.“
●● Není ti v důchodu dlouhá chvíle?
„Zpočátku jsem byla ještě docela aktivní, však si vzpomeň, s jakým nadšením jsem absolvovala univerzitu třetího věku. (smích) Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že hlavní náplň bude úvazek babičky, vnoučat jsem se ale dočkala až po sedmnácti letech. Teď jim ráda něco upletu, krom času stráveného s děvčaty luštím křížovky a čtu. Občas si zajdeme s jednou známou na kafíčko a popovídat si.“