„DO VRCHOSLAVIC SE NA PIVEČKO VŽDY RÁDA VRACÍM!“

Když se řekne operní pěvkyně, tak si většina z nás představí matrónu, jejíž BMI index se pod hranici obezity dostal naposledy někdy ve školce. O tom, že pronikavý hlas se nemusí nutně drát z hrudi rozpínající se jak širé lány Hané, rozhodně svědčí i Emílie Řezáčová z Vrchoslavic. Šarmantní mladá žena, která na první pohled zaujme francouzským „šmrncem“, ve svém životě donedávna vše podřizovala tomu, aby se stala slavnou operní pěvkyní. Po narození syna se její priority poněkud změnily. Exkluzivní rozhovor pro Večerník se zrodil po úspěchu v soutěži Pretty Woman, kterou v sobotu 15. listopadu odvysílala TV Barrandov. Jedenatřicetiletá Emilie Řezáčová v něm potvrdila, že rozhodně není jen pěknou tváří na dlouhých nohách... 

Tak nejprve se vás musím zeptat na to, co říkáte na svůj aktuální úspěch v soutěži Pretty Woman Barrandov, v níž jste dostala nejvíce SMS hlasů od diváků? 

„Velice si toho vážím, je skvělý pocit být sympatická lidem, nejen vybrané porotě. (úsměv) Děkuji všem divákům, co mi poslali hlasy. Jsem ráda, že jsem jim za to stála a že mi věnovali čas i peníze za poslané zprávy.“

 Jak vás vůbec napadlo se do soutěže přihlásit?

„Byl to nápad mého taťky. Říkal, že by si moc přál, abych to zkusila. Tak jsem se nechala přemluvit a nyní mu mohu jen poděkovat.“

 Vyhrála jste automobil Hyundai. Jak jej využijete? 

„Výhra se mi moc hodí! Na vlastní auto bych asi vydělávala hodně dlouho. Nyní ho mám a moc se z toho faktu těším. Podle nového auta stojícího před školou aspoň moji žáci poznají, že paní učitelka už na ně už čeká ve třídě. (smích)“

 Jak vůbec zpětně vidíte celé své účinkování v tomto televizním klání? 

„Šla jsem do toho s tím, že aspoň získám nové přátele a zkušenosti. Zní to sice jako klišé, ale co jiného můžete čekat, když nevíte, do čeho jdete... 

I když podobné soutěže znáte z televize, tak spoustu věcí zjistíte až tehdy, když se stanete součástí toho všeho. Musíte se třeba naučit kam a jak chodit, do které kamery se dívat i spoustu dalších věcí. Po celou dobu jsem se ale cítila příjemně a užívala si to. Nejtěžší bylo vystoupit ve spodním prádle, ale to je jen můj osobní problém, pro diváky to bylo jistě zajímavé. (smích)“

 Dá se nějak shrnout, co vám soutěž dala, a co naopak vzala?

„Určitě mi nic nevzala... (úsměv) Spíše mě pomohla zvednout sebevědomí. Ověřila jsem si, co všechno jsem schopná se za poměrně krátký čas naučit. Například dříve jsem nahlížela na chození po mole trošku s despektem, ale poté, co jsem měla možnost si to vyzkoušet a všechno mě neskutečně bolelo, to obdivuji.“

 Změnila soutěž nějak váš život?

„Změnila je asi příliš silné slovo, ale posunula mě dále. Jak v sebepoznání, tak i v poznání druhých lidí. Na mateřské dovolené nemá žena moc příležitostí, ale já jsem za relativně krátkou dobu poznala spoustu lidí. Doufám, že někteří z nich zůstanou v mém životě.“

 Hned na první pohled zaujme váš šarm. Podobný bývá obvykle spojovaný s Francií a konkrétně s Francouzkami. Jaký máte k této zemi a její kultuře vztah?  

„Děkuji za kompliment. (úsměv) Myslím si, že šarm by měla mít každá žena. Na nějaký čas jsem se dostala do operního studia v Marseille, což byl v operním světě velký úspěch. Bohužel jsem ale nakonec do stálého angažmá nenastoupila. Šlo o peníze. V té době nastala ´krize´ a po mně chtěli, ať si roční pobyt zaplatím sama, že mi budou dotovat vzdělání. Kde ale chcete vzít takovou částku, když jste čerstvě skončila školu?! Takže jsem tuto nabídku odmítla. Dnes si říkám, že to tak mělo být, vždyť jinak by se nestalo to všechno ostatní, za co jsem vděčná. Co se týče Francie a Marseille konkrétně, tak tam se mi skutečně moc líbilo. Souzněla jsem s mentalitou lidí, tamním prostředím, prostě se vším. Myslím, že bych tam zapadla i dlouhodobě...“

 Zmínila jste se, že máte ráda pivo. Jak jde dohromady právě francouzský šmrnc a český národní nápoj? 

„Pivo mám ráda asi proto, že jsem i dobrovolná hasička. A to, že jsem členkou sboru a mám ráda pivo, se zase odvíjí od toho, kde žiji. U nás ve Vrchoslavicích se pivo pije poměrně hodně (smích)“

 Přestože jste studovala v Bratislavě a procestovala kus světa, tak trvale žijete stále právě ve Vrchoslavicích na Prostějovsku. Proč? 

„Jsem tady jednoduše doma. Obzvláště z tátovy strany jsou naše rodinné kořeny v této obci zapuštěny hodně hluboko. Stále ale ´pendluji´ mezi Bratislavou, Vrchoslavicemi a Zlínem.

Před mateřskou jsem působila v Banské Bystrici. Jsem tak rozlítaná na všechny směry, vždy jsem šla za prací. Vrchoslavice jsou místem, kam se z těchto cest ráda vracím, abych si tu dala právě to pivečko.(úsměv)“

 Hrála jste i v úspěšném filmu Jiřího Menzela „Donšajni“, kde jste ztvárnila postavu Zuzanky vynikající „bezbřehou naivitou“. Co kromě pěveckého talentu máte s touto postavou společného? 

„Myslím, že právě tu naivitu...(úsměv) K některým životním situacím přistupuji poněkud naivně, vím to, ale dělám to pořád a ani na tom nechci nic měnit. Získala jsem totiž díky tomu skvělé přátele. Přineslo mi to sice i slzy, nicméně pokud mě někdo doběhne, tak jen jednou. Nedávám stejnému člověku druhou šanci.“

 Zuzanka se v samotném závěru filmu vdala. Myslíte si, že udělala dobře? 

„Zuzanka se vdala dobře, čímž ukázala, že až tak naivní není. V tomto se obě lišíme. (úsměv) Myslím si, že manželství v dnešní době nemá takovou váhu jako kdysi. To ostatně bohužel platí pro spoustu dalších věci, třeba pro dané slovo. Vážím si toho, že moji rodiče jsou spolu už tolik let a doufám, že půjdu v jejich šlépějích. Vážím si manželského svazku a snad i mně se podaří s mým partnerem společně překonat různé životní zkoušky, které na nás čekají.“  

 Celým životem vás provází hudba. Co pro vás znamená?  

„Hudba mě provází od doby, co jsem nastoupila na konzervatoř. Hodně mě v tomto směru asi ovlivnil taťka, který hraje na kytaru a zpívá. Má cesta k hudbě tak byla plynulá, díky ní jsem získala sebepoznání i sebekázeň.“

 Co vám muzika dala a co naopak vzala? 

„Hudba je dřina, musíte denně cvičit, i když se vám nechce, nebo máte třeba prázdniny. Také na diskotéky jsem nikdy moc nechodila. A když jsem šla, tak s těžkým srdcem, že zítra nebudu moci zpívat a že se to pozná. Někdy mám pocit, že mi mládí kvůli tomu jaksi proteklo mezi prsty. Na druhou stranu mě hudba nabíjí, probouzí ve mně emoce, které nedokáže vyvolat nic jiného. Je vzrušující, krásná. Odpoutává mě od hmotného světa, díky ní si tak trochu létám v oblacích. Je to zkrátka droga!“

 Zaujalo mě, že jako sopranistka jste debutovala v SND v opeře Kouzelná flétna v roli „Prvního chlapce“. Jak vzpomínáte na tuto zkušenost? 

„Třásla se mi kolena a nespustila jsem oči z dirigenta... (úsměv) Ale byla jsem moc šťastná.“ 

 Věnujete se zejména vážné hudbě. Čím vás osobně právě tento druh hudby přitahuje? 

„Vážné hudbě jsem se věnovala až doposud, věřila jsem totiž, že budu slavná operní pěvkyně. Nestalo se, tak zkouším něco jiného, něco v čem se nemusím soustředit, jak vést tón, ale kde můžu prožívat emoce, které ve mně daná skladba vyvolává. Tím ovšem nechci říct, že za vážnou hudbou zavírám úplně dveře, pokud něco přijde, zase to zkusím!“

 Jak je těžké se v tomto oboru uživit? 

„Pokud se vážnou hudbou chcete živit, tak musíte obcházet různé konkurzy a shánět ´kšefty´. Nikdy nemáte nic jistého. To je ale daň za svobodu, které máte naopak dostatek. (úsměv)“

 Dokážete si sebe samu představit jako zpěvačku v jiném hudebním žánru?  

„Nemám ještě úplně prozkoumané své možnosti v jiných žánrech, ale pracuji na tom. Už si sama sebe nepředstavuji nikde a současně všude. Jsem otevřena všemu, což jsem doposud nebyla.“

 Pokud vím, tak v současnosti jste na mateřské dovolené. Jak se od narození dítěte proměnil váš život? 

„Miláček se narodil minulý rok v říjnu. Narozením dítěte se změní vše a myslím, že u všech bez ohledu na to, co děláte. Stanete se prostě otrokem svého dítěte, ale děláte to ráda a s láskou. Pamatuji si, že když se syn narodil, tak jsem zažila tak silný pocit štěstí, jaký jsem zatím nikdy nezažila a asi už ani nikdy v životě nezažiju. Říkala jsem si, kam se na tohle hrabe sebevětší úspěch...?”

 Jaké jsou vaše současné plány? 

„V poslední době jsem se naučila nedívat se tvrdohlavě jen jedním směrem. Nechávám vše nějak vyplynout ze situace. Samozřejmě, že mám plány, ale bojím se je vyslovit nahlas. Raději si je nechám v hlavě a něco pro to udělám. Možná se ale vše za pár měsíců změní... Každopádně se těším na to, co přijde. Věřím, že vše co mě cvrnkne do nosu, má pokaždé nějaký důvod. To jsem si ostatně říkala i u Pretty Woman, že to celé má nějaký smysl, přestože jsem ho hned na začátku tak úplně neviděla.“

kdo je mgr. art emílie řezáčová?

Dle svých slov poněkud ztřeštěná milovnice piva se narodila 20. července 1983. Po studiích na Církevní konzervatoři v Kroměříži vystudovala operní zpěv v Bratislavě. Ve svém oboru má tato školená sopranistka za sebou řadu mezinárodních úspěchů, dostala se do operního studia ve francouzském Marseille, na mezinárodní pěvecké soutěži v Barceloně pak postoupila do semifinále. Již během studií debutovala ve Slovenském národním divadle v opeře Kouzelná flétna. Nyní pracuje jako učitelka zpěvu na Základní umělecké škole ve Zlíně a působí jako zpěvačka na volné noze. Po narození syna je na mateřské dovolené. Mezi její koníčky patří pohyb, příroda, přátelé a rodina.