Jindřich Skácel je podle svých slov i bez slávy Ligy mistrů naprosto spokojený člověk

Býval to fotbalový brankář, jehož talent přímo od Boha mu mnozí záviděli a zároveň předpovídali ještě hvězdnější budoucnost než Petru Čechovi. Jak ale sám Večerníku přiznává, jeho profesionální kariéru vrcholového sportovce mu zpřetrhala vlastní netrpělivost a nespokojenost s čímkoliv, co se okolo něj šustlo.

A také série zranění. Kdo byste však čekal, že z Jindřicha Skácela je dnes zhrzený sportovec nostalgicky vzpomínající na zašlou slávu a úvahy „kde mohl být“, hodně byste se spletli. Sympatický přes dva metry vysoký muž žije naprosto spokojeným životem dvojnásobného otce a hlavně - jeho obrovská záliba se mu stala povoláním. Věnuje se sběratelství a obchodu s výtvarnými díly. Zároveň on sám nyní dává příležitost mladým umělcům, kteří u něj v Galerii Bašta vystavují svá díla. Nejen o tom si s ním Večerník povídal v rámci obsáhlého exkluzivního interview...

Úvodem vám položím zahřívací otázku, jak se dnes máte a čemu se v současnosti věnujete?

„Mám se opravdu výborně! Za poslední dva roky se mi narodily dvě dcery, takže si plně užívám života. Navíc se mi v místní ´Baště´ podařilo velmi slušně zaběhnout uměleckou galerii, ze které se ale doufám brzy přestěhuji do domu na náměstí Svatopluka Čecha, který rekonstruuje moje matka. Jinak jsem hrozně rád, že se mi definitivně podařil můj velký osobní ´přerod´ z profesionálního fotbalového brankáře na normální civilní zaměstnání. Co se týká kopané, tak teď jen tak pro žízeň a pohodu hraji v útoku za Čechy pod Kosířem, jednou týdně si zakopu fotbálek s tenisty okolo Jirky Nováka. No a jinak je ze mě zarputilý fanoušek. Mým klubem snů je Real Madrid, v české lize pak jako antisparťan držím palce Slavii Praha...(úsměv)“

 S tím stěhováním galerie to myslíte vážně?

„Tak určitě! Nic proti Baště, to v žádném případě a jsem vděčný městu, že mi zde pro galerii vytvořilo skvělé podmínky. Ale podívejte se, není to tady na celoroční provoz, je tu malinko vlhko, což pro vzácnější díla není to pravé ořechové. A když mi maminka nabídla prostory v novém domě za Zlatou bránou, neváhal jsem.“

 Řekněte mi, jak se z profesionálního a kdysi velmi talentovaného reprezentačního brankáře stane milovník umění?

„K umění jsem poprvé ´čichnul´ v roce 2003, kdy jsem zakoupil první grafický list. Od té doby jsem navštívil spoustu muzeí a galerií, kupoval jsem něco každý rok a umění se postupně stalo mým velkým koníčkem. A jelikož já nikdy nechtěl končit s fotbalem a stát se taxikářem nebo hospodským, měl jsem jasno. Mým snem bylo v posledních letech rozvíjet moji zálibu a to se zaplaťpánbůh povedlo. Prozatímním vrcholem byla loňská výstava Andy Warhola v Prostějově. To se musím pochválit, ta se mi ve spolupráci s marketingovou společností TK PLUS povedla. Vždyť co vám budu povídat, když Večerník byl hlavním mediálním partnerem...(smích)“

 Jasně, ale jak se stalo, že fotbalový brankář, kterému odborníci předpovídali ještě zářivější budoucnost než Petru Čechovi, skončil u umění?

„No, jak se to stalo… To je těžké vysvětlovat. Není to o tom, že bych lásku k umění snad po někom z rodiny podědil. Vyšlo to prostě ze mě, mám k umění či ke kultuře vůbec vztah a věřím, že mi to i zůstane.“

 Většina vrcholových sportovců má ale raději rychlá auta nebo krásné ženy...

„No jistě, také já jsem byl nějaký čas takový a vůbec jsem byl jakýsi playboy. Teď už to můžu říct, že tu a tam jsem zhřešil proti sportovní morálce i životosprávě. Ale jak už jsem řekl, před deseti lety se ve mně něco zlomilo a já si začal všímat věcí, které mají skutečně hodnotu. A nemluvím o té finanční, ale o životní a umělecké. A teď je navíc mojí největší prioritou manželka a dvě malé děti.“

 Asi jsem už otravný, ale pořád mi to nedá. Vždyť nejste ještě tak stár, to vám profesionální fotbal mezi třemi tyčemi opravdu nechybí?

„Tento rozhovor asi bude číst můj otec a určitě z toho bude smutný, co vám teď řeknu... Nechybí! Až jsem se toho zalekl, že umění se u mě oproti fotbalu dostalo na první kolej. Jednou za rok si udělám čas a zajedu se podívat na utkání Realu Madrid či Bayernu Mnichov, ale to je tak všechno okolo vrcholové kopané. Je pravda, že kamarádi mi občas položí úplně tu stejnou otázku. Ale mně opravdu teď stačí to čutání v Čechách pod Kosířem, kde je skvělá parta a nemusím přemýšlet, kde jsem všude mohl být či za jaké slavné kluby mohl chytat...“

 V mládí jste byl reprezentantem až do jednadvaceti let, pak ale následovala obrovská fluktuace klubů, kterých jste vystřídal nespočet. Čím to?

„To je pravda, bylo jich tolik, že by ani prsty na obou rukách nestačily... Tehdy jsem to sám ani tak nechápal, ale teď se to už nebojím říct. Byla to moje obrovská netrpělivost a věčná nespokojenost s čímkoliv, co se dělo okolo mě. Na začátku moji kariéru ovlivnila známá a už otřepaná kauza s panem Kubíčkem v Sigmě Olomouc a od té doby se to se mnou tak nějak vezlo. Co si budu nalhávat, měl jsem brankáře velmi slušně našlápnutou, ale od těch událostí v Olomouci se ve mně něco psychicky zlomilo a už jsem pak nikde nenašel svoji bývalou formu a pohodu.“

 Takže přejděme k současnosti. Jak se dá uživit uměním?

„Nejsem z těch, kteří by potřebovali vydělávat horentní sumy. Já se spokojím s průměrným českým platem. Galerii Bašta provozuji druhým rokem a ten první byl hodně těžký. Zlepšovat se to začíná až teď, není to žádný zázrak, ale na moji obživu a uživení mé rodiny to stačí. Žiji skromně, jsem prostějovský patriot a nikam na cestování po světě se nechystám. Malinko víc si slibuji od mého působení v nových prostorách, kde mám s galerií již větší plány.   

 Můžeme vědět, v čem spočívá vaše podnikání? Jak se dá obchodovat s obrazy či dalšími uměleckými předměty?

„Nejde jenom o obchod, i když samozřejmě obrazy nakupuji a pak prodávám. To je bezpochyby moje hlavní pracovní náplň. Pak ale sám podporuji mladé prostějovské umělce, kteří u mě bezplatně vystavují. Město mi v Baště vytvořilo výborné podmínky, takže mohu pořádat i další výstavy či kulturní akce. Spolupracuji také s prostějovským muzeem a musím říct, že kultura je v tomto městě na vzestupující úrovni. A hlavně je o ni zájem!“

 Čeho si nejvíce vážíte ve svých sbírkách?  

„Upřímně, žádný zlatý poklad u mě nenajdete...(smích) I když je to v případě umění nepěkné říkat, já upřednostňuji rychlý nákup a stejně rychlý prodej. Jsem ale také sběratel, takže několik vzácnějších kousků obrazů či soch mám už dlouhá léta a jen těžko bych se odhodlával k tomu je prodat. Já se ale také řídím jinými prioritami. Pro mě není podstatné, jestli obraz nebo starožitnost stojí stovku, sto tisíc nebo milion. Pro mě je hlavní, jestli mě dílo zaujme a jestli se mi líbí. Chci se životem těšit a ne ho měřit na prachy...“

 Takže když to závěrem shrneme, vy jste přímo šťastný člověk...

„Musím říct, že jsem fakt strašně spokojenej! A přál bych si, aby to tak zůstalo. (úsměv)“


Kdo je Jindřich Skácel
Narodil se 3. listopadu 1979 v Prostějově a po třech ročnících střední školy dal přednost vrcholové kopané. Když mu bylo osmnáct, začal jako velký talent a vynikající brankář hájit barvy „A“-týmu Sigmy Olomouc, kde vydržel šest let. Pak s roční či maximálně dvouletou fluktuací vystřídal několik klubů – Slavia Praha, FK Drnovice, FK Příbram, SC Xaverov, 1. FC Brno, FC Graffin Vlašim, FC ViON Zlaté Moravce, FK Mutěnice, FC Tescoma Zlín a FK Rosice. V letech 1998 a 1999 ve čtrnácti případech reprezentoval Českou republiku ve výběru do 21 let. Je ženatý, s manželkou Barborou má dvě malé dcery - Lilianu a Sofii. Mezi jeho koníčky patří kromě fotbalu sběratelství výtvarného umění a starožitností, jemuž se dnes věnuje. Je pronajimatelem Galerie Bašta, nedávno uspořádal v Prostějově výstavu slavného Andy Warhola. Dodnes aktivně sportuje, ovšem brankářské rukavice vyměnil za střelecké kopačky v útoku TJ Sokol Čechy pod Kosířem, který působí v nejnižší soutěži OFS Prostějov IV. třídě.