Co je potřeba, aby vztahy mužů a žen nekončily zklamáním?

Vždycky jsem byla dost rozčarovaná, když po velkolepé svatební scéně máma zaklapla pohádkovou knížku a popřála mi dobrou noc. Ležela jsem pak ve tmě, koukala do stropu a hlavou vířil milion otázek. Co na tu svatbu říkali jejich rodiče? Kde spolu potom bydleli? A měli děti? Někdy šla fantazie tak daleko, že bych vám mohla vyprávět o rozvedené Popelce a Růžence na anti-depresivech.

Už tehdy mi bylo jasné, že život nemůže být nekomplikovaný jako pohádka.

Především rozdílnost mužského a ženského světa je něco, k čemu obdržíme celou řadu upozornění. Mnoho z nich končí hořkým: „Takhle to prostě je, smiř se s tím.“ Domnívám se, že nám tak maminky a babičky chtěly ulehčit srážku s realitou, která nás beztak čekala. Když jsme pak přiběhly v slzách, nezbývalo jim než nás obejmout.

Láska na objednávku
Většina z nás zkrátka vstupovala do světa namlouvání a vztahů s tím, že nás čeká svět plný nepochopitelných rozdílů. To nám ovšem nezabránilo, abychom snily o dokonalém partnerovi. Měl by být vzdělaný, milý, chytrý a hlavně slušný. Taky by měl vydělávat dost peněz, mít rád děti a nosit květiny. Nezapomeňme na to, že by měl vonět, ale neměl by se nevhodně tělesně projevovat. Seznamy mých kamarádek na téma „ideální mužský“ myslely na všechno.
Následný neúspěch vztahu si většina žen vyčítá. Objevuje se pocit nedostatečnosti, pochyby o vlastní hodnotě i přitažlivosti. Stejně tak jako se ve vztahu dosud soustředily na svého partnera, soustředí se po rozchodu jen na sebe. Je jedno, zda slepě kritizujeme sebe nebo druhého člověka, následky jsou stejné. Přichází hořkost, zklamání a nakonec si všimneme, že ve vztazích stále dokola opakujeme ty stejné chyby.

Společné území
Bylo mi osmnáct, když se mi jeden mámin výrok vryl tak hluboko, že na něj nikdy nezapomenu: „Vztah je jen o hranicích!“ Co to znamená? Mám si držet odstup, nebo naopak opečovávat jen partnera? Nutně následovala další hořkosladká zklamání. Celou dobu jsem totiž žila v té největší iluzi, kterou evidentně všichni sdílíme – že nějaké hranice mezi mnou a tím druhým existují.

Nechci a ani si netroufnu popisovat rozdíly v mužském a ženském pojetí lásky. Terapeutická práce mě naučila nic nepředpokládat a stereotypy rovnou vyhodit z okna. Daleko důležitější jsou tři vztahová pravidla, jež jsem se s klienty naučila. Jsou to principy, které daleko víc pracují na způsobech, jak se k druhému přiblížit, než pak se mu vzdalovat. A jsem si jistá, že neustálé hledání odlišností a mávnutí nad nimi rukou, že „tak to prostě je a nic s tím nenaděláme“, je přesně to, co nás odděluje. Od partnerů, od dětí, rodičů i kamarádek. Jaká pravidla to jsou?

1. Každý člověk dělá za všech okolností to nejlepší, co je v jeho možnostech.
Nevěříte? A přesto si na tom trvám. Lidé mají obecně tendenci posuzovat svoje chování na základě vnitřních motivací a druhé hodnotit podle jejich vnějších motivů. Vezměte si, že i když se vás zeptám na takovou banalitu, jako proč jste si včera šla lehnout už v devět, bude se na takové události podílet celá řada faktorů. A co teprve když se jedná o to, proč drahý zapomněl na výročí, zase po ránu nevynesl koš nebo není schopen přestat vydávat ten příšerný zvuk při žvýkání.

2. Motivace člověka se vždy dá pochopit.
Vždy, když si dáme tu práci, můžeme se dobrat příčin vlastního chování i jednání lidí kolem nás. Vnáší to spoustu světla i do záležitostí lásky a vztahů.
Pro život se ukazuje jako nejpraktičtější vnímat ostatní jako nositele nepřeberného množství zkušeností, názorů a hodnot než „jen“ jako lidi. Myslím to hlavně tak, že si nemůžeme dovolit u druhých předpokládat, že budou stále stejní a změní se na povel, když by nás nikdy nenapadlo očekávat to od sebe. Takže kdykoli, když zase budete cítit, jak se vám na hrudníku nebo kolem žaludku usazuje to nepříjemné napětí nespokojenosti, samy sebe se zeptejte – jak bych se musela cítit, abych udělala stejnou věc? V čem to ten druhý mohl myslet dobře? Jak to prospěje jemu nebo mně? Jsem si jistá, že na něco přijdete a partner bude v tu ránu daleko barevnější než ten, co „zase není schopen vynést odpadky“.

3. Vždycky a za každých okolností dávejte svému partnerovi přesně to, co od něj chcete dostávat.
I když se to zdá nad slunce jasné, na tohle narážejí lidé nejvíce. Je těžké jít druhého obejmout, když to samy nejvíc potřebujeme. Je obtížné začít s něžnostmi, když máme pocit, že s nimi přece musí začít ten druhý. A přesto – neskutečně to funguje! Platí to i v případě, kdy chceme dostávat pozornost, lásku nebo podporu. Když to budeme dávat, bude se nám toho i dostávat.