Světlo na konci tunelu?

Tak se nám možná trochu nečekaně dýchá o něco lépe. Téměř z hodiny na hodinu vláda premiéra Andreje Babiše zrušila omezení volného pohybu osob. Přes vehementní popírání bylo zřejmým impulsem rozhodnutí městského soudu v Praze, jehož soudce prý radil žalobci, jak žalobu upravit, aby formálně prošla. Buď jak buď, našinci se řídí více podle vlastního rozumu a soudy k tomu ani nepotřebují.

Je totiž ze zkušeností z terénu jasně patrné, že ono rozvolnění přišlo v příslovečné hodině dvanácté. Jinak by se totiž vláda v zastoupení ministerstva zdravotnictví viditelně blamovala. Každý, kdo se pohyboval po Prostějově, musel totiž vidět obrovský rozdíl mezi prvními týdny po vyhlášení karantény a týdnem minulým. Zpočátku se lidé evidentně koronaviru obávali, nebyli si jistí, jak se bude šířit, jaká bude mortalita, neblahých příkladů ze zahraničí bylo dostatek. Na ulicích bylo ve všedních dnech velmi příjemně, provoz na silnicích menší než o víkendu, zaparkovat se dalo celkem v pohodě všude, kde si řidič vzpomněl.
Zlomem v tomto ohledu byly Velikonoce. Minulý týden to už v ulicích vypadalo skoro jako za obvyklého všedního dne o školních prázdninách. Čechům zřetelně otrnulo a už se tolik nebojí. Vláda tak byla v tomto případě spíše ve vleku událostí.
Více principiálnosti by se v jejím případě slušelo v případě hraničního režimu, kde je pod rostoucím tlakem všelijakých rozumbradů, kteří v naší republice trpí jakousi formou klaustrofobie. Situace ani v našem nejbližším okolí není stále nejrůžovější a zejména právě z Německa a Rakouska není vůbec jisté pravidlo šťastného (tedy bezvirového) návratu, byť se tamější vlády snaží vyvolat dojem, že vše je O.K. Naproti tomu zase naši občané mohou být potenciálním rizikem třeba pro Slováky, kde je epidemiologická situace (s výjimkou neblahých ghett) poměrně lepší než u nás.
V této situaci lze chápat roztrpčení policistů na hranicích, kteří nás chránili v první linii, když se hned v pátek musí dohadovat s jakousi fiflenou v „ikspětkovém“ bavoráku, která si nutně potřebuje vyzkoušet průjezdnost hranic a zajet si na jistě nezbytný nákup do Saska. Právě kvůli takovým lidem je potřeba udržet principiální postoj, spoléhat se na disciplinovanost se prostě nedá.
A ještě jedna poznámka. Koronavirus opět oživil českou vlastnost „nechci udávat, ale hlásit se to musí“. Většina policejních zákroků proti porušování vládních nařízení rezultovala právě z upozornění bdělých občanů. V drtivé většině jistě oprávněně. Ale ruku na srdce, nebylo skutečnou motivací obehrané klišé, že pokud nemohu já, nesmí ani soused? V dobách normálních si totiž necháme líbit mnohé, přičemž ozvat se by bylo jistě také namístě.