Záludnosti doby koronavirové

Stává se to určitě každému z vás. Potkáte bývalého souseda, kamaráda, spolužáka. Když už máte to štěstí, že se i s rouškou poznáte, zastavíte se a prohodíte pár slov. Možná se ta první budou nést v duchu „to jsme ale dopadli“. Byť většina z nás o „španělské“ chřipce leccos četla, nikdy by nás nenapadlo, že podobná epidemie zastihne i naši generaci.

Ještě horší pak je, když jsou okolnosti podobného setkání dané pohřbem. Ty jsou i za současné situace povolené, byť je samozřejmě na každém, jestli se do většího kolektivu lidí odhodlá... Před podobným rozhodnutím jsem bohužel stál i já, protože na začátku dubna náhle zemřela moje třídní profesorka z Gymnázia Jiřího Wolkera. Zpráva o to nečekanější, že byla pouze o čtrnáct let starší než my, kteří jsme byli její první třídou po návratu z mateřské dovolené. Pokud jsem si dobře stačil všimnout, přišli jsme se rozloučit pouze tři bývalí studenti, ani jejích bývalých kolegů jsem mnoho nezaznamenal. A jen tak mimochodem. Ještě před vypuknutím pandemie jsem se na stejném místě v obřadní síni loučil se svou třídní učitelkou ze základní školy. Smutný začátek roku.
O to silnější však musíme být. Pozoruji nejen solidaritu lidí, ale i převažující ochotu v duchu liberalismu vyrostlé generace se v krizi vzdát mnoha práv a požitků, které jsou jinak samozřejmostí. Tíha je ovšem na všech stranách. Odborníci musí mít jasno v tom, jaká opatření jsou nutná, politici je musí definovat a lidé pak, ideálně dobrovolně, dodržovat.
Nikdy samozřejmě nebude spokojený každý. Vždycky bude mít někdo pocit jakési nespravedlnosti. O to je důležitější, aby všechna nařízení nebyla úplně odtržena od reality. Doufám třeba, že v prvních týdnech nebyl nikdo pokutován za to, že řídil své vlastní auto bez roušky, když v něm byl sám, popřípadě se členy vlastní rodiny. To jsou třeba relativní maličkosti, které ovšem naleptávají přirozenou autoritu těch, kteří mají naši zemi těmito úskalími provést. Doma (naštěstí) sedíme u televize bez roušky a v autě jsme ji mít měli? Totální nesmysl.
Stejně problematické byly tanečky okolo roušek ve školách. Jsou děti, které prostě s nimi mají problém, a nemusí mít zrovna diagnózu autismu. Pokud by byly nuceny sedět v lavicích v rouškách, mohlo by to mít negativní dopad na jejich schopnost soustředění, a tudíž prospěch. Naštěstí se vše vyřešilo principem dobrovolnosti.
Na přílišné utahování šroubů takříkajíc přes závit můžeme narazit i na lokální úrovni. Co vedení jednoho města vyhodnotí jako rizikové, v jiných místech vůbec neřeší. A nepopudí si tak zbytečně proti sobě vlastní občany.
V této době platí více než kdy jindy – informovat a vysvětlovat. Pokud se lidem racionálně nevysvětlí, proč je to či ono nutné, prostě se s tím neztotožní. Nejde přece primárně o represe, ale o ochranu zdraví. Politici zejména na vrcholové úrovni mají kolem sebe houf dobře placených poradců. Aspoň ti by měli mít schopnost empatie do reálného života.