Dobré poledne, dnes je pátek 29.3.2024
svátek slaví Taťána,
zítra Arnošt
•Žhavé novinky, informace, soutěže a výhry jen
pro vyvolené, kteří se přihlásí k odběru níže...
facebooktwitteryoutubeinstagram

A jedeme dál! Po comebackových dílech se vracíme takzvaně „do normálu“ a v celkovém součtu již šestapadesátým kláním pokračuje seriál PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který od října najdete v každém sudém vydání. Nadále jsme odhodlaní dívat se na zoubek jak regionálním restauracím, tak i místním hostincům, či kaváren a pizzerií, prostě všech podniků, kde se dá dobře najíst a napít. A čas od času vám znovu přinést nějaký ten bonus.


Připomeňme si historii tohoto projektu, která začíná být již pořádně košatá. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci roku 2016, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu nadcházejícího letopočtu, načež druhý měsíc roku 2017 vyplnily hned dva díly a v březnu jsme se premiérově vydali k hostincům. Od té doby pokračujeme v pravidelném rytmu střídání, přičemž příjemným oživením navíc se staly návštěvy pizzerie, podniku pro vegetariány či zahradní restaurace, naposledy pak série kavárenských dílů a provedli jsme v minulosti také monitoring Hanáckých slavností, průzkum vánočních trhů v Prostějově, načež koncem roku přispěchali se silvestrovskou sondou do zahraničí. Za sebou máme také comebacky v podání druhé hodnotící návštěvy.
Dnes jsme si pro naše čtenáře připravili malé překvapení. Jak vyplývá z předchozích řádků, za téměř tři roky seriálu navštívila dvojice hodnotitelů desítky podniků v Prostějově a těch, kam jsme zatím nezavítali a jejichž sumář by vydal na rozsah jednoho dílu, už tedy moc nezbylo. Rozhodli jsme se proto rozšířit naše působení i na známější a oblíbené podniky v okolí za městem a v blízké budoucnosti půjdeme stále více do regionu celého Prostějovska. Tímto dílem se vydáváme do prvního z nich...
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí kliknout na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají potřebné informace i všech pětapadesát doposud zveřejněných dílů.

Tentokrát se podíváme do restaurace, která se nenachází přímo v Prostějově, i když před několika málo lety tomu tak ještě bylo. Domácí pivovar a penzion U Císařské cesty v Držovicích navazuje na historickou tradici podniku s názvem Romže, který nesl dlouhá léta ještě za minulého režimu.
Jak se k němu dostaneme? Z centra Prostějova stačí pokračovat po Olomoucké ulici stále rovně, neodbočit za areálem Cílu doprava k Tesku, ale pokračovat až tam, kde dříve byla hranice města. Dnes tam končí samostatná obec Držovice.
Před vstupem jsme nemohli vycházet z podnětů našich známých, ani z internetové prezentace. Škála názorů je totiž široká, od nadšených reakcí až po ty, řekněme, méně nadšené. Nezbývá nám tedy nic jiného než si vytvořit vlastní úsudek. Ten si koneckonců vytváříme sami u všech hodnocení, ale obvykle máme nějaké informace dřív, než poprvé vstoupíme dovnitř.
Přiznáme se, že jsme navštívili podnik dvakrát: jednou na oběd, abychom vyhodnotili polední menu, a podruhé v podvečerních hodinách podívat na standardní provoz i nabídku.
Nuže, jdeme na to!


Než se rozhodnete vstoupit...
Zmínili jsme se, že na internetu se nám nepodařilo k tomuto podniku objevit nic, o co bychom se mohli opřít. Možná někde něco existuje, ale je to dobře ukryto. Nalezli jsme pouze několik názorů na zdejší pivo, ale k tomu se dostaneme později. Vlastně jednu důležitou informaci jsme přece jen vypátrali, a sice otvírací dobu. Každý den se začíná v 11 hodin a zavírá od pondělí do čtvrtka ve dvaadvacet, v pátek a sobotu o hodinu později, v neděli naopak o hodinu dřív.
Když jsme poprvé zastavili na parkovišti – mimochodem v čase oběda úplně zaplněném – překvapila nás jak velikost objektu, tak jeho pěkný vzhled. Nevíme, jestli se k tomu vůbec můžeme přiznat, ale naposledy jsme toto místo navštívili ještě v době, kdy neslo název Romže a jeho vzhled i služby byly hodně vzdálené tomu, co očekáváme od restaurací a penzionů dnes.
Takže první dojem je velmi pozitivní a ten ještě umocňuje rozlehlá venkovní krytá zahrada vybavená masivními stoly a lavicemi, kde se dá dobře posedět v horkých letních dnech. Část je dokonce určená dětem, aby nerušily hovory rodičů a naopak. Nahlédli jsme i za dům, do míst, která obyčejně slouží jako odkladiště, ale viděli jsme vzorně posekaný trávník a stejně vzorně uklizené zázemí.

Od exteriéru k interiéru
Pokud nedáte přednost venkovnímu posezení a vstoupíte dovnitř, ocitnete se v místnosti o kapacitě asi tří desítek míst, kde se po pravé straně nachází pultík s počítačem, kde je (alespoň v poledne byl) čilý provoz servírek, které registrují objednávky a vystavují účty. Za pultem je poněkud ukrytý výčep a zařízení na přípravu kávy. A můžete zahlédnout i měděné kotle, kde se rodí zdejší pivo. Vedle výčepu, po levé straně a samozřejmě tak vysoko, aby na ni bylo odevšad vidět, se nachází dnes už skoro povinná televizní obrazovka. Pokud zde nenajdete místo, můžete přejít do sousední místnosti, která je menší, ale bývá v poledne rovněž plná. Z ní vedou dveře do kuchyně a do většího sálu, který nebyl v době naší polední návštěvy v provozu. V tomto sále bývají pořádány oslavy a svatební hostiny. Vybavení je ve všech místnostech stejné, bytelné stoly a židle, stoly prostřené k obědu.

Co restaurace nabízí...
Polední menu obsahuje šest druhů jídel, tři z nich se každý den mění a další tři jsou jakési týdenní stálice. Ceny první skupiny jídel se pohybují těsně pod stokorunou, další tři jsou „luxusnější“ a když na ně dostanete chuť, musíte si přibližně padesátikorunu připlatit.
Odpoledne a večer si vybíráte z poměrně obsáhlého jídelního lístku. Zaujala nás stránka jídel určených k pivu, ale vybrali bychom si i z dalších stránek.
K pití si dáte asi „domácí“ pivo vyrobené ve zdejším minipivovaru. Vaří zde desítku, jedenáctku a dvanáctku, ceny se pohybují od 25 korun za desítku po 31 korun za dvanáctku. V poledne šla nejvíc na odbyt kofola.

Jak nám chutnalo...
Při polední návštěvě jsme si velmi pochvalovali slováckou kyselici. Tuto polévku máme v oblibě a všude ji vaří trochu jinak, U Císařské cesty dobře. Za hlavní chod jsme zvolili zapékaný vepřový steak se slaninou a nivou, doprovázený tenkými hranolky a zeleninovou oblohou a mix salátků s filátky z makrel a s citrusovým dresinkem. Salát, ačkoliv mixovaný z nejmenšího možného počtu salátů, tj. dvou, byl dobře ochucený, citrusy byly v chuti a vůni dresinku opravdu patrné. S makrelou byl hodnotitel rovněž velmi spokojen. Druhé menu by bylo hitem restaurace předrevoluční éry... Dnes už snad nikoho neoslní zeleninová obloha ze strouhaného zelí a mrkve doplněná kolečkem salátové okurky a čtvrtkou rajčete. Dresink, pokud tam nějaký je, odteče do hranolků a vy chroupáte syrové zelí téměř bez chuti. Ani kdyby byl steak trochu měkčí a v kombinaci s nivou trochu méně slaný, tak by to situaci nezachránilo. Celkový dojem byl tedy dost „retro“.
Při podvečerní návštěvě jsme sáhli do oddílu jídel k pivu a objednali si tvarůžkový tatarák a pečená vepřová žebra. Naštěstí po jedné porci pro oba hodnotitele, protože přes docela slušný hlad jsme stěží porce dojídali. Tvarůžky použité na tatarák byly velmi odpovědně uležené a rozmíchané zřejmě s pivem do podoby téměř tekuté, velmi pikantní a ostré pomazánky. K tataráku byly servírovány tousty a obojí v nás zmizelo velmi rychle. Žebra byla měkká, s množstvím masa a bohatou oblohou. Původní úmysl zakončit večeři jablkovým závinem z oddílu desertů jsme museli nechat na příště.
Co se piva týče, desítka nás neoslovila vůbec, „hanáckou hrachovou stopu“ nebo „klasickou hanáckou příchuť“, jak se vyjádřili na webu pivních hodnotitelů, jsme v ní sice nenašli. Upřímně řečeno, ani si nedovedeme představit, co tím dotyčný myslel... Jedenáctka nám chutnala o něco víc, dvanáctka byla z této trojice úplně nejlepší, ale trochu nakyslá a postrádající říz. Že bychom se sem vypravili na pivo, to tedy asi nehrozí. Polotmavý Birell nakonec svému konzumentovi přinesl největší uspokojení. Malé espresso na závěr oběda na nás udělalo větší dojem, chutnalo nám dokonce tak, že jsme jím zakončili i podvečerní posezení.

Kvalita servisu
V poledne byly zaplněny všechny stoly uvnitř a několik míst u venkovních stolů. Přesto jsme na servírku čekat nemuseli déle, než by nám bylo milé. Neuniklo nám sice pár menších zmatků, ale v tom provozu, který v poledne U Císařské cesty panoval, se jim příliš nedivíme.
V podvečer jsme uvnitř seděli sami, venku jsme napočítali asi desítku hostů. Obsluhující servírky jsou velmi pohledné, ale trochu chladné (možná v tom hraje úlohu věk hodnotitelů) a při nízké podvečerní návštěvnosti se mohly zastavit a zeptat se, jestli nám něco nechybí. Sice nechybělo, ale potěšilo by nás to.

Místo úlevy
Při velkorysé rekonstrukci se na toalety nezapomnělo... Vypadají dobře, i když při naší druhé návštěvě byl zásobník na papírové ručníky prázdný (vysoušeč ale fungoval) a bylo trochu poznat, že zařízení má za sebou už pár hodin provozu.

Shrnutí - celkový dojem
Restaurace na nás udělala dobrý dojem. Její vzhled se oproti minulosti a našim vzpomínkám podstatně změnil. Musíme přiznat, že jsme tak velkou proměnu ani nepředpokládali. Nečekali jsme ani, že krátce po poledni bude problém najít místo pro zaparkování a místo u stolu. To svědčí o tom, že podnik si na zaplněném trhu našel svoji klientelu.
Na jídlo bychom se zde příště klidně zastavili, a to ať už na polední menu, tak večer. Zdejší pivo ale není tak úplně náš „šálek kávy“. I když tu kávu samotnou zde mají docela dobrou.

Restaurace a pivnice U Císařské cesty je u místních obyvatel oblíbená. Někteří podnik hodnotí s nadšením, jiní střízlivěji. Naše polední zkušenost se přiklání spíše ke střízlivému hodnocení. Jídlo, které jsme si objednali při podvečerním posezení, nás nadchlo mnohem více. Jen to pivo by potřebovalo dost vylepšit, aby si zasloužilo svůj název Císař.



3 HVĚZDY

OSTATNÍ DÍLY NAJDETE ZDE:

Před nedávnem jsme se zmínili, že už jen těžko hledáme hostince, o kterých by bylo možné něco napsat. U dvou takových jsme naposledy pohořeli, neboť při jejich návštěvě jsme si dali dvě piva, sepsali dva odstavce, což je však na zaplnění hodnotitelské stránky málo. Tudíž jsme nezajímavé zlatavé moky vytěsnili z paměti a použili klávesu Delete. Další pokus jsme učinili nedávno. Chodíváme poměrně často kolem velké prodejny Hruška. Ve stejném objektu sídlí kdysi poměrně známá Restaurace Záhoří. Věděli jsme, že už tam dlouho nefunguje, to bychom se o ní určitě doslechli, ale jako hostinec je snad provozovaná stále. Tak jsme to zkusili... Ještě informace pro ty čtenáře, kterým název Hruška nic neříká. Víte, kde se nachází Družba? Jeden z prvních, ne-li úplně první prostějovský opravdu velký supermarket naproti škole v ulici Dr. Horáka. Kdysi oceňovaný pro svoji prostornost, později převálcovaný nově postavenými hypermarkety, střídající provozovatele, zakotvený u řetězce Hruška, který se v našich krajích moc nevyskytuje, ale například na severní Moravě na něj narazíte na každém kroku. Ale nepřišli jsme nakupovat, nýbrž hodnotit Záhoří. Tak pojďme na to!

..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ

FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní

Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...

Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...

Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.

Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...

Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.

Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...

Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.

Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
  • Makový pohřební služba
  • 1

Předpověď počasí

Předpověď počasí

Anketa - hlavní

Co vás v poslední době nejvíce potěšilo?

2017 vitejte na svete banner

Speciály Večerníku

2019 tv pohoda banner

 

Barometr

Vánoční strom bude.

Tohle nám nemůže vzít ani ten lotr koronavirus! Prostějovští radní oznámili, že konání vánočního jarmarku na náměstí T. G. Masaryka je sice v ohrožení, ale o tradiční a neodmyslitelnou součást rynku nepřijdeme. Vánoční strom je už vybrán a letos ho městu darovala rodina z Lipové.

 

Další chyba na Vápenici.
Špatně vypočítané kilometry na směrovníku u Národního domu nejsou jedinou „mýlkou“ na Vápenici v Prostějově. Jak Večerník upozornili čtenáři, při odbočení vlevo do centra v Prostějově je nakřivo namalován odbočující pruh. Podle zlých jazyků museli být lajnovači pod parou...

Nezapomněli na lidi.

Osobnost týdne

Ladislav ADAMÍK

Úctyhodného věku šestadevadesáti let se před týdnem dožil bývalý kvalitní prostějovský atlet. Osobní výročí blížící se magické stovce oslavil v pondělí 19. října.

11 stasova

THUAN DINH DUC

 

Číslo týdne

1 983

Podle posledního sčítání žije v Prostějově 1 983 cizinců. Nejvíce zde pobývá Slováků a Ukrajinců, silné zázemí zde mají Vietnamci.

33

Výrok týdne

„ZATÍM PO NICH NENÍ POJMENOVÁNO VŮBEC NIC!“

Lidé budou vybírat nový název parku v Okružní ulici podle jmen slavných rodáků. A jak zmínil primátor Jura, zatím po nich není pojmenováno vůbec nic...