- 28. květen 2019
- 2739x
Připomeňme si historii tohoto projektu, která začíná být již pořádně košatá. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci roku 2016, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu nadcházejícího letopočtu, načež druhý měsíc roku 2017 vyplnily hned dva díly a v březnu jsme se premiérově vydali k hostincům. Od té doby pokračujeme v pravidelném rytmu střídání, přičemž příjemným oživením navíc se staly návštěvy pizzerie, podniku pro vegetariány, zahradní restaurace, Hanáckých slavností, průzkum vánočních trhů v Prostějově či silvestrovská sonda za hranice Česka. Prázdninové období pak navíc vyplnil tzv. COMEBACK, neboli návrat na místa, která jsme už navštívili, abychom zjistili, zda se někde zlepšili či zhoršili. A při pohledu do kalendáře je zřejmé, že tato doba bude brzy zpátky.
Stejně jako loni nadále probíhá také čtenářská soutěž, ve které můžete hlasovat o své nejoblíbenější místo k posezení a vyhrát poukaz pro večeři ve dvou.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí kliknout na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají potřebné informace i všech osmačtyřicet doposud zveřejněných dílů. Teď už se ale pojďme podívat na to, co jsme pro vás tentokrát připravili...
Cílem našeho dnešního hodnocení je Jadran. Bohužel se nevypravíme do Chorvatska, ale pouze do centra Prostějova. Tam se na neutěšeném a věčně nedokončeném území, vzniklém po vybourání starého židovského centra na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, začal později rodit základ tzv. Špalíčku – několik budov rekonstruovaných nebo nově postavených podle původní dispozice území. Jako jedna z prvních povstala z trosek budova restaurace s pizzerií nazvaná majitelem pocházejícím ze sluncem a mořem obdařeného kraje Jadran. Manželům Šebkovým se podařilo vybudovat podnik těšící se značné popularitě i značné návštěvnosti.
Dnes je po mnoha letech okolí přece jen upravenější, vyrostly tam nové domy a nebrodíte se ani za deště blátem. Ale říci, že toto území je dokončené a vyznačuje se nějakou koncepcí, by bylo silně přehnané. Ale co znamená pouhých padesát let od chvíle, kdy se do převážně zdevastovaných domů zakously bagry, v dějinách lidstva? Alespoň dostalo šanci více generací architektů, politiků a magistrálních úředníků zanechat na místě otisky svých osobností.
Ale pojďme tedy k prostějovskému Jadranu.
Než se rozhodnete vstoupit...
V restauraci a pizzerii Jadran jsme byli oba v minulosti mnohokrát, několikrát jsme si tento podnik vybrali i pro uspořádání rodinných oslav. Manželé Šebkovi, kteří svůj podnik osobně dlouhá léta vedli, se rozhodli, že si potřebují odpočinout – i když při jejich vitalitě tomu moc nevěříme – a už před řadou měsíců jej pronajali. Protože jsme tam už delší dobu nebyli, řekli jsme si, že se podíváme, jak se tomuto oblíbenému podniku vede dnes.
Na internetových stránkách jsme si prostudovali jídelní lístek a vybrali si, na co se zaměříme. Pro jistotu jsme si vybrali i náhradní variantu, kdyby snad právě došlo to, co nás na webu nejvíce zaujalo. Abyste se dostali dovnitř, musíte nejprve projít poměrně velkou krytou zahrádkou, kde, jak máme ověřeno, se za teplého počasí sedí velmi příjemně. Naše hodnocení jsme odkládali na květen a doufali v příjemné venkovní posezení, ale počasí nám jako naschvál připravilo déšť, který se z oblohy snášel skoro celý den, a ani teplota ovzduší nás do zahrádky nelákala. Co se dá dělat, vláha je potřeba a alespoň se podíváme, co se změnilo...
Interiér
Restaurace patří k těm menším, co se vnitřního prostoru týče. Stoly jsou poměrně blízko sebe, a přesto se dovnitř vejde jen o málo víc než třicet hostů. Za teplého počasí, kdy je možné posadit se venku, se kapacita restaurace rázem zdvojnásobí. Interiér je laděný důsledně do přímořské jadranské atmosféry. Kromě charakteristických romantických melodií linoucích se z reproduktorů dokreslují atmosféru plakáty s pohledy na moře a modely plachetnic. Ten, kdo podnik zařizoval, měl svoji rodnou zemi uloženou hluboko v srdci. Na výčepní pult obrazně řečeno narazíte hned při vstupu. Nachází se po pravé straně, takže se nesnažte odejít bez placení, vládce výčepu má o příchozích i odchozích dokonalý přehled.
Co restaurace nabízí...
Jsme trochu v rozpacích, jak se vypořádat s touto kapitolou. Obvykle popíšeme, co uvádí jídelní lístek na webových stránkách, na místě si ověříme, jestli je tato informace v souladu s realitou, popřípadě co najdeme v restauraci navíc. V tomto případě jsme objevili větší nesoulad, než na jaký jsme zvyklí, ale o tom se zmíníme později.
Takže podle jídelního lístku si můžete vybírat ze třech předkrmů (70 až 105 Kč) a třech polévek (39 až 45 Kč), tři položky jsou uvedeny také v oddíle ryby, losos u dvou jídel po 185 Kč, filety ze pstruha vás vyjdou na 145 Kč bez přílohy. Oddíly kuřecího i z vepřového masa obsahují shodně po šesti položkách a ceny začínají na 139 Kč za kuřecí steak nebo kuřecí špíz Jadran a končí na 175 Kč za chody z vepřové panenky.
Velmi lákavá jsou všechna jídla oddílu chorvatské speciality, najdete tam tamní národní pokrmy jako je pljeskavica, čevapi, pražmu nebo olihně. Cenově se pohybují od 129 Kč po nejdražší pražmu královskou za 220 Kč, pro hosty, kteří si chtějí dopřát lukulských hodů, nabízí jídelní lístek mísu Jadran pro dvě osoby za 410 Kč. Pokud si právě berete klobouk a peněženku, abyste vyrazili na večeři do Jadranu, chvíli počkejte a dočtěte celé hodnocení...
Nejvíce položek obsahují v jídelním lístku oddíly těstoviny, kterých naleznete deset za ceny od 109 do 145 Kč a logicky i oddíl pizza se dvaceti variantami od 99 Kč za pizzu Margherita po nejdražší Adriaticu za 155 Kč. Dokonce si můžete objednat i pizzu Prostějov s kapary a artyčoky. Abychom ukončili tento přehled, zmíníme ještě oddíly smažených jídel, salátů a desertů, které obsahují vcelku standardní položky.
Nabídka nealkoholických nápojů je rovněž standardní a co je příjemné, můžete si objednat i malou nebo velkou kofolu. Dvoudeci rozlévaného vína je za 32 Kč, veltlín nebo frankovka. Oddíl destilátů má sice patnáct položek, ale v jednotlivých druzích není nabídka velká: 3 whisky, 3 rumy (včetně Božkova), 2 vodky (Absolut a Božkov), Becherovka, Fernet a tak dále. Na restauraci výběr spíše malý, na pizzerii přiměřený.
Jak nám chutnalo...
Název restaurace, výzdoba i chorvatské melodie linoucí se z reproduktorů nás nasměrovaly do části jídelního lístku s jadranskými specialitami. Ta obsahuje sedm položek, kdyby snad některá ze specialit nebyla k dispozici, vybereme si snadno jinou, říkali jsme si.
Nejvíc jsme se těšili na olihně na grilu. Ty bohužel právě v kuchyni chyběly, stejně jako pražma a jak jsme se dozvěděli od servírky, nebyla k dispozici vlastně žádná položka z jadranského oddílu. To nás notně zarmoutilo a předem připravená skladba večerního menu se zhroutila! Marně přemýšlíme, proč nemohla kuchyně připravit třeba pljeskavici nebo čevapi, obě jídla jsou nenáročná jak na suroviny, tak přípravu. Asi došlo příslušné koření…
Jeden z hodnotitelů nakonec zvolil zapečené těstoviny s krevetami a druhý zeleninový salát s tuňákem. Takovou jsme měli chuť na něco z moře, že se to odrazilo, aniž jsme si to uvědomili, i na naší volbě.
Nejprve jsme si však dali dohromady jednu porci předkrmu – grilovaný hermelín ve slaninovém kabátku. Ten nám chutnal a utlumil naše zklamání z toho, že jsme si zvolili až asi třetí náhradní variantu večeře.
Zapečené těstoviny už jsme jedli lepší, dokonce v minulosti několikrát i v Jadranu. Jejich chuť byla velmi nevýrazná, mdlá. Baby krevetky ji zachránit nestačily.
I salátu chyběla výraznější chuť. Byl čerstvý, křupavý a konzervovaného tuňáka dostatečné množství, ale kromě pár kousků citrónu chybělo jakékoliv ochucení. A tuňák sám o sobě je hodně suchý. Situaci zachraňovaly dílky pizza chleba, který byl velmi dobrý.
Ochutit oba pokrmy by si vyžádalo několik vteřin práce, minimální náklady navíc a požitek z jídla by byl výrazně příjemnější.
A co jsme zvolili k pití? Na úvod kalíšek Becherovky, která byla podávána v zajímavé skleničce konkurenčního výrobce lihovin Rudolfa Jelínka, a poté jsme se po diskusi, zda zvolíme pivo, nebo víno, rozhodli pro druhou variantu. Vinný lístek v restauraci neměli, tak jsme chvíli diskutovali se servírkou, z jaké nabídky si můžeme vybírat, až jsme zvolili cestu k chladicí skříni. Její obsah byl velmi skromný. Dva sekty, které jsme blíže nezkoumali, několik lahví polosladkého růžového vína a pár lahví bílého vína. Dohromady jich nebylo ani dvacet a suché víno jen jedno jediné. Moravský muškát z vinařství Lechovice. Vzhledem k tomu, že v poloprázdné chladničce byla jen jediná láhev, pokud přišel někdo po nás a chtěl si dát suché víno, tak měl prostě smůlu. Ani tento výběr naši chuť nikterak nepotěšil, což jsme předem tušili, ale když jiné víno k dispozici nebylo.
Závěrečná káva byla slušná a ona spolu s pizza chlebem a hermelínem byly těmi položkami, se kterými jsme byli spokojeni. Není to ale právě mnoho...
Kvalita servisu
Mladá a pohledná servírka byla jediným členem personálu, se kterým jsme přišli do kontaktu. Byla příjemná a snažila se nám vyhovět při našem výběru z jídelního lístku, ale v jejích silách ani kompetenci nebylo napravit všechny nedostatky.
Místo úlevy
Pokud musíte na onu místnost, je třeba se vydat po schodech do suterénu. Tam zůstalo vše tak, jak si pamatujeme z minulých návštěv. Dobrý standard devadesátých let, čisto, papírové ručníky i toaletní papír. Žádné nové vychytávky, ale ani nic, co by stálo za kritiku.
Shrnutí - celkový dojem
Do Jadranu jsme se těšili, oba jsme si tuto restauraci v minulosti oblíbili. Návštěvu jsme dlouho odkládali a brali ji víceméně jako sázku na jistotu. O to víc jsme byli zklamáni její proměnou. Co zůstalo při starém, jsou název, interiér a chorvatská hudba linoucí se z reproduktorů. Ostatní je jiné, a bohužel musíme konstatovat, že horší...
V zájmu objektivity musíme přiznat, že jsme netestovali pizzu. Ale v okolí je několik pizzerií a postavit koncept restaurace jen na tomto pokrmu se nám zdá při pověsti a původním zaměření restaurace jako nevyužití jejího potenciálu. Navíc jsme od svých známých slyšeli, že ani ta pizza už není to, na co byli v Jadranu zvyklí. Potvrdit ani vyvrátit to nemůžeme, neochutnali jsme.
Do restaurace a pizzerie Jadran jsme chodili rádi a poměrně často. Dnešní návštěvu jsme brali jako tutovku a těšili se na nějaké typické jídlo, jak je známe z Chorvatska. A k tomu dobré víno. Byli jsme však nemile překvapeni, nic z toho nás v Jadranu nečekalo.
Restauraci a pizzerii proto udělujeme
2,5 HVĚZDY
Před nedávnem jsme se zmínili, že už jen těžko hledáme hostince, o kterých by bylo možné něco napsat. U dvou takových jsme naposledy pohořeli, neboť při jejich návštěvě jsme si dali dvě piva, sepsali dva odstavce, což je však na zaplnění hodnotitelské stránky málo. Tudíž jsme nezajímavé zlatavé moky vytěsnili z paměti a použili klávesu Delete. Další pokus jsme učinili nedávno. Chodíváme poměrně často kolem velké prodejny Hruška. Ve stejném objektu sídlí kdysi poměrně známá Restaurace Záhoří. Věděli jsme, že už tam dlouho nefunguje, to bychom se o ní určitě doslechli, ale jako hostinec je snad provozovaná stále. Tak jsme to zkusili... Ještě informace pro ty čtenáře, kterým název Hruška nic neříká. Víte, kde se nachází Družba? Jeden z prvních, ne-li úplně první prostějovský opravdu velký supermarket naproti škole v ulici Dr. Horáka. Kdysi oceňovaný pro svoji prostornost, později převálcovaný nově postavenými hypermarkety, střídající provozovatele, zakotvený u řetězce Hruška, který se v našich krajích moc nevyskytuje, ale například na severní Moravě na něj narazíte na každém kroku. Ale nepřišli jsme nakupovat, nýbrž hodnotit Záhoří. Tak pojďme na to!
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
..........................................................................
Jako šestačtyřicátý přišel na řadu podnik s názvem:
SPORT BAR ZÁHOŘÍ
FOTO VE SLOŽCE foto/14/ostatní
Než se rozhodnete vstoupit...
Nejprve vás upoutá výrazný neonový nápis Restaurace Záhoří a velkorysá terasa táhnoucí se podél oken připomínající spíše výklady po celé šířce podniku. Na terasu se dostanete po několika schodech a první dojem je, že tento podnik má své lepší časy za sebou. Výklady jsou polepeny výraznou reklamou na pivo Rychtář, tuto značku ale uvnitř nenajdete. U klasického vchodu ze skla a hliníku - jinak se v sedmdesátých letech minulého století nestavělo - zaváháte, máte-li vůbec vejít dovnitř. Značně omšelý stolek se stejně omšelými dvěma židlemi a něčím, co by mělo být snad náznakem popelníků, což ale zrovna překypuje cigaretovými špačky, které si z přeplněných nádobek razí cestu na desku stolu a při zafoukání větru i dál, je první, co vás uvítá. Slabší povahy by to možná odradilo, ale k těm se nepočítáme...
Od exteriéru k interiéru
Ještě venku jsme si přečetli, že na čepu je jedenáctka z Černé Hory a desítka z Topolského pivovaru. Podívali jsme se s kolegou po sobě a řekli zároveň: „Znáš?“ Odpovědí bylo pokrčení rameny a zavrtění hlavou. Nevadí, alespoň vyzkoušíme něco nového a třeba budou mít uvnitř ještě něco jiného.
Přes jakousi předsíň jsme vstoupili dalšími skleněnými dveřmi rámovanými hliníkem do lokálu. Pokud bychom se vydali doprava, vstoupili bychom na WC. Hned za dveřmi se po pravé straně nachází barový pult, pípa a vše, co bývá v hostincích obvykle ke spatření. V regálech toho naopak moc k vidění není. Konkrétně kromě sklenic už jen pár sáčků s brambůrky. Ale pult s kamenným obložením vypadá pěkně, a jak jsme později konstatovali, je i nejzajímavější součástí interiéru. Obrazovka zavěšená vysoko, aby na ni bylo dobře vidět ze všech míst, přitahovala jako magnet zraky všech návštěvníků, běžel totiž přenos ze závodu Světového poháru v biatlonu žen. Bylo vidět, že návštěvníci usazení u stolu hned naproti výčepu patří tak trochu k inventáři.
Vybrali jsme si stůl opodál, objednali první pivo a rozhlédli se kolem sebe. Kromě osvětleného ostrůvku s barovým pultem, obrazovky nad ním a zatím potemnělého zařízení na hru se šipkami nebylo nic, co by přitáhlo alespoň na chvíli pohled návštěvníka. Stejně jako při pohledu zvenčí budil interiér dojem, že má svoje lepší dávno za sebou, dokonce člověka napadlo, že se podnik postupně vyklízí a likviduje. A to, co za něco stojí, se shromažďuje u východu. Už se ani moc neuklízí, protože se stejně bude všechno nově zařizovat. Přitom stoly, alespoň ten náš, byly utřené a obsluha plnila svoji funkci. Jen celkový dojem z interiéru byl takříkajíc neradostný...
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Jak jsme se již v úvodu zmínili, pokud jste přišli na pivo, můžete si vybrat ze dvou možností: buď desítku z Topolského pivovaru, nebo jedenáctku z Černé Hory. Pivovar Černá Hora je známý i svátečnějším konzumentům a jeho sortiment je poměrně široký. Má své odpůrce i zastánce. Jedenáctka je jejich standardem, který neurazí, ani příliš nenadchne. Pokud by v nabídce byla některá jiná z jeho značek, asi bychom jí dali přednost. Ale to je naše osobní preference a jedenáctce v podstatě nelze nic vytknout.
Desítka z pivovaru v Topolné, což je obec mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, nás nezaujala vůbec. Pivovar je úplně nový, vařit zlatavý mok začal teprve na počátku loňského roku a je součástí komplexu skládajícího se z restaurace, penzionu a nejnověji tedy i sladové výroby. Pěna byla řídká a chuť, jak ji nazvat? Snad se dá použít stejný výraz i pro ni... Nepochybujeme, že v sortimentu tohoto malého pivovaru se najdou i lepší piva, ale k této várce bychom se my sami již nevraceli. Ani nabídka tvrdého alkoholu uvedená na tabuli vedle výčepu – rum, vodka, režná, borovička, zelená, panák za 20 Kč – nás nezlákala, ale všimli jsme si, že u stolu štamgastů dvě rundy „přistály“.
Něco k zakousnutí...
Tento kapitola bude tentokrát netradičně velmi stručná. Prakticky žádný sortiment není zrovna dobrou vizitkou podniku Nedočkali jsme se ani našich oblíbenců: nakládaného hermelínu a utopenců. Byly nám nabídnuty pouze brambůrky, což je i na uspokojení chuti vyvolané pivem málo, o hladu ani nemluvě. Možná jsme si mohli zajít vedle do Hrušky a něco malého k jídlu si přinést, ale to se nedělá...
Kvalita servisu
Pokud kritizujeme víc než omezenou nabídku nápojů i něčeho k snědku, netýká se naše výtka slečny, která nás obsluhovala. Ta svoji úlohu plnila dobře. Pohybovala se po lokále svižně, včas se zeptala, jestli si dáme další pivo, a nevnucovala se.
Místo úlevy
Místo úlevy se nachází ve vstupní chodbičce a je zřetelně označeno. Má oproti většině toalet jeden bonus, a sice teplou vodu u umyvadla. Jinak působí stejným dojmem jako lokál. Ne že by tam byla viditelná špína, ale všechno je takové, jak to jen nazvat, možná by se hodil výraz „ušmudlané“. A navíc to tam vůbec nevoní, jestli rozumíte, co tím chceme říct...
Shrnutí - celkový dojem
Od kdysi prosperujícího a ceněného podniku jsme čekali víc. Věděli jsme, že restaurace již řadu let nefunguje, ale čekali jsme alespoň hostinec na průměrné úrovni z těch, které jsme již v Prostějově navštívili. Místo toho jsme nebyli nadšeni ani vzhledem, ani nabídkou piva, o ostatním se znovu raději nezmiňujeme... Až na účtence jsme si přečetli, že Záhoří dnes nese název Sport Bar. Myslíme si, že i návštěvníci takového podniku si zaslouží lepší prostředí. Provozovatel jistě ví, co lidé žádají a s čím už by neuspěl, ale příjemnějším prostředí a o něco širší nabídka by možná přitáhly další hosty. V nejbližším okolí žije v panelácích poměrně velké množství lidí a konkurence žádná. Myslíme si, že neokázalá příjemná hospůdka s širší nabídkou, která by v sobě spojila restauraci, hostinec i kavárnu, by si tam místo našla. A se vzhledem chladné neosobní restaurace z dob socialismu se dá také něco dělat.
Při našich hodnoticích návštěvách hostinců a restaurací máme většinou pocit, že se musíme ještě vrátit a dát si to, co jsme nestačili ochutnat při minulé návštěvě, popřípadě si užít příjemné atmosféry. Z kdysi populární Restaurace Záhoří, která se změnila v hodně skromnou sídlištní hospodu s názvem Sport bar, jsme tento pocit neměli. Myslíme si, že toto místo má potenciál poskytnout obyvatelům z okolních domů něco lepšího, co by lákalo zajít na oběd, na kávu se zákuskem, na menší rodinnou oslavu nebo jen tak na pivo. Zde jsme nic takového nenašli...
Další chyba na Vápenici.