AKTUALIZOVÁNO: 39.díl: POHLED DO VZPOMÍNEK A CIZÍCH KRAJŮ

Dnes je mimořádný den a tak ani není divu, že oblíbený seriál PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku vám přináší vskutku výjimečný díl, který přidáváme oproti původnímu harmonogramu navíc jako bonus. A bylo by neslušné, kdybychom právě na samý závěr roku byli ke komukoliv přespříliš upřímní, proto zařazujeme speciální ohlédnutí za vzpomínkami ze zahraničních cest.

Než se ale pustíme do vskutku zajímavého vyprávění, zopakujme, že celý monitoring kolem gurmánství je rozdělen na dvě samostatné, vedle sebe probíhající části. Díváme se „na zoubek“ nejen regionálním restauracím, ale chceme uspokojit i ty z vás, kteří si raději zajdou spíše na pivo než na večeři do komfortnější restaurace. A mezitím pro vás čas od času připravujeme nějaké to překvapení v podobě návštěvy pizzerie, vegetariánské restaurace, letních zahrádek, máme za sebou monitoring Hanáckých slavností a naposledy jsme již podruhé v historii navštívili Vánoční jarmark v Prostějově.
V poslední den roku si také připomeňme, jaká je historie tohoto projetku, který nezadržitelně míří ke svému čtvrtému jubileu. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci roku 2016, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu nadcházejícího letopočtu, načež druhý měsíc roku 2017 vyplnily hned dva díly a v březnu jsme se premiérově vydali k hostincům. Od té doby pokračujeme mimo prázdninových a volebních přestávek v pravidelném rytmu střídání, přičemž příjemným oživením se stávají výše zmíněné mimořádná klání.
Po roční pauze vyhlašujeme také čtenářskou soutěž, ve které můžete hlasovat o své nejoblíbenější místo k posezení.
A kdo by chtěl znát hodnotitele, stačí kliknout na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají nejen potřebné informace, ale i dříve zveřejněné díly.
Teď už se ale pojďme podívat na to, co jsme pro vás dnes připravili...

Hodnocení úrovně prostějovských restaurací a hostinců dnes pro odlehčení opustíme a ponoříme se do vzpomínek mysli. Pokusíme se vám přiblížit zajímavé příhody z restaurací po celém světě.
Všechna obvyklá hodnocení restaurací a podniků vznikají po vzájemné konzultaci, ale čtenáře s průběhem návštěv ve Večerníku seznamuje pouze jeden z dvojice. Ten nejprve cestoval po světě soukromě, na což navázalo dvacetileté cestování z pracovních důvodů. Řadu prvních roků se na gastronomii pod střechou mohl dívat jen zdálky. Největší gurmánský zážitek v zahraničí představovala gulášová polévka z Vitany zahuštěná předvařenou rýží pocházející ze stejné firmy a uvařená na lihovém vařiči před stanem. Tento skvělý chod většinou nahrazoval slavnostní večeři. Oběd byl povětšinou lehčí, postačily turistický salám a uzený sýr, obojí vybalené z notně promaštěného papíru. A tady je nutné ve vyprávění přejít do první osoby. „Tehdy jsem se totiž těchto chodů tak přejedl, že ve mně vzbuzují středně silný odpor, kdykoliv je někde v supermarketu spatřím. Zážitky z horských túr ale převážily toto drobné nepohodlí týkající se stravy a ubytování na cestách s partou přátel, vysokohorských turistů...“ Ostatně, posuďte sami.

Kruté chvíle na Ukrajině

První zážitky ze zahraničních restaurací pocházejí z dnes ukrajinské Oděsy, kde jsem v rámci studentské výměnné praxe strávil pár týdnů. Bohužel právě v době, kdy situace s jídlem nebyla nejlepší. Po několika perných dnech jsme zjistili, že je nutné najíst se kdykoliv narazíme někde na jídlo bez ohledu na to, jestli máme hlad, čas oběda nebo večeře je ještě daleko, nebo bychom si dali něco úplně jiného, než máme chuť. Pro chleba je třeba vyslat spojku, byť by se nám z pláže vůbec nechtělo, protože za hodinu poté, co dorazí náklaďák s chlebem, bude celá dodávka beznadějně vyprodána, další přijede zase až následující den. Když byl hlad největší, vylovili jsme z kufrů to, co nám připadalo nejčistější i nejslušnější a snažili jsme se přesvědčit „děžurnou“ v některém luxusním podniku, že jsme „inostranci“, tudíž by nás mohla pustit dovnitř... Většinou se to povedlo a někde v koutku jsme zasedli u stolu. Za chvíli byl pokryt malými talířky s okurky, rajčaty, salámem, sýrem a jinými luxusními potravinami, vše za více než slušné ceny. Kromě naší studentské skupiny se v takové restauraci vyskytovali již jen námořní i armádní vyšší důstojníci. Někdy tam i hrála živá hudba „k tanci a poslechu“. Cena za takovou luxusní večeři představovala asi tři rubly, tj. třicet korun za osobu, což jsme za vykoupení ze smrti hladem byli ochotni obětovat. Před odjezdem z této velké země, kde zítra již znamenalo včera, jsem se nechal zvážit od válečného veterána na bulváru v Kyjevě a váha ukázala 58,8 kg, což, jak jistě uznáte, není na třiadvacetiletého studenta tak špatné.

Menší obědy na Západě...

Přeskočím nyní skoro dvacet let a zkusím zavzpomínat na restaurační zážitky z prvních zahraničních služebních cest. Byli jsme všichni zoufale nezkušení a snažili se všemožně ušetřit na dietách, abychom přivezli našim blízkým z cesty nějakou maličkost. Pokud byl vůbec čas zastavit se v nákupním centru někde u dálnice. Někdy nás u firmy, kde jsme trávili celý den, mnohdy dvanáct hodin, pozvali na oběd. K naší smůle se na Západě nejí v poledne tak vydatně jako u nás, spraví to většinou jen sendviče (v Anglii) nebo párek a žemle (Německo) či párek a preclík (Bavorsko).
Pokud jsme trávili několik dní na firemním stánku na veletrhu, kde nebyl často ani čas na něco malého k jídlu, ani nebylo vhodné dávat zákazníkům najevo, že nejsme stále připraveni se jim věnovat, zašli jsme večer do některé levné restaurace. Vybavuje se mi menší německé město, kde místní turecká komunita připravila program pro hosty jejich oblíbené restaurace. Uprostřed večeře vběhlo do sálu několik žen, řekněme diplomaticky středního až staršího středního věku, v lehkých splývavých sukních a krátkém horním dílu oděvu, ověšeném zlatými mincemi a začaly mezi stoly tančit. Kdo zná třeba z Turecka břišní tanec, ví, že základem úspěchu je patřičná tuková vrstva, kterou je nutné vhodně pohazovat a potřepávat. Bylo to naše první setkání s tímto druhem zábavy a měli jsme co dělat, abychom nespadli pod stůl.
V Anglii jsme s ohledem na náklady vyvinuli s kolegou racionální způsob stravování. Když si člověk objednal pravou anglickou snídani skládající se z párků, vajíček, fazolí v rajčatové omáčce, pudinku podobného našemu jelitu, ale nemajícím s naším pudinkem vůbec nic společného, černého čaje a toustů, ušetřil za oběd. A pokud se úsporně najedl odpoledne, ušetřil i za večeři. A co teprve až začaly některé – spíše jídelny než restaurace – nabízet stravu „eat as much as you can“, neboli „jez, kolik sníš“ za skutečně lidovou cenu. Dnes už se posunuly cenově úplně jinam. Při první návštěvě takové jídelny jsme si s kolegou naložili na talíř decentní porci a přidat jsme si nešli, protože jsme si nebyli jisti, jestli se může jít víckrát. A nechtěli jsme vypadat, jak to jen říct decentně... Časem jsme zjistili, že jídlo stejně za moc nestojí, výběr je hodně omezený a za stejnou nebo jen o něco vyšší cenu se dá jinde najíst i lépe.

Večeře při michelinské hvězdě

Abych se nezmiňoval jen o tom, jak se kde najíst úsporně, i když to ocení asi větší část tuzemských turistů, kteří nejedou do luxusních resortů s předplaceným „all inclusive“, zmíním i jiné zážitky. Mohli byste nabýt dojmu, že moje zkušenosti s restauracemi nejsou takového druhu, abych si mohl dovolit hodnotit úroveň restaurací v Prostějově. Tak se zmíním i o sedmisetgramových steacích v amerických steakhousech, představujících pro mě utrpení, protože víc než dvěstěgramový kus masa nejsem schopen pozřít. Ostatně vůbec maso nemusím, natož takový kus. Až jsem zjistil, že ve většině steakhousů mají i ryby, bylo po problému. Měl jsem to štěstí, jinak se to nedá nazvat, že jsem navštívil i dvě michelinské restaurace. Tedy nejen navštívil, ale i usedl v nich ke stolu a povečeřel. Vždy při nějaké významné události. Ten, kdo dává přednost pořádné porci k zahnání hladu, by moc spokojený nebyl, ten, kdo ocení vybrané chutě jednotlivých chodů spíše symbolických velikostí, by byl doslova nadšen.

Na Srí Lanku nezapomenout...

Velkým zážitkem byla dovolená v malém, skoro rodinném hotelu na Srí Lance, kde se nám snažili předvést tamní kuchyni v celé šíři. Na to, kolik nás v hotelu bydlelo, vařili denně až rozmařilý počet chodů. Jejich názvy většinou skryli pod pojem „Karí“. Je to již dlouhá řádka let, kdy jsme tuto dovolenou absolvovali, ale na pekelnou pálivost většiny pokrmů nikdo z účastníků cesty dodnes nezapomněl. Názvů exotického ovoce servírovaného na stůl při snídani jsme se nedopátrali, sami místní je neznali. Nepodařilo se nám ochutnat durian, který neuvěřitelně páchne a u něhož někteří velebí lahodnou chuť, jiní říkají, že chutná tak, jak voní.
A ještě jedna exotika. Je tomu již 25 let, kdy jsme s kolegou zavítali na významnou konferenci v Hongkongu. V polední pauze prvního dne jednání nám byly doporučeny jednak restaurace, jednak skromnější jídelna, obojí v kongresovém centru. Oběd v restauraci by nás přišel téměř na dvoudenní diety, v jídelně by nám z denních diet ještě nějaké drobné zbyly. Takže jsme se vydali do ulic tohoto malebného města a šli tak dlouho, až jsme našli jídelnu „take away“, kde sice nebylo místo k sezení, ale vybrané jídlo nám dali do krabičky a mohli jsme si je odnést domů. V našem případě to znamenalo někam, kde jsme mohli krabičku odložit, otevřít a plastovými příbory její obsah zkonzumovat. Takže dva gentlemani v padnoucích oblecích stáli u jakési cihlové zídky a pochutnávali si na čínském menu z krabičky, zatímco kolem chodili lidé... Příští den jsme šli do lidové jídelny, kde visela na stěně tabule s obrázky jídel, stačilo ukázat na patřičný obrázek a jídlo si odnést ke stolu, kde se už dvacet dalších spolustolovníků čile ohánělo hůlkami.

Doma není zase tak zle

Jestli si někdo myslí, že v cizině je všechno lepší, a to i jídlo v restauracích, je na velkém omylu. I v zahraničí se můžete setkat s nepříjemnou obsluhou a jídlem, které už dlouho pobývalo v mrazicím boxu. Vybavuji si kalamáry smažené v těstíčku v jedné zahradní restauraci v Německu, kde se dal sníst jen ten obal. K ukrojení kousku z kalamářů byste potřebovali dobře nabroušenou pilu nebo sekyru...
Jak jste možná poznali, naším koníčkem je dobré víno. Když jsme začali jezdit do zahraničí, byli jsme v této oblasti naprosto nevzdělaní. O to se postarali výrobci Hornického kahanu, Svíce, Vinohradského za třináct korun nebo Třešňáku, tuším za devět korun. Jaké to bylo překvapení, že víno jedné značky může být jak skvělé, tak průměrné, či dokonce podprůměrné! Pro nás zpočátku nepochopitelná záležitost. A když si vzpomenu na úroveň restaurací v Prostějově těsně po sametové revoluci, kam jsme s hrdostí vodili zahraniční obchodní partnery, stydím se ještě dnes.
Dalo by se vzpomínat ještě dlouho, ale náš seriál se týká restaurací v Prostějově a ne někde v „Tramtárii“ a říká se, že v nejlepším se má skončit. Takže pro dnešek končíme a těšíme se na další návštěvu některého z prostějovských podniků. Ještě nám jich pár zbývá navštívit.
 

OSTATNÍ DÍLY NAJDETE ZDE: