- 19. květen 2017
- 2418x
Již podruhé v rámci stále více oblíbenějšího seriálu PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku o jídle a pití nahlížíme pod pokličku místních hostinců. Jak jsme vás již několikrát informovali, celý monitoring je od nedávna rozdělen na dvě samostatné, vedle sebe probíhající části. Díváme se totiž „na zoubek“ nejen regionálním restauracím, ale chceme uspokojit i ty z vás, kteří si zajdou spíše na pivo než na večeři do komfortnější restaurace.
Shrňme si, že vše odstartovaly dvě pilotní části na konci uplynulého roku, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu, a pokračovali i druhý měsíc roku 2017. Březen pak vyplnily další dva díly, stejně tak tomu je i nyní v dubnu, přičemž po návštěvě restaurace Fiesta (v čísle 14) jsme zavítali do malé hospůdky poblíž centra.
Na stránkách nejčtenějšího regionálního periodika se v letošním roce našeho dvacátého výročí budete s touto novinkou setkávat i nadále pravidelně. Věříme, že vás zaujme a jeho úroveň bude stoupat. Navíc se bude už brzy bojovat o zajímavé výhry. Oceňovat budeme jak samotné provozovatele, tak i čtenáře.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí, když klikne na www.vecernikpv.cz a příslušný banner, pod kterým se skrývají potřebné informace i všechny dříve zveřejněné díly. Teď už ale pojďme do další restaurace, která vám určitě není neznámá...
Jako osmý přišel na řadu podnik s názvem: HOSPŮDKA KOVÁRNA PROSTĚJOV
Než začneme...
Váhali jsme, jak rozlišit v prostějovských poměrech restauraci a hostinec. Celá řada místních restauračních podniků vzhledově odpovídá hostinci, nese na průčelí název Restaurace a v poledne nabízí obědové menu, večer se ale mění v pravou hospodu, kam se chodí na pivo, na kus řeči a do května i na cigaretu. K jídlu dostanete maximálně utopence a máte-li velké štěstí, ještě třeba nakládaný hermelín. Nepijete-li pivo ani sladkou limonádu, můžete dostat rozlévané víno, ale vybírat si nemůžete, od toho není hospoda, ale restaurace. Vlastně můžete: bílé nebo červené základní kvality.
Přímo povinností je nabídka základní řady lihovin, jako jsou rum, vodka, zelená a možná k nim patří ještě další, což třeba časem zjistíme.
Takže hospoda je podle nás takové zařízení, které večer nevaří, žije převážně z čepovaného piva a má-li potřebnou atmosféru, scházejí se tam štamgasti. Tento krásný nečeský výraz lze přeložit českým, ale ne tak pěkným „stálí hosté“.
Je zřejmé, že takto popsané hostince není dost dobře možné srovnávat s restauracemi. Pro přehlednost zachováme hodnocení pomocí hvězd - od jedné do pěti. Obsah jednotlivých kategorií se ovšem oproti hvězdám, přiznávaných restauracím, mírně liší.
Ještě poznámka: výrazy hospoda a hostinec považujeme za rovnocenné, hostinec je více názvem používaným v literatuře, hospoda je více názvem lidovým, vyberte si, co vám lépe vyhovuje.
Od exteriéru k interiéru
Schválně se zkuste někoho ve svém okolí zeptat, kde se nachází Hospůdka Kovárna. Divili bychom se, kdyby příslušný člověk odpověděl jinak než „v Krasicích“. A pokud dotyčnému začnete vysvětlovat, že krasickou restauraci Na Kovárně na mysli nemáte, ale ptáte se na malou hospůdku na rušné křižovatce Poděbradova náměstí a Brněnské ulice, zamyslí se, kde se tam taková hospoda může nacházet. Často uslyšíte ještě otázku: „Je to tam, co je ta herna?“ Ano, je!
Aby bylo jasno: Hospůdka Kovárna (jak stojí na štítu nad vchodem, zatímco na účtence je uvedeno Na Kovárně, ale protože k účtence se dopracujete až před odchodem, zůstaneme u Kovárny) je malá, ale příjemná hospůdka, trochu (dost) utlačená velikým dominantním nápisem Broadway, patřícím sousední herně. Navíc k její nenápadnosti přispívá fakt, že se do hospody vchází z výklenku, který ustupuje z domovní řady. Tuto nevýhodu se hospůdka snaží překonat kolem vchodu rozvěšenými tabulemi s ručně psanou aktuální nabídkou piv na čepu. V létě je možné posedět venku, ale jak příjemné je to posezení na rušné křižovatce, oddělené od provozu živým plotem, nevíme. Hospůdku jsme navštívili na sklonku zimy.
Na webu tentokrát hledat nebudeme, ani přátele na Facebooku, i když, jak za chvíli poznáme, hospůdka určitě řadu přátel má.
Název „hospůdka“ má v tomto případě svůj význam. Označuje nejen v přeneseném slova smyslu něco nám milého, ale v tomto případě by použití názvu „hospoda“ bylo poněkud nadnesené. Moc hostů se sem totiž nevejde.
Vnitřní prostor se neformálně dělí na dvě části, první část hned za vstupem může poskytnout azyl asi dvaceti žíznivcům, prostorem potom projdete kolem pultu s pípou do druhé části, kde kromě většího stolu štamgastů naleznete tři další stoly a velkou obrazovku plochého televizoru na čelní stěně. Židle jsme zapomněli spočítat, ale kapacitu jsme odhadli při plném obsazení asi na čtyřicet až padesát hostů.
Ve výzdobě jsou použity trofeje z dob minulých, pomalu zapomínaných a někdy idealizovaných, přičemž zde dominují tři témata: jednak stylově odkazující na vybavení kovárny (kovadlina a kovářské nástroje), jednak fotografie z pivovarnického prostředí někdy před první světovou válkou a konečně z doby ne tak dávné: vývěska, že zde pracuje kolektiv Brigády socialistické práce, znak SSM (Socialistického svazu mládeže pro ty, kdo už zapomněli, nebo nezažili) - plynová maska. Interiér je čistý, udržovaný a v době naší návštěvy, při přibližně polovičním obsazení zde ani nebylo příliš nakouřeno.
Nabídka nápojů a jejich kvalita
Překvapila nás poměrně široká nabídka piv, kterou si můžete přečíst již na ulici, před vstupem a znova na tabuli vedle výčepu. Kromě jednoho „europiva“, což nás nezlákalo, byla na čepu klasická a řezaná jedenáctka a také černá desítka z pivovaru v Poličce a dvanáctistupňový Hrabal z postřižinského pivovaru v Nymburku, nesoucí jméno slavného spisovatele, který v tomto pivovaru prožil dětství. Malinový Radler zvolí spíše dámy, nabídku doplňovaly cidery Strongbow a Kingswood z Británie a irský Guiness. Zkusili jsme Hrabala, řezanou jedenáctku, černou desítku i Guinesse a neshledali jsme na nich žádnou chybu.
Kromě piva si můžete objednat samozřejmě i víno nebo lihoviny, u vína je nabídka skromnější, lihoviny a nealkoholické nápoje jsou na tom lépe, pokud nehledáte opravdu špičkové položky. Zvláště u lihovin jsme až zapochybovali o dostupnosti všech uvedených druhů a vznesli jsme na toto téma několik dotazů. Byli jsme ujištěni, že všechny položky, na které jsme se ptali, si můžeme objednat. A skutečně jak Myslivec - rezerva, tak brusinková Finlandia zakrátko přistály na našem stole.
Něco k zakousnutí?
Na další tabuli najdete i nabídku malých jídel, kterými můžete proložit konzumaci piva. Nabídka není velká, ale první pomoc v případě nepříliš velkého hladu nebo jen chuti k jídlu poskytne.
Ochutnali jsme celou nabídku, kterou je možné nazvat klasikou českých hospod a jež spočívala v nakládaném hermelínu a utopencích. Hermelín měl ideální konzistenci a z jeho ochucení, stejně jako u utopenců bylo patrné, že je připravoval člověk znalý chutí pijáků piva.
Kvalita servisu
Jak jsme se již zmínili, hospůdka nebyla plně obsazená, takže jediný obsluhující zvládal svoji úlohu naprosto bez problémů. Měl čas odpovědět na naše dotazy týkající se původu piv v nabídce, dokonce si na chvíli přisedl k našemu stolu, když jsme se s ním začali bavit o malých regionálních pivovarech. Toto vykročení ze strohého plnění povinností výčepního působilo mile a cítili jsme se jako vítaní hosté.
Místo úlevy
Cestou na místo úlevy, které se nachází v uličce vpravo od výčepního pultu, objevíte průchod do herny, která svojí bombastickou reklamou svádí poutníka od cesty „na jedno“. Nás nesvedla, proto můžeme podat zprávu, že místo úlevy, jak nazýváme v našem seriálu toalety, nedělá hospůdce ostudu. Při naší návštěvě vypadalo civilizovaně a bylo čisté. S potěšením kvitujeme, že jsme se zatím při žádné návštěvě hodnocených restaurací a hospod nesetkali s nedůstojným prostředím na toaletách. Ale není všem dnům konec...
Shrnutí - celkový dojem
Hospůdka Kovárna nám poskytla příjemné útočiště pro příjemný podvečer a část večera. Čekali jsme spíše méně, a proto jsme byli potěšeni obstojným výběrem piv i lihovin včetně docela příjemné atmosféry. Osobně si myslíme, že výzdoba interiéru ve smyslu dílenského rudého koutku, navíc nikterak zajímavými „trofejemi“ z doby socialismu, se přežila, snad kdyby se jednalo o výjimečnější nebo vtipnější artefakty...
Pro soustředěnější diskusi u piva (ačkoliv to možná zní jako protimluv) je také rušivým elementem velká obrazovka nad hlavou, která svádí oči, i když nechcete. Ale podle toho, co víme, vyhledává hospůdku řada hostů právě kvůli možnosti sledovat sportovní přenosy, takže si kritiku odpustíme. Rádi sem zamíříme na sportovní přenos, ale „pokecat“ si možná půjdeme někam jinam.
Hospůdka Na Kovárně si na nic nehraje a je to dobře. Ve slušném prostředí zde dostanete slušné pivo, a pokud si nebudete moc vymýšlet a nebudete mít velký hlad, i něco málo na zub. Budou zde na vás slušní, alespoň na nás byli. I proto udělujeme...
CO ZNAMENÁ CO!
5 hvězd – EXCELENTNÍ
Mimořádný zážitek, široká nabídka i kvalita čepovaných piv nemá chybu, stejně jako nabídka malých jídel k zakousnutí. Přátelský personál, originální interiér je bonusem. Nechce se vám odtud odejít. PROSTĚJOVSKÝ Večerník vřele doporučuje.
4 hvězdy - VELMI DOBRÉ
Slušná nabídka piv (čtyři a více), obsluhu její práce viditelně těší, je rychlá a vstřícná. Pořádek a čistota v lokále i na WC je samozřejmostí. Výběr z několika malých jídel k zakousnutí. Stylové vybavení. Bez obav, že si trhnete ostudu, lze sem pozvat i vzácné hosty.
3 hvězdy – DOBRÉ
Průměr po všech stránkách. Dva až tři druhy piva na čepu, čisté trubky, personál se snaží, k pivu dostanete i něco málo k zakousnutí, ale moc vybírat si nemůžete. Čistota sociálních zařízení ujde i v pozdějších hodinách. Ale jakoby tomu něco málo ve všech směrech chybělo...
2 hvězdy – SNESITELNÉ
Prakticky žádný výběr piva, obsluha se tváří otráveně, v nabídce nic k zakousnutí - skládanky a brambůrky se nepočítají... Prostředí WC je na hraně použitelnosti. A tak stěží zde strávíte příjemný večer, opakovaně už vůbec ne. Navštívit jednou a v krizi stačí.
1 hvězda – VYHNĚTE SE
Pivo mizerné, stejně jako vzhled lokálu a čistota záchodů. Najíst se není z čeho, obsluha nevlídná a neochotná, jako bonus mohou sloužit obtěžující opilci. Hospoda akceptovatelná snad jen jako první pomoc před smrtí z dehydratace. Dobrá rada: odtud rychle pryč.
A JAK VÁM SE LÍBÍ V HOSPŮDCE KOVÁRNA? HLASUJTE NA WWW.VECERNIKPV.CZ, NEBO NÁM MŮŽETE NAPSAT SVOJI RECENZI NA E-MAIL: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.,
ČI NA ADRESU OLOMOUCKÁ 10, PROSTĚJOV
Pokračování seriálu v podobě 9. dílu z restaurace „U BÍLÉHO KONÍČKA“ najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vychází v úterý 9. května
A jak jsme předeslali, na stránkách nejčtenějšího regionálního periodika se v letošním roce našeho dvacátého výročí budete s touto novinkou setkávat stále více pravidelněji. Věříme, že vás zaujme a jeho úroveň bude stoupat. Navíc se bude bojovat o zajímavé výhry. Oceňovat budeme jak samotné provozovatele, tak i čtenáře. Na samém konci pak dojde i na finanční odměny.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí když klikne na www.vecernikpv.cz a na pravé straně najde příslušný banner, pod kterým se skrývají všechny potřebné informace i tři dříve zveřejněné díly. Teď už ale pojďme do restaurace, „U Tří bříz“ už jsou asi netrpěliví...
...........................................................................
Jako čtvrtý přišel na řadu podnik s názvem:
RESTAURACE U TŘÍ BŘÍZ PROSTĚJOV
FOTO STÁHNOUT Z WEBU
Než se rozhodnete vstoupit...
Tentokrát jsme se vypravili do restaurace, která si slušné renomé získala širokou nabídkou jídel denního menu za více než příznivou cenu a možností konání oblíbených rodinných oslav či firemní večírků. Jmenuje se „U Tří bříz“. Jestli se tam břízy někdy nacházely nebo snad ještě někde v okolí nacházejí, jsme si nikdy dříve nevšimli, a vzhledem k nastupující tmě to nebylo možné zjistit ani v době naší návštěvy. Neformálně je mezi zákazníky používán také název ´Na Kopečku´, dříve bylo vžité ještě označení ´V Sakristii´, neboť nedaleko je kostel sv. Petra a Pavla.
Restaurace je umístěna v přízemí nemovitosti postavené v sedmdesátých letech minulého století. Provozovány jsou zde i takzvané objekty občanské vybavenosti, tedy obchody a restaurace. Nejlepším řešením je přijít pěšky, poměrně velké parkoviště v bezprostřední blízkosti totiž slouží hlavně obyvatelům přilehlého domu, a jen výjimečně tak naleznete místo k zaparkování.
Jak se stalo naším zvykem, nejprve jsme si chtěli prohlédnout internetové stránky. Přestože na nich existuje odkaz Menu PV, web hlásil: „stránka nebyla nalezena“. Náhoda to nebyla, ani opakované vyhledání v příštích dnech nepřineslo jiný výsledek. Z tohoto důvodu naše příprava tentokrát spočívala „pouze“ v absolvování rodinných oslav kulatých narozenin příbuzenstva a několika večeří při příležitosti výročních schůzí turistického oddílu...
Interiér
Vstupujeme vchodem řešeným ve stylu architektury z dob vzniku stavby. Vítají nás skleněné tabule v chladných hliníkových rámech, načež se dále ubíráme chodbou kolem záchodů, kterou se snaží „zútulnit“ reklamní panely s fotografiemi obložených mís z produkce restaurace. Dostáváme se do části, která by se dala nazvat výčepem. Po levé straně se nachází nejprve z poloviny zavřený salonek pro patnáct až dvacet osob i docela estetický barový pult s pípou. Zbytek místnosti je zařízen jednoduchým vybavením běžného výčepu. Při naší návštěvě zde bylo poněkud nakouřeno. Nekritizujeme to, myslíme si, že každý hospodský má mít právo rozhodnout se, jaké zařízení bude provozovat, stejně tak každý návštěvník má mít právo rozhodnout se, kam půjde. Po 30. květnu 2017 však bude rozhodnuto za hospodské i návštěvníky... Naše návštěva proběhla večer, v poledne je zde kouření zakázáno.
Architekturu sedmdesátých let nezapřou ani další prostory restaurace. Velký sál byl budován pro racionální nasycení masového množství strávníků, nikolv pro zážitkovou gastronomii v intimním prostředí. Ve stejném duchu jsou řešeny i salonky - sklo, hliník, dlažba, strohost stěn...
Co restaurace nabízí...
O nabídce poledního menu je zmínka v úvodu, výběr v příznivých cenových relacích je pravidelně obměňován. Poutač umístěný na chodníku u silnice láká projíždějící motoristy na jednu nebo dvě akce dne. O návštěvníky zřejmě nouze nebude...
Stálý jídelní lístek, ze kterého jsme čerpali, je obsáhlý, nabízí dvanáct druhů jídel z vepřového masa, třináct z kuřecího masa, šest druhů pokrmů z ryb, devět bezmasých jídel a půltucet druhů zeleninových salátů pojatých jako hlavní chod, přílohové jsou pak uvedeny samostatně.
Všechny restaurace nemusí nabídkou uspokojit pana Pohlreicha, ale zde by se asi vyřádil. Hovězí maso úplně chybí, s ním zřejmě i klientela se zájmem o jídlo vyšší cenové relace. Pozastavili jsme se ale nad tím, že všechna bezmasá jídla jsou jen smažená. Dopředu litujeme vegetariánsky orientované návštěvníky a ty děti, které maso v oblibě také právě nemají.
Zkrátka jídelní lístek jako poplatný době vzniku restaurace... I názvy jídel tomu odpovídají, naštěstí jsou pod vznešenými názvy uvedeny hlavní ingredience, ze kterých se příslušný chod skládá. Alespoň něco, co v sedmdesátých letech vůbec nebývalo zvykem. A ještě jedna změna. V části věnované rybám jsou kromě (mraženého) filé dvě jídla z lososa, který je také výdobytkem porevoluční doby. Tedy ne že by tehdy neexistoval, jen prostě v tuzemsku nebyl...
Chcete-li oběd nebo večeři zakončit sladkou tečkou a nejste-li právě milovníkem zmrzlinových pohárů se šlehačkou, máte smůlu. Nebo vlastně štěstí, ušetříte svému tělu značnou dávku kalorií.
Na jídelním lístku jsme objevili jen vína rozlévaná. V daný moment nám to vyhovovalo vzhledem k tomu, že jeden z nás přijel autem. Restaurace sice disponuje také nabídkou lahvových vín, avšak díky zkušenosti z nedávné rodinné oslavy jsme věděli, že sortiment není široký a nevychlazená vína mnoho potěšení konzumentům nepřinesla.
Jak nám chutnalo
Předkrmy „U Tří bříz“ nevedou, takže jsme tentokrát měli jednodušší rozhodování a mohli hned přistoupit k hlavnímu chodu. Po krátké poradě s vrchním jsme zamítli jeho doporučení smažených jídel a zvolili sami. Objednali jsme jedenkrát kapsu Venecia, a to z kuřecích prsou plněných italskou šunkou, sušenými rajčaty a sýrem, druhá objednávka zněla na Kosířskou jehlu, což představoval špíz s kousky vepřového masa, slaninou, cibulí a klobásou. Pomineme-li dnes už velice „retro“ znějící nic neříkající názvy a univerzální oblohu ze syrové zeleniny, ze které guru české gastronomie Zdeněk Pohlreich leze po zdech, bylo jídlo velmi slušné, i když ne nijak mimořádné. Hlad byl zahnán, žaludek si nestěžoval, druhý den si však už nevzpomenete, co že jste to vlastně jedli...
K lítosti druhé motorizované poloviny mohl jen jeden z nás ochutnat zmíněná rozlévaná vína. Volba padla na červený Portugal a Tramín, který, jak se ukázalo, došel a byl po dohodě nahrazen odrůdou Chardonnay. Káva představovala restaurační standard.
Kvalita servisu
Personál byl přátelský, ale nikoliv nevhodně familiární. Vrchní několikrát nevtíravě položil dotaz, zda něco nepotřebujeme, vždy včas, abychom si objednali další nápoje. Humornou situaci jsme zažili s jinak ochotnou číšnicí. Podle vyšitého znaku na vestě ški zřejmě o učnicí, která místo objednaného Tramínu červeného přinesla červené víno, ale poté, co jsme si vyjasnili terminologii, sama zčervenala a asi osmkrát se nám omluvila. Paradoxem bylo, že Tramín červený stejně k dispozici nebyl...
Místo úlevy...
Toalety se nacházejí hned vedle vchodu, přestože ve srovnání s minulostí udělaly krok vpřed co do čistoty, a půl kroku co do vybavenosti, jsou stále řešením umístěné do pivnice z roku 1970. O minimální intimitě při konání potřeby nemůže být ani řeč, alespoň na pánském WC, dámské jsme neměli možnost posoudit. V minulosti poměrně nedávné byly vylámané kliky u kabinek a jediné umyvadlo bez kohoutku, což je nyní napraveno.
Shrnutí - celkový dojem
Prostor „U Tří bříz“ je zejména restaurací pro oběd v polední pracovní přestávce, popřípadě pro klasické posezení u piva. Mimochodem podle vyvěšených diplomů dobře ošetřeného litovelského. Doporučit by se dala i pro nepříliš náročnou rodinnou oslavu, rozhodně však ne pro intimní večeři zamilované dvojice. I když jsme takový pár pro tentokrát nepředstavovali, ani volba mezi hlučným a zakouřeným výčepem verus ohromným sálem, ve kterém jsme seděli sami, neposkytuje právě příjemné prostředí.
Prostějovská restaurace „U Tří bříz“ má dobrou šanci stát se vyhledávanou v případě, že přijde do módy retro styl socialistické éry. I kdyby jídlo bylo famózní, prostory jeho úroveň chtě nechtě nad průměr nemají šanci dostat. V první větě resumé však nejde o žádnou ironii, v bývalé NDR tento styl již slaví úspěchy. Stejně tak ne každý Prostějovan potřebuje nezbytně k obědu luxus. Otázkou je, zda-li stále častější mínění spadají spíše k jídelně, vyhovuje majitelům...
Proto tentokrát udělujeme...
Další chyba na Vápenici.