- 23. březen 2017
- 1773x
Pátým dílem pokračujeme v našem novém seriálu PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který má za cíl podívat se na zoubek nejen regionálním restauracím, ale už příště také místním hostincům. Vše odstartovaly dvě pilotní části na konci uplynulého roku, třetí dějství jsme vám přinesli v lednu, načež druhý měsíc roku 2017 pak vyplňují hned dva díly. A jak jsme už několikrát předeslali, na stránkách nejčtenějšího regionálního periodika se v letošním roce našeho dvacátého výročí budete s touto novinkou setkávat stále více pravidelněji. Věříme, že vás zaujme a jeho úroveň bude stoupat. Navíc se bude bojovat i o zajímavé výhry. Oceňovat budeme jak samotné provozovatele, tak i čtenáře.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí když klikne na www.vecernikpv.cz a příslušný banner nahoře, pod kterým se skrývají potřebné informace i všechny čtyři dříve zveřejněné díly. Teď už ale pojďme do další restaurace, která vám určitě není neznámá...
Jako pátý přišel na řadu podnik s názvem: PENZION A RESTAURACE U KONÍČKA PROSTĚJOV
Než se rozhodnete vstoupit...
Restauraci zná většina Prostějovanů, ale už menšina z nich ví, že nese jméno U Koníčka. Je tomu tak podle velkého bílého dřevěného koně, původně hračky jistého německého chlapce. Ten kdysi zaujal majitele objektu při cestě do Německa, a když se rozhodoval, jak nově vznikající objekt pojmenovat, nápad se zrodil právě při vzpomínce na dřevěného koníka.
Penzion s restaurací se nachází asi v polovině Plumlovské ulice, po pravé straně při cestě z centra. Nejen zvenku, ale jak se ukáže po vstupu, i uvnitř připomíná nápadně právě německé restaurace, které se snaží vyvolat v návštěvníkovi pocit domácké útulnosti se vším všudy. Počínaje interiérem přes nabídku jídel po vystupování personálu. Pokusíme se posoudit, jak se německou pohostinnost daří přenést na Hanou...
Nejprve se ale podíváme na webovou prezentaci. Stylové stránky ladí s interiérem restaurace i penzionu, z nichž vyčnívá „česká domácí kuchyně“, pivo z domácího minipivovaru, klimatizovaná restaurace a osloví nás také vybraná vína. Co je důležité, vedle týdenního menu, jídelního a nápojového lístku stránky nabízejí možnost rezervace ubytování. A protože je k dispozici i virtuální prohlídka pokojů, řečeno slovy klasika: víte, do čeho jdete. Pokoje svým retro stylem působí jednotně s celkovým vzhledem celého objektu.
Restaurace U Koníčka patří bezesporu k oblíbeným místům, kde lze rychle a slušně poobědvat v pracovní dny i ve dvoře zaparkovat. Před samotným podnikem se nacházejí tři místa k parkování, vyhrazená pro hosty.
Interiér
Některé hospody a restaurace zvenčí „klamou tělem“, aby nalákaly, interiér ale už tak lákavý není. Neplatí to o restauraci U Koníčka. Zde interiér ladí s exteriérem takřka dokonale. Po vstupu se člověk cítí, jako kdyby vstoupil do domácnosti starší hospodyně, třeba ke své prababičce, která si potrpí na čistotu a pořádek. S radostí tak usednete na lavici nebo prostou, ale pohodlnou židli k obyčejnému stolu a doufáte, že odněkud přispěchá stará bělovlasá paní s dlouhou zástěrou, do které si utře ruce a srdečně vás přivítá.
Než se tak stane, rozhlédnete se kolem a vidíte, že i ostatní výzdoba je v souladu s očekáváním. Máme sice dojem, že proti době, kdy bylo U Koníčka poprvé otevřeno, dekorativních drobností ubylo, ale není divu. Jen utírání prachu a celkový úklid musely zabrat spoustu času. Každopádně interiér ve vás vyvolá pocit, že jste se ocitli v příjemném prostředí, které vás nebude stresovat, a kde s radostí strávíte pár chvil.
Před několika měsíci přibyla k restauraci další velká místnost, která už s domáckým prostředím vstupní části neladí. Byl probourán vstup do sousedního domu, který patří stejnému majiteli, avšak ačkoliv byl postaven spolu s penzionem, měl zcela jiné určení i jiný vzhled. Protože populární restauraci chyběly prostory pro party, oslavy a bankety a jelikož podnikatelské plány nájemců sousedního moderního objektu neplnily jejich očekávání, došlo k poměrně logickému propojení. Restaurace tím získala prostor pro velké akce. Problémem je, že je až moc velký a velmi moderní, takže jako kdyby zde existovaly vedle sebe dva světy. Jedna restaurace domácká a intimní a druhá veliká a chladná.
Co restaurace nabízí...
Denní menu tvoří kromě polévky pět druhů hlavních jídel a jeden dezert. Trio z nich víceméně pravidelně pořídíte i s polévkou do „stovky“. I když bývá v poledne plno, místo povětšinou najdete a obsluha je rychlá. Na nabídku čekat nemusíte, nachází se na každém stole, navíc si venku můžete přečíst na tabuli ručně psané menu.
Stálý jídelní lístek je obsáhlý, ale nikoliv přeplácaný a díky členění do řady oddílů i přehledný.
Hned na začátku naleznete trochu netradičně „speciality podniku“ za ceny obvyklé (zvěřinový guláš nebo svíčkovou na smetaně), ale i poněkud vyšší, lehce přes dvě stě korun. Následují speciality k pivu, těch je opravdu velký výběr, například pečená žebra nebo křidélka a bramboráčky s kysaným zelím, tři druhy předkrmů a stejný počet polévek. Nabídka jednotlivých druhů mas je vzácně vyrovnaná, pět až šest pokrmů od každého z nich. Zajímal nás výběr pro hosty, kteří maso nechtějí, nemusí nebo nesmějí a pro děti, neboť tyto dvě skupiny bývají často diskriminovány. Tentokrát jsme se mohli jen zaradovat! Ze čtyř bezmasých jídel jen jedno smažené (dosavadní rekord z hodnocených restaurací), z dětských jídel byla sice dvě smažená, ale dvě zbývající dostatečně atraktivní, aby měla šanci zvítězit - domácí bramborové noky s mákem a palačinky s ovocem.
Oddíl dezertů nás svým rozsahem nijak zvlášť nenadchl: standardní zmrzlinový pohár, palačinky se zmrzlinou a šlehačkou (domácí) a horké maliny s tímtéž. Ale možná je to tím, že šlehačku sami příliš nemusíme.
Na čepu je Bernard a Plzeňský Prazdroj. Z rozlévaných vín Tramín červený a Portugal, čtyři druhy bílých a tři červených jakostních vín, stejný počet přívlastkových. V nápojovém lístku zaujme kromě jiného nabídka osmi druhů whisky a devět druhů rumu. Nekontrolovali jsme, jestli jsou všechny položky k dispozici, asi bychom si totiž z hodnocení už dál nic nepamatovali.
Jak nám chutnalo
Za předkrm jsme zvolili hovězí carpaccio, jeden pro oba, jak je naším zvykem. Dostali jsme rozdělenou porci, vkusně naservírovanou na dvou talířích s oblohou. Způsob nakrájení syrového masa na jemné plátky a ochucení byl bez chyby. Jako další chod jsme zvolili panenku s omáčkou demi glace, k tomu šťouchané brambory a steak z kotlety na zelí se slaninou. Obě jídla byla připravena i servírována odpovídajícím způsobem, nepředstavovala mimořádný gastronomický zážitek, ale ani nezklamala. Dalo by se říci, že jsme dostali to, co jsme očekávali. Totéž lze říci i o kávě na závěr večeře.
Kvalita servisu
Bohužel jsme podcenili situaci a domnívali se, že půjdeme-li na večeři po sedmnácté hodině, volné místo nebude problém. Ale byl! Důvodem vysoké rezervovanosti míst byl státní svátek, který se neobvyklý počet lidí rozhodl strávit právě U Koníčka. Co je pouze dobře.
Ochotná obsluha nás i přes velké vytížení nasměrovala do nové části a i nadále se nám věnovala velmi pozorně, leč kouzlo domácky působícího interiéru bylo to tam. Mohli jsme si za to ale sami.
Ačkoliv jsme byli zpočátku ve velikánském a trochu chladně působícím prostoru sami, pan vrchní nás nenechával nikdy čekat. Při výběru z jídelního lístku jsme tentokrát pomoc nepotřebovali, původ vín nám objasnil.
Chybu jsme udělali všichni - my i pan vrchní - s výběrem vína. Správně nás sice po dotazu informoval, že objednaný Tramín červený, je pozdní sběr z Lechovic, neboť to jsme se v nápojové části jídelního lístku nedočetli, ale nečekali jsme, že bude mít 28 g/l zbytkového cukru. Takové víno je označováno jako polosladké a hodí se maximálně k dezertu, ale rozhodně nepotěší ani k panence, ani ke kotletě se zelím. Nebyli jsme varováni a neprohlédli si etiketu. Tato zkušenost nás poučila, od té doby ji pečlivě studujeme nejen při nákupu v obchodě, ale i v restauraci.
Až na tento přešlap je možné hodnotit kvalitu servisu jako velmi dobrou. Chování personálu bylo přátelské, ale nikoliv vtíravé, zjevné chyby, až na problém s vínem, který byl ovšem podstatný, se nevyskytly.
Místo úlevy...
Toalety jsou zřetelně označeny a do posledního detailu ladí s retro interiérem původní části restaurace. Čistotu sice považujeme dnes za takovou samozřejmost, že ji snad netřeba zdůrazňovat, ale tady na vás dýchá doslova z každého koutku. Podtržená jednička náleží právem.
Shrnutí - celkový dojem
Restaurace penzionu U Koníčka je na posezení příjemným místem s domáckou atmosférou. Jídlo, které jsme si objednali, sice nepředstavovalo nikterak mimořádný zážitek, ale navštívili jsme tento podnik již několikrát v minulosti a na některé pokrmy vzpomínáme doslova s chutí jako například na vynikající svíčkovou nebo na perfektně sladěné tagliatelle s houbovou omáčkou. Restaurace je i vhodným místem pro oběd v pracovní dny, díky možnosti parkování ve dvoře, rychlé obsluze a slušné nabídce poledního menu. A když jsme jednou zahlédli prostřenou tabuli asi pro padesát hostů v nově zpřístupněném a jinak trochu neosobním velkém sále, řekli jsme si: „To by šlo!“
HODNOCENÍ:
Oblíbená restaurace U Koníčka patří rozhodně k těm lepším prostějovským restauracím. Vysokou gastronomii, ani exotické suroviny sice na talíři nehledejte, ale pokud se chcete dobře najíst, můžete s dobrým pocitem otevřít dveře tohoto podniku. Čeká na vás čisto, příjemná obsluha a dobrý pokrm za přijatelnou cenu. A tak případným ryze lehce nadprůměrným ohodnocením bychom byli příliš přísní, proto půl hvězdy zaslouženě přidáme a tentokrát udělujeme celkem ...3,5 hvězdičky
CO ZNAMENÁ CO!
5
Nemělo to jedinou chybu. Jídlo, obsluha, prostředí i další služby byly na vynikající úrovni. Ani přes opakovanou návštěvu nebylo nic, co by nás zarazilo. PROSTĚJOVSKÝ Večerník doporučuje všem fajnšmekrům!
4
Ještě se malinko více usmát a byla by to podtržená jednička. Zde jsme našli služby na vysoké úrovni, hosté by si neměli na nic stěžovat. Jídla jsou podávána ve kvalitní podobě, host je v čistém prostředí. Skvělá volba!
3
Průměr po všech stránkách. Pokrmy byly viditelně z prášku, ruka domácí kuchyně by neuškodila. Na druhou stranu porce byly jako pro pořádného chlapa, člověk odcházel s plným břichem a navíc z čistého prostředí.
2
Tak tady jsme se jen horkotěžko drželi. Menu nemělo žádný nápad a porce byly spíše dětské. Dojem se snažila alespoň trochu vylepšit ochotná obsluha, ale pokud dostanete na stůl špatně umytou sklenici, nenaděláte nic...
1
Na zdejší místo bychom nepozvali ani svého největšího nepřítele. Špína nebyla jen na záchodě, ale i k jídlu, aby si člověk přinesl vlastní rukavice. Porce byly malé, nevábně vypadající a chuť byla slušně řečeno mdlá. Sem NE!
Aktuální šestý díl najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, které vyšlo v pondělí 20. března
OSTATNÍ DÍLY NAJDETE ZDE:
A jak jsme předeslali, na stránkách nejčtenějšího regionálního periodika se v letošním roce našeho dvacátého výročí budete s touto novinkou setkávat stále více pravidelněji. Věříme, že vás zaujme a jeho úroveň bude stoupat. Navíc se bude bojovat o zajímavé výhry. Oceňovat budeme jak samotné provozovatele, tak i čtenáře. Na samém konci pak dojde i na finanční odměny.
Kdo by chtěl znát hodnotitele PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, stačí když klikne na www.vecernikpv.cz a na pravé straně najde příslušný banner, pod kterým se skrývají všechny potřebné informace i tři dříve zveřejněné díly. Teď už ale pojďme do restaurace, „U Tří bříz“ už jsou asi netrpěliví...
...........................................................................
Jako čtvrtý přišel na řadu podnik s názvem:
RESTAURACE U TŘÍ BŘÍZ PROSTĚJOV
FOTO STÁHNOUT Z WEBU
Než se rozhodnete vstoupit...
Tentokrát jsme se vypravili do restaurace, která si slušné renomé získala širokou nabídkou jídel denního menu za více než příznivou cenu a možností konání oblíbených rodinných oslav či firemní večírků. Jmenuje se „U Tří bříz“. Jestli se tam břízy někdy nacházely nebo snad ještě někde v okolí nacházejí, jsme si nikdy dříve nevšimli, a vzhledem k nastupující tmě to nebylo možné zjistit ani v době naší návštěvy. Neformálně je mezi zákazníky používán také název ´Na Kopečku´, dříve bylo vžité ještě označení ´V Sakristii´, neboť nedaleko je kostel sv. Petra a Pavla.
Restaurace je umístěna v přízemí nemovitosti postavené v sedmdesátých letech minulého století. Provozovány jsou zde i takzvané objekty občanské vybavenosti, tedy obchody a restaurace. Nejlepším řešením je přijít pěšky, poměrně velké parkoviště v bezprostřední blízkosti totiž slouží hlavně obyvatelům přilehlého domu, a jen výjimečně tak naleznete místo k zaparkování.
Jak se stalo naším zvykem, nejprve jsme si chtěli prohlédnout internetové stránky. Přestože na nich existuje odkaz Menu PV, web hlásil: „stránka nebyla nalezena“. Náhoda to nebyla, ani opakované vyhledání v příštích dnech nepřineslo jiný výsledek. Z tohoto důvodu naše příprava tentokrát spočívala „pouze“ v absolvování rodinných oslav kulatých narozenin příbuzenstva a několika večeří při příležitosti výročních schůzí turistického oddílu...
Interiér
Vstupujeme vchodem řešeným ve stylu architektury z dob vzniku stavby. Vítají nás skleněné tabule v chladných hliníkových rámech, načež se dále ubíráme chodbou kolem záchodů, kterou se snaží „zútulnit“ reklamní panely s fotografiemi obložených mís z produkce restaurace. Dostáváme se do části, která by se dala nazvat výčepem. Po levé straně se nachází nejprve z poloviny zavřený salonek pro patnáct až dvacet osob i docela estetický barový pult s pípou. Zbytek místnosti je zařízen jednoduchým vybavením běžného výčepu. Při naší návštěvě zde bylo poněkud nakouřeno. Nekritizujeme to, myslíme si, že každý hospodský má mít právo rozhodnout se, jaké zařízení bude provozovat, stejně tak každý návštěvník má mít právo rozhodnout se, kam půjde. Po 30. květnu 2017 však bude rozhodnuto za hospodské i návštěvníky... Naše návštěva proběhla večer, v poledne je zde kouření zakázáno.
Architekturu sedmdesátých let nezapřou ani další prostory restaurace. Velký sál byl budován pro racionální nasycení masového množství strávníků, nikolv pro zážitkovou gastronomii v intimním prostředí. Ve stejném duchu jsou řešeny i salonky - sklo, hliník, dlažba, strohost stěn...
Co restaurace nabízí...
O nabídce poledního menu je zmínka v úvodu, výběr v příznivých cenových relacích je pravidelně obměňován. Poutač umístěný na chodníku u silnice láká projíždějící motoristy na jednu nebo dvě akce dne. O návštěvníky zřejmě nouze nebude...
Stálý jídelní lístek, ze kterého jsme čerpali, je obsáhlý, nabízí dvanáct druhů jídel z vepřového masa, třináct z kuřecího masa, šest druhů pokrmů z ryb, devět bezmasých jídel a půltucet druhů zeleninových salátů pojatých jako hlavní chod, přílohové jsou pak uvedeny samostatně.
Všechny restaurace nemusí nabídkou uspokojit pana Pohlreicha, ale zde by se asi vyřádil. Hovězí maso úplně chybí, s ním zřejmě i klientela se zájmem o jídlo vyšší cenové relace. Pozastavili jsme se ale nad tím, že všechna bezmasá jídla jsou jen smažená. Dopředu litujeme vegetariánsky orientované návštěvníky a ty děti, které maso v oblibě také právě nemají.
Zkrátka jídelní lístek jako poplatný době vzniku restaurace... I názvy jídel tomu odpovídají, naštěstí jsou pod vznešenými názvy uvedeny hlavní ingredience, ze kterých se příslušný chod skládá. Alespoň něco, co v sedmdesátých letech vůbec nebývalo zvykem. A ještě jedna změna. V části věnované rybám jsou kromě (mraženého) filé dvě jídla z lososa, který je také výdobytkem porevoluční doby. Tedy ne že by tehdy neexistoval, jen prostě v tuzemsku nebyl...
Chcete-li oběd nebo večeři zakončit sladkou tečkou a nejste-li právě milovníkem zmrzlinových pohárů se šlehačkou, máte smůlu. Nebo vlastně štěstí, ušetříte svému tělu značnou dávku kalorií.
Na jídelním lístku jsme objevili jen vína rozlévaná. V daný moment nám to vyhovovalo vzhledem k tomu, že jeden z nás přijel autem. Restaurace sice disponuje také nabídkou lahvových vín, avšak díky zkušenosti z nedávné rodinné oslavy jsme věděli, že sortiment není široký a nevychlazená vína mnoho potěšení konzumentům nepřinesla.
Jak nám chutnalo
Předkrmy „U Tří bříz“ nevedou, takže jsme tentokrát měli jednodušší rozhodování a mohli hned přistoupit k hlavnímu chodu. Po krátké poradě s vrchním jsme zamítli jeho doporučení smažených jídel a zvolili sami. Objednali jsme jedenkrát kapsu Venecia, a to z kuřecích prsou plněných italskou šunkou, sušenými rajčaty a sýrem, druhá objednávka zněla na Kosířskou jehlu, což představoval špíz s kousky vepřového masa, slaninou, cibulí a klobásou. Pomineme-li dnes už velice „retro“ znějící nic neříkající názvy a univerzální oblohu ze syrové zeleniny, ze které guru české gastronomie Zdeněk Pohlreich leze po zdech, bylo jídlo velmi slušné, i když ne nijak mimořádné. Hlad byl zahnán, žaludek si nestěžoval, druhý den si však už nevzpomenete, co že jste to vlastně jedli...
K lítosti druhé motorizované poloviny mohl jen jeden z nás ochutnat zmíněná rozlévaná vína. Volba padla na červený Portugal a Tramín, který, jak se ukázalo, došel a byl po dohodě nahrazen odrůdou Chardonnay. Káva představovala restaurační standard.
Kvalita servisu
Personál byl přátelský, ale nikoliv nevhodně familiární. Vrchní několikrát nevtíravě položil dotaz, zda něco nepotřebujeme, vždy včas, abychom si objednali další nápoje. Humornou situaci jsme zažili s jinak ochotnou číšnicí. Podle vyšitého znaku na vestě ški zřejmě o učnicí, která místo objednaného Tramínu červeného přinesla červené víno, ale poté, co jsme si vyjasnili terminologii, sama zčervenala a asi osmkrát se nám omluvila. Paradoxem bylo, že Tramín červený stejně k dispozici nebyl...
Místo úlevy...
Toalety se nacházejí hned vedle vchodu, přestože ve srovnání s minulostí udělaly krok vpřed co do čistoty, a půl kroku co do vybavenosti, jsou stále řešením umístěné do pivnice z roku 1970. O minimální intimitě při konání potřeby nemůže být ani řeč, alespoň na pánském WC, dámské jsme neměli možnost posoudit. V minulosti poměrně nedávné byly vylámané kliky u kabinek a jediné umyvadlo bez kohoutku, což je nyní napraveno.
Shrnutí - celkový dojem
Prostor „U Tří bříz“ je zejména restaurací pro oběd v polední pracovní přestávce, popřípadě pro klasické posezení u piva. Mimochodem podle vyvěšených diplomů dobře ošetřeného litovelského. Doporučit by se dala i pro nepříliš náročnou rodinnou oslavu, rozhodně však ne pro intimní večeři zamilované dvojice. I když jsme takový pár pro tentokrát nepředstavovali, ani volba mezi hlučným a zakouřeným výčepem verus ohromným sálem, ve kterém jsme seděli sami, neposkytuje právě příjemné prostředí.
Prostějovská restaurace „U Tří bříz“ má dobrou šanci stát se vyhledávanou v případě, že přijde do módy retro styl socialistické éry. I kdyby jídlo bylo famózní, prostory jeho úroveň chtě nechtě nad průměr nemají šanci dostat. V první větě resumé však nejde o žádnou ironii, v bývalé NDR tento styl již slaví úspěchy. Stejně tak ne každý Prostějovan potřebuje nezbytně k obědu luxus. Otázkou je, zda-li stále častější mínění spadají spíše k jídelně, vyhovuje majitelům...
Proto tentokrát udělujeme...
Další chyba na Vápenici.