„Být v tak špičkovém klubu mě posune dál“

V létě oslavila teprve devatenácté narozeniny, přesto už patří ke stabilním členkám základní sestavy reprezentace ČR a po jarním přestupu do VK AGEL Prostějov je též součástí mistrovského kádru Hanaček. Od skončení minulé sezony se přitom smečařka Andrea Kossányiová (na snímku) musela obejít bez většího odpočinku. Nejprve absolvovala náročný mnohatýdenní program s českým národním výběrem, po jeho skončení rovnýma nohama skočila do rozjeté přípravy ve svém novém klubu. Za sebou má nyní řadu přátelských zápasů a my jsme talentovanou volejbalistku vyzpovídali po zatím posledním duelu v sobotu proti Olomouci.

Jak proběhla vaše adaptace v novém prostředí?

„Těžší to bylo z toho pohledu, že jsem se kvůli reprezentačním povinnostem připojila ke zdejšímu týmu až hodně pozdě. Navíc není jednoduché, když několik měsíců makáte s vidinou určitého vrcholu a hned po něm musíte pokračovat naplno dál. Z tohohle pohledu nešlo o nic snadného, ale dalo se to. Pomohlo, že se mi v Prostějově moc líbí. Bydlím přímo na hale, takže vstanu, udělám pár kroků a jsem na tréninku, což je super. (úsměv) Prostějov je malé město, postupně si tady zvykám.“

Asi je velký rozdíl přesunout se z miliónové Prahy do padesátitisícového městečka, že?

„To je jasné. Ale má to své lepší i horší stránky, jako všechno. Třeba jsme byly s holkama v cukrárně a za pět lidí jsme platily dvě stě devadesát korun, zatímco v Praze bychom tam nechaly možná dva tisíce. Což je příjemná změna. (smích) Na druhou stranu jsme se jednou večer byly projít s Vincy (spoluhráčkou Pavlou Vincourovou – pozn. redakce) a zjistily jsme, že je všude už od šesti zavřeno. Což nás pro změnu moc nepotěšilo. Možná mi budou trochu chybět velké pražské obchoďáky, ale na to si bez problémů zvyknu. (usmívá se) Pocházím z Příbrami a to je město velikostí dost podobné Prostějovu.“

Necítíte se bez pořádného odpočinku během léta nyní unavená?

„Je pravda, že hlavně po příjezdu do Prostějova jsem se zpočátku necítila moc dobře. V závěru reprezentační kvalifikace o mistrovství Evropy jsem totiž chytila zánět průdušek a první týden tady ještě dobírala antibiotika. To mi na fyzické pohodě nepřidalo, ale postupně jsem se z útlumu dostala a teď už se cítím docela v pohodě.“

Nemáte obavu, že na vás během sezony padne fyzická krize?

„Nějaká krize mě určitě potká, ta přijde občas na každého. Vyloženě fyzických problémů nebo extrémní únavy se však nebojím, máme dostatečný prostor regenerovat. A jsem mladá, tělo si snad poradí.“

Jak jste se skamarádila s novými spoluhráčkami, zapadla do jiného kolektivu?

„Myslím, že bez problémů, i když osobně jsem z dřívějška znala jen Vincy a Tomíka (libero Markétu Chlumskou) z nároďáku. Od vidění jsme se znaly s několika dalšíma holkama a jak už jsem stihla zjistit, třeba Soli (kapitánka Solange Soares) je úplně nejlepší super holka. Podobně jako další dvě Brazilky, ty jsou taky v pohodě. Celkově mi připadne, že po tak krátké společné době tvoříme dobrý kolektiv.“

Nakolik pro vás bude důležité pravidelně hrávat, nastupovat v základní sestavě?

„Tohle vůbec neřeším. Kdybych většinou seděla na lavičce, nezblázním se z toho, protože možnost být v devatenácti letech v tak silném klubu beru jako svou velkou příležitost. A jak říká trenér, hrát budou ty s nejlepší formou, což je správné. Mně i trénování s tak výbornými spoluhráčkami dá strašně moc, můžu se dál výkonnostně posouvat.“

Těšíte se na Champions League?

„Hrozně moc. Evropské poháry z Olympu vůbec neznám, my jsme hrávaly jen extraligu, Český pohár a utkání proti zahraničním soupeřům maximálně v přípravě. Jak to chodí na mezinárodní klubové scéně, tedy zatím nevím a těším se, až to poznám. Jde pro mě o novou výzvu, snad tuhle vyšší úroveň včetně nabitého programu s větším počtem zápasů zvládnu.“

Mezinárodní volejbal však již znáte ze zmíněné reprezentace. Těší vás, jak výrazně jste se v ní coby dost mladá prosadila?

„Určitě mám z toho radost, ale zase bych nic nepřeceňovala. Šanci mi dal už předchozí trenér národního týmu Jiří Šiller, za což jsem mu vděčná, a ve výběru se mi povedlo udržet i pod novým koučem Carlem Parisim. Hodně mi pomáhají zkušenější holky z repre, hlavně na příjmu, kde mám jako bývalá blokařka největší potíže. Právě na přihrávce jsem hodně pracovala s panem Parisim. Mít za trenéra Itala je rozhodně zajímavá zkušenost, už jen s ohledem na jinou mentalitu. Coby velmi temperamentní člověk seřve kohokoliv bez rozdílu a přitom jen v dobrém, nikdy to nemyslí zle. Asi ne náhodou má na kontě tolik úspěchů a právem je považován za vynikajícího kouče.“

Co s vámi udělá, až poprvé nastoupíte na pražském Olympu v dresu hostujícího týmu?

„To přesně nevím. Ale mám už za sebou jedno vzájemné utkání s Olympem v rámci přípravného turnaje Grand Prix Brno, což byla určitě zajímavá zkušenost. Hrát proti holkám, se kterými jsem vyrůstala a chodila čtyři roky na volejbal i na gympl, je fakt divný pocit. Navzájem se výborně znáte a najednou stojíte proti sobě, žádné kamarádství, žádné povzbuzování, žádná sranda. Takový je prostě život, musím si zvykat.“