„NA OLYMPIÁDU JSEM NEJEL JEN ZA ODMĚNU, ALE VYSTŘÍLEL JSEM SI JI“

Zítra, tj. v úterý 31. července, tomu bude přesně dvacet let, co na 25. letních olympijských hrách v Barceloně reprezentoval Československo prostějovský a později kostelecký lukostřelec Martin Hámor. Tehdy devětačtyřicetiletý olympionik si splnil svůj dlouholetý sen a navzdory pětašedesátému místu za 1215 bodů na vrchol kariéry dodnes rád vzpomíná. V otcových šlépějích úspěšně pokračuje Martin Hámor mladší, ovšem ani halové a venkovní tituly mistra republiky mu k nominaci do Londýna, kde o víkendu odstartovala již třicátá olympiáda, nepomohly. Český lukostřelecký svaz se rozhodl nenominovat ani jednoho člena...

Přesně před dvaceti roky jste byl v Barceloně, kde se konaly olympijské hry. Užil jste si nevšední atmosféry?

„Byl jsem nejstarší člen československé výpravy i nejstarší lukostřelec ze všech. Z Prostějovska jsme tam byli jen dva - já a Robert Změlík. Devadesát, sedmdesát i padesát metrů mi vyšlo, na třicítce jsem ale udělal nějaké chyby, načež to na postup do vyřazovacích bojů nestačilo. Nezoufal jsem ale. Udělal jsem pro to maximum, ale soupeři byli prostě lepší. Musel jsem uznat, že patnáct dvacet roků rozdíl musí být znát. Právě v Barceloně jsem se ale seznámil s Helenou Sukovou či trenérem Novaka Djokoviče Mariánem Vajdou a troufám si říct, že naše přátelství přetrvávají dodnes.“

Na olympiádu jste se dostal až v devětačtyřiceti letech. Co vám k nominaci chybělo dřív?

„Měl jsem štěstí, ale i smůlu. Od roku 1976 jsem patřil do české špičky, ale v nominačním mistrovství republiky na olympiádu v Moskvě jsem byl druhý. Vyhrál Hadaš a svaz tam poslal pouze dvě ženy a jednoho muže. Kdybychom jeli jako družstvo, určitě bychom se vrátili s medailí... O rok později jsem se nominoval do Itálie na mistrovství světa, kde se mě Američané i ostatní ptali, proč jsem nebyl na olympiádě. Ta další byla v Los Angeles a bojkotoval ji celý Východ. To už jsem patřil mezi absolutní špičku. Za další čtyři roky se jelo do Soulu, kam šlo jen pár ´tutovkářů´. Bylo to finančně moc náročné a lukostřelecký svaz nikoho nevypravil.“

A pak už přišla zmíněná Barcelona...

„Olympiáda je považována za vrchol a po Soulu jsem si říkal, že je to poslední šance a dával jsem tomu maximum. Byl to jeden z největších snů. Dva roky před olympiádou jsem doma neprohrál, nastřílel jsem i 1287 bodů. Přesto svaz ještě udělal poslední pokus. Na mistrovství Evropy na Maltě jsme byli nominováni já, doktor Pavel Jurák a Emil Weiss. Oni z Liberce, já z Prostějova. A kdo z nás udělá lepší výsledek, ten pojede na olympiádu. Byli to kamarádi, před závodem jsem jim popřál hodně štěstí, ale nepustil jsem to z rukou...“(úsměv)

Zdá se, že nominaci jste si musel opravdu zasloužit. Jaké bylo pozadí vašeho startu na LOH 1992?

„Ano, musel jsem jet na maximum. Můj soupeř Pavel Jurák byl předsedou svazu a každý pak musel říct, že to bylo čestně vybojované a já musel předvést víc než sto procent. V roce 1992, ještě před olympiádou, jsem absolvoval závody v německém Welzheimu, kde jsem se dostal do finále. Na olympiádu jsem tedy skutečně nejel jen za odměnu, ale vystřílel jsem si ji. Barcelona byla koncem července a my jsme začátkem měsíce měli mistrovství republiky na Strahově. Ještě mi pošeptali do ucha, že to musím vyhrát, jinak na olympiádu nepojedu. Tak jsem to vyhrál.“ (úsměv)

Jaké byly vůbec vaše začátky s lukem a šípy?

„K lukostřelbě jsem se dostal náhodně. Vrátil jsem se z Libye a v roce 1972 jsem šel dělat jeřábníka do Železáren. Od roku 1974 jsem načas jako řidič vozil ředitele či náměstky v Tatře 603 a pánové Čepý a Sedláček pracovali v Železárnách, ale závodili za OP Prostějov. Mimo jiné se jezdilo na závody do Viničného u Bratislavy a ředitel jim slíbil zapůjčení ´šestsettrojky´. Jel jsem tedy s nimi, pozoroval jsem je, skvěle jsme se skamarádili a o přestávce jsem dostal možnost vystřelit si. Ze zhruba pětadvaceti metrů jsem se trefil do žluté a hned další týden jsem šel na OP, sehnali mi luk a začal jsem trénovat. Uvědomil jsem si, že to není jen o síle, ale skutečně jóga. Mozek se musí dát se sílou dohromady.“

Jak vzpomínáte na pobyt v Libyi?

„Šel jsem do Dopravních staveb a jako vyučený automechanik jsem měl ´papíry´ na těžké stroje, tak jsem se dostal do Libye. Stavěli jsme tam na Sahaře silnice v období, kdy se k moci dostal Kaddáfí. Byl jsem tam v letech 1970 a 1971 a dělali jsme tam, kde končili Hanzelka a Zikmund - stavěli jsme silnici z Nalutu na Tobruk. Byl jsem zásadový člověk, ale taky jsem nikomu nic nevnucoval. Na druhou stranu jsem vycházel s Araby výborně, neměl jsem s nimi problémy.“

Pocházíte ze středního Slovenska. Jak jste se dostal na Hanou?

„V letech 1962 až 1964 jsem strávil vojnu u paragánů v Dukle Prostějov. Našel jsem si šikovnou Hanačku, oženil jsem se a zůstal tady. Naštěstí mám manželku, která mě vždy podporovala, bez ní by to nebylo možné. V roce 1992 jsem požádal o české občanství a zůstal zde.“

Na Slovensku na vás ale stále nezapomněli...

„V roce 2008 mi přišel dopis z Bratislavy, že mě zvou na sraz olympioniků z Barcelony. Mile mě překvapili a jsem jim za to vděčný. Oni mě stále považovali za Slováka, byl jsem ale po operaci krční páteře, nebylo to moc dobré a přestal jsem jezdit na závody daleko. Poděkoval jsem z celého srdce, že si na mě vzpomněli, a omluvil jsem se jim. I přesto mi poslali vzpomínkovou medaili.“

Se zdravím jste měl trable již dřív. Není tomu tak?

„Máte pravdu. V roce 1999 mi začala odcházet pravá ruka a pravá noha. Dobrý kamarád Karel Böhm zemřel na nádor na mozku a měl stejné příznaky. Šel jsem na magnetickou rezonanci a zjistili mi zařízlou plotýnku mezi pátým a šestým obratlem. Pátý, šestý a sedmý obratel mi spojili titanovou destičkou, mám tam i dvanáct šroubů. Primář mi říkal, „konec s lukostřelbou“. Dokonce i já jsem aspiroval, že budu střílet mezi postiženými. Na jedny závody jsem šel, ale měl jsem větší sílu než zdravý člověk a nevzali mě tam. V dubnu mě operovali a koncem července jsem byl mistrem republiky.“

Pojďme k současnosti. Jak často závodíte nyní vy osobně?

„První ligu již nestřílím, je to pro mě únavné. Střílím jen zimní pohár a maximálně jedno dvě kola přes léto. Teď si půjdu do Prostějova zastřílet „stařeckou ligu“ v dámské FITĚ. Dosud jsem ji nestřílel, tak si to půjdu vyzkoušet. Na republiku ale asi nepojedu, už to nelámu přes koleno. Trénuji doma, jdu si i zastřílet a jsem spokojen jako blecha. To je hrozně důležité. Člověk musí být rozumný a dělat vše jen do mírné bolesti.“

Jako závodník jste vynikal. Věnujete se třeba i trenéřině?

„Ano, měl jsem trenérský kurz. Již dříve jsem dělal v Určicích fotbalového trenéra žáků a dorostu, u lukostřelby jsem dával přednost individuálnímu tréninku. Jako řemeslník jsem jim seřizoval luky a řekl jsem jim, že kdo bude chtít poradit a přijde za mnou, vždy mu poradím. Tak je budu trénovat a oni toho využívali. Všem jsem říkal, ať si nechají poradit, ale sami uváží, zda je to vhodné, nebo nevhodné. Nyní už netrénuji, ale poradím a kdo má zájem, tomu předám zkušenosti.“

Kromě lukostřelby jste byl úspěšný i mezi kušisty. Jak jste spokojen s tím, co jste zde dokázal?

„Roku 2003 jsem v Kostelci pomáhal při založení kušistického oddílu, protože jsem byl zakládajícím členem kostelecké lukostřelby a chtěl jsem, aby plac byl využitý. Pořídil jsem si kuši a začalo mi to střílet. V roce 2008 se v Čechách pod Kosířem konalo mistrovství republiky. Vyhrál jsem v seniorské kategorii všechny vzdálenosti a skončil jsem. Jsem rád, že jsem se podílel na založení oddílu, pomohl jsem jim, dostal jsem se do toho, ale zdravotní stav mi víc nedovolil.“

Hodně toho po vás podědil syn, který je stejně jako vy reprezentantem a také sbírá medaile!

„Martin střílí první ligu za Kostelec a všichni jsme čekali, že pojede do Londýna. Stal se mistrem republiky v hale i venku a má největší výsledky. Svaz ale neposílá nikoho, což je trošku zklamání. Nic ale nevzdává a věří, že se mu to povede za čtyři roky. Teď bude mít sedmačtyřicet a já měl v Barceloně devětačtyřicet. Takže kdyby jel v roce 2016, tak mě věkem překoná...“(směje se)