Prožívá velký životní vzestup, který se hned tak někomu nepoštěstí a zaslouží uznání. Dvaadvacetiletá levonohá fotbalistka Gabriela Matoušková patří mezi nejvíce talentované hráčky České republiky, přičemž už nakoukla do reprezentačního výběru dívek do 19 let a na jaře letošního roku byla také součástí týmu ženské fotbalové reprezentace. Prostějovská rodačka zamířila v létě 2014 z klubu 1.FC Slovácko na nejprestižnější adresu ženského fotbalu v tuzemsku, do pražské Sparty. Už v minulé sezóně ovšem úspěšně působila v dresu FK Bohemians Praha.

Po vydařené přípravě si vybojovala místo v obměněné sestavě letenského klubu, za který začala nastupovat pravidelně v základní jedenáctce i na startu prvoligového ročníku. Zdravotní komplikace jí ale cestu do výšin přibrzdily a po návratu se ocitla v roli střídající hráčky. Stejně tak tomu bylo i ve středečním klání Ligy mistryň, kdy se dostala na trávník až v prodloužení. Bohužel, byla u toho nejhoršího... Přestože ale musela kousat obrovské zklamání a smutek by se dal z její tváře doslova krájet, exkluzivní rozhovor PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku, který byl celému utkání přítomen, neodmítla. „Omlouvám se, jsem z toho celá vedle,“ loučila se s námi sympatická fotbalistka Gabriela Matoušková. Nebylo za co. Že se povídání neslo ve smutném duchu, jsme chápali. Co k pochopení nebylo, bylo vyřazení Sparty.  „Byly jsme jasně lepší, ale k čemu nám to teď je...,“ zadržovala slzy jediná prostějovská fotbalistka, která okusila Ligu mistryň.

 Je pár minut po utkání a zklamání z vyřazení litevským celkem Gintra Universitetas je na vás evidentní. Dají se nějak charakterizovat vaše bezprostřední pocity?

„Ani nevím, co na to říct... (pár vteřin skutečně hledá vhodná slova) Jsem naštvaná, zklamaná a smutná. Nejen u sebe vnitřně, ale i dohromady za celý tým. Holky odehrály skvělý zápas, sto dvacet minut jsme měly balón na nohách, vytvořily si několik tutovek, daly dvě břevna, holt prostě smůla... Byly jsme jasně lepším družstvem, hru jsme stoprocentně ovládaly, ale velkou roli sehrálo štěstí. To měla bohužel Gintra.“ 

(s vypětím sil odolává pláči)

 Už i v prvním střetnutí jste zahodily několik vyložených šancí. Čím to, že se vám střelecky nedaří?

„Těžko říct, nevím.(smutně pokrčí rameny) V každém případě se ale určitě musíme na koncovku zaměřit.“

 Jde skutečně pouze o otázku štěstí či smůly, nebo vám v týmu chybí vyložená střelkyně?

„Tak to si nemyslím, my v kádru máme dobré útočnice, které umí dát gól. Pravdou ale je, že už delší dobu celý náš tým trápí koncovka a střelba branek. Sparta hodně omladila a možná je to právě 

v této činnosti nejvíce znát.“

 Byly jste velkým favoritem dvojzápasu. Připouštěly jste si, že můžete s neznámým klubem z Litvy vypadnout?

„Já osobně jsem si něco takového vůbec nepřipouštěla! A poté, co jsem viděla utkání v Litvě, kdy už tam jsme byly jasně lepší, mě ani nenapadlo, že bychom nemusely domácí utkání zvládnout. Osobně jsem to viděla na jasné vítězství a postup. Takže zklamání je obrovské. Pro náš celý tým jde o sportovní neštěstí. Ale kdo neprohrává, nemůže vyhrávat!“

 Může vás tento neúspěch nějak poznamenat?

„Tak určitě... Je to nepříjemné pro nás, celý realizační tým i vedení klubu. Věřili nám i fanoušci. Chtěly jsme postoupit a ukázat, že fotbal hrát umíme také v mezinárodní konkurenci. Na druhou stranu ani Sparta není kapela, nemůžeme pořád vyhrávat...“ (pokus 

o nadsázku a lehký úsměv)

 Vy jste se na hřiště dostala až v prodloužení, což asi není stav, s nímž byste byla zcela ztotožněna, nemám pravdu?

„Máte! Je jasné, že bych chtěla pravidelně hrát a pokud možno v základu. Nedávno jsem ale prodělala zranění, které se táhlo se mnou docela dlouho, tudíž z tohoto pohledu jsem ráda, že jsem na trávník vůbec naskočila. Šla jsem do hry s tím, že dám gól, což se nestalo, takže jde o zklamání i z osobního pohledu. V podstatě jsem se za tu dobu na hřišti dvakrát dotkla balónu...“

 A tak došlo na penaltový rozstřel.

„V něm se jen završila ta nahromaděná smůla!“

 Proč jste se neocitla mezi exekutorkami pokutových kopů?

„Holky si říkaly samy, kdo si na penaltu věří. Přednost měly zkušenější, já jsem je nechala. A kdybych šla? Na penaltu si vždy věřím a jiné by to nebylo ani tentokrát. To už je ale zbytečné řešit.“

 Musíte se vyrovnat nejen s koncem v Champions League, ale i ztrátou dlouhodobého tuzemského panování. Na trůn ženského grálu v kopané se totiž vyšvihl váš největší rival. Pražská Slavia nejenže vyhrála poslední titul, ale dokázala Spartu porazit i v nedávném derby a to dokonce na Letné!

„Musím souhlasit, že Slavia je nám momentálně hodně těžkým soupeřem. Strašně se zvedla, jejich hráčky se zlepšily ve všech herních činnostech. Už jenom zápas proti Barceloně odehrály výborně. Budeme muset hodně pracovat, abychom s nimi držely krok.“

 I přes tyto skutečnosti, má Sparta pořád jediný cíl, nebo se soustředí především na přestavbu družstva?

„Přestože se kádr obměňuje a řada zkušených hráček skončila, tak jediným naším cílem je zisk mistrovského titulu. K tomu bychom chtěly vyhrát i Český pohár a toužily jsme také prorazit v Lize mistryň, což už se nám tedy bohužel nepodaří. Ale pořád máme o co hrát.“

 Jak jste zatím spokojena se zdejším působením?

„Mám pořád hodně co zlepšovat, přičemž na všem se snažím a budu i nadále snažit neustále makat. Teď se ale hlavně musíme co nejrychleji zvednout jako tým a jít dál.“

 Co letenský chlebíček, jak se vám zvyká v Praze?

„Před příchodem do Sparty jsem za sebou měla rok v ´Bohemce´, takže jsem si zvykala úplně v pohodě a prakticky hned. Určitě je tady větší konkurence a také širší realizační tým, tudíž o hráčky je profesionálně postaráno. Máme kondičního trenéra, maséra, doktora, v tomto je vše opravdu super. Je to asi největší rozdíl oproti jiným klubům v České republice.“  

 Zmínili jsme vaše naskakování do hry až v průběhu utkání, přičemž zkraje sezóny jste nastupovala v základní jedenáctce...

„Je to tak, bohužel zdravotní problémy mně vystavily stopku a momentálně je tak mým osobním cílem, vrátit se do základu a podávat co nejlepší výkony. 

A příští Ligu mistryň už třeba hrát od začátku...“ (úsměv)

 Ženský fotbal není v České republice plně zprofesionalizován. Co je konkrétně vaší činností kromě kopané?

„Studuji v Kroměříži, kde mám individuální plán.“

 Jak je těžké skloubit fotbal v Praze a studium na Moravě?

„Tak zvládla jsem to minulý rok, kdy už jsem hrála za Bohemians, a zvládám to i v této sezóně. Jediný rozdíl je v tom, že nyní už končím a musím tedy psát diplomovou práci. Snad to dopadne dobře.“

 Jaký je váš klasický denní harmonogram?

„Do školy jezdím jednou za dva týdny a to na dvoudenní cyklus. Jinak jsem v Praze a kromě tréninků či zápasů chodím na různé brigády. Že toho mám moc? Tak musím nějak ty dny vyplnit. 

A taky se uživit...“ (smích)

 Jak často se dostanete do rodného Prostějova?

„Když jedu do školy, snažím se pokaždé stavit doma. V poslední době je toho času ale míň, takže někdy jedu ze školy rovnou sem. Jak jsem řekla, musím chodit do práce a na tréninky. Tady nejde, abych nějaký zameškala. To už si prostě nemůžu ve Spartě dovolit!“

 Takže, kde jste tedy momentálně doma?

„Domov mám pořád v Prostějově. Ten je prostě tam, kde je maminka, to je jasný...“ (smích)

 Večerník o vás ví, že v žákovských a dorosteneckých kategoriích jste byla vynikající atletkou. Kde se to zlomilo, že nyní hrajete fotbal?

„Asi mě bavil víc ten kolektiv a vše, co k němu patří... (úsměv) Pocit při vítězství, kdy se radujeme všichni a nejenom já sama či trenér, je nenahraditelný. Když k tomu přidáte tu srandu, tak se člověk hned cítí líp.“

 Bylo to tehdy těžké rozhodování?

„Měla jsem asi šestnáct let, a abych pravdu řekla, ani jsem se moc nerozhodovala.

Prostě jsem začala hrát fotbal, byť zprvu jen tak, a strašně mě to chytlo. Při mých začátcích v Kostelci na Hané jsme měli super partu, všechno mě strašně bavilo, takže jsem od atletiky odešla svým způsobem nějak samovolně. A poté, co se ozvalo Slovácko, nebylo už vůbec co řešit, měla jsem jasno...“ (úsměv)

 Atletičtí trenéři však asi příliš nejásali, měla jste talent...

„No, to ne. Tehdy mě vedl Dalibor Ovečka a po pravdě byl hodně naštvaný. Ale já jsem z toho také nebyla dvakrát šťastná, bavily mě oba sporty a třeba ještě dnes si kolikrát říkám, co by bylo, kdybych zůstala u atletiky. Kam bych to asi dotáhla... Ale na kdyby se nehraje. Navíc není to tak, že bych něčeho litovala, to v žádném případě. Vždyť hrát fotbal za Spartu není přece úplně špatné.“ (smích)

 To rozhodně ne, v České republice je to bez debat nejvíc, čeho lze na klubové úrovni dosáhnout. Jak ale vidíte svoji kariéru fotbalistky dál? Přemýšlela jste například o zahraničním angažmá?

„Přiznám se, že jsem nad tím uvažovala. Moje momentální rozpoložení je ale jiné, musím nejprve začít znovu pravidelně hrát. Až pak se dá brát v potaz nějaký posun, případně možnost, že by člověk působil na profesionálním angažmá v zahraničí. U mě by tato varianta přicházela do úvahy příští rok v létě po škole. Na rok, dva to někam zkusit, to by mě lákalo. Jde však opravdu jen úvahy, byť nabídka již v minulosti přišla... To bych už ale teď nevytahovala, je to nepodstatné. (úsměv) Nejprve se potřebuji zlepšit ve Spartě, a co bude dál, to se uvidí.“ 

 Na druhou stranu, pokud vystudujete, měla by z vás být sociální pedagožka. Vidíte v tomto směru svoji budoucnost?

„Tak když už to dělám a studuji, chtěla bych se tomu i věnovat. (úsměv) Přemýšlela jsem i o možnosti, že bych na stejné škole ještě ve studiu pokračovala a udělala si bakalářský titul. Viděla bych to tedy tak, že buďto dojde na studijní pokračování, nebo fotbalové angažmá v zahraničí. Snad jedno z toho vyjde.“ 

 Co vy a reprezentace České republiky? První zkušenosti již máte za sebou...

 

„Ano, byla jsem za to moc ráda. Moc jsem si té šance vážila a svými výkony budu usilovat o to, abych získala pevnější místo v kádru a nastoupila do zápasu. Reprezentovat Českou republiku, slyšet státní hymnu a bojovat v tom dresu, to by bylo něco nesmírně krásného. A kdybych si zahrála někdy na nějakém šampionátu, byla by to fantazie!“

kdo je Gabriela Matoušková

Narodila se 9. srpna 1992 a ještě v šestnácti letech patřila k velkým talentům prostějovské atletiky. Poté však vycítila, že kolektivní sport jí přináší větší uspokojení. Daleko však nezamířila, z tartanu se přesunula na přilehlý zelený trávník, když začala hrát fotbal. V Kostelci na Hané byla součástí nově založeného dívčího družstva, které kopanou v něžnějším balení dostalo na Prostějovsku do prvního povědomí. Jelikož talentem dnes dvaadvacetiletá hráčka doslova hýřila, nebylo divu, že si rodačky z Prostějova všimlo 1.FC Slovácko. Následně zamířila hostovat k pražským „klokanům“ do Bohemians 1905, odkud letos v létě přešla do nejlepšího českého klubu, Sparty Praha. A v rudém dresu zatím nezklamala. Stala se pevnou součástí nejslavnějšího českého klubu, přičemž od startu letošního ročníku nastupovala pravidelně v základní sestavě. Z ní ji dostalo až zranění, po němž se nyní de facto postupně vrací do hry a tím i sestavy. Za Spartu tak doposud odehrála čtyři ligové zápasy, v nichž vstřelila dvě branky. V utkáních Ligy mistryň dvakrát střídala a odehrála dohromady pouze dvacet minut. Malá (měří 165 centimetrů), ale šikovná křídelní útočnice má již také zkušenosti s reprezentačním výběrem České republiky. Po startech v týmu do devatenácti let je nyní členkou širšího kádru „A“-týmu, se kterým absolvovala tři srazy, avšak do zápasu ještě nenaskočila.