Fotbalovou reprezentaci ČR povede bývalý hráč Železáren!

Že se v pořadí devátým hlavním trenérem historie české reprezentace stane od nového roku Pavel Vrba, to ví prakticky každý fotbalový fanda. Stejně tak je známé, že za pár dní padesátiletý kouč přivedl Plzeň dvakrát do hlavní soutěže ligy mistrů, ke dvěma českým titulům, triumfu v domácím poháru i superpoháru a ještě předtím získal se Žilinou slovenský titul a s Púchovem slovenský pohár.

Málokdo však ví, že Přerovský rodák strávil část své hráčské kariéry rovněž v Prostějově, konkrétně na počátku osmdesátých let v tehdy druholigových Železárnách... 

Psal se ročník 1981-1982, když si hlavní kouč výběru TJ Železárny Prostějov Vladimír Mokrohajský se svým asistentem Jiřím Nenálem dovedli na hostování z Ostravy tehdy sedmnáctiletého defenzivně laděného hráče. „Pan Mokrohajský ho znal a stáhl si ho. Dobře si na něj pamatuji, byl to skromný, poctivý a velmi dobrý kluk do party s výbornými povahovými vlastnostmi,“ vzpomíná na něj i po třiceti letech jeden ze spoluhráčů Zdeněk Jareš. Dnes je jeho sláva na tuzemské poměry až nebeská. Jmenuje se Pavel Vrba a od prvního ledna roku 2014 se stane hlavním trenérem reprezentačního výběru České republiky!

Dlouholetý hráč a pozdější taktéž úspěšný trenér na výkonnostní úrovni charakterizoval svého kolegu z týmu jako důsledného a tvrdého předstopera, jenž neuhnul ze souboje a díky své odolnosti doslova prošel zdí. „Nebyl sice do výrazné kombinace, ale pozitivní věci převládají. Měl velice dobrou poziční hru i obratnost, takže si nemusel vypomáhat fauly. Uměl hlavičkovat a uplatnil se tak i při útočných standardkách, byl velice pracovitý,“ rozpovídal se.

Právě díky pracovitosti dosáhl Vrba podle Jareše všech svých úspěchů, dokázal totiž zúročit své herní, morální i racionální předpoklady. „Existovalo sice tehdy pravidlo, že v každém utkání musel asi na pětačtyřicet minut nastoupit jeden hráč do dvaceti let, což jsem i já zažil v Králově Poli, ale Pavel měl takovou výkonnost, že se na něj nemuselo vztahovat. Bohatě překračoval limity,“ doplnil na adresu muže, jenž v „Želízkách“ stihl třiadvacet utkání včetně dvou vstřelených branek.

Obdobně vzpomínají na Pavla Vrbu i další z jeho spoluhráčů. „Hrál uprostřed obrany, ale hodně chodil na rohy. Byl to skromný mladý kluk, ale již tehdy dobrý. Byl tu sice jen krátce, ale byl,“ shodli se tehdejší gólman Miroslav Hodina a vedoucí mužstva Zdeněk Chytka.

Pohled na tehdejší soupisky rovněž dokládá, že v 1.FNL nastoupil Pavel Vrba proti řadě dodnes známých jmen. Například za Olomouc tehdy hráli bratři Fialové, Oldřich Machala, Milan Nekuda, Vlastimil Palička či Petr Uličný, za Plzeň to byl současný sparťanský kouč Vítězslav Lavička, za Třinec bývalý trenér LeRKu Zdeněk Dembinný a pozdější dvojnásobný mistr ligy Miroslav Mlejnek. V dresu Českých Budějovic nechyběl Pavel Tobiáš, v Xaverově to byli gólman Ladislav Macho, otec Tomáše Rosického Jiří či kapitán českých mistrů Evropy do třiadvaceti let Václav Samek. V Hradci Králové začínal svou úspěšnou kariéru vicemistr Evropy Luboš Kubík, v Mladé Boleslavi zase šestinásobný vítěz ligy Petr Vrabec. Za Tábor pak nastupovali mimo jiné Miloš Beznoska, Pavel Černý a Jiří Kotrba.

Bohumil Zemánek pak ještě připomněl, že parta z počátku osmdesátých let těžila rovněž z práce bývalého reprezentačního kouče Karla Brücknera. „Karel tu byl dva roky a každým rokem jsme postupovali. Z divize jsme se tak dostali až do druhé ligy. Co se týče Pavla, byl to tehdy mladý kluk, ale hrál téměř každý zápas,“ zavzpomínal.

S tím souhlasí další pravidelně nastupující fotbalista Pavel Růžička. „Přišel k nám na hostování jako dorostenecký reprezentant, ale byl tu asi jen jeden rok. Měl ambice a hned se zapojil a hrál, ale byl to skromný a poctivý kluk. Bohužel jsem se s ním od té doby již nesetkal,“ zmínil s tím, že po odchodu Karla Brücknera skončil Prostějov šestý, o rok později se pak zachránil až v posledním duelu s Dynamem České Budějovice.

Na zápasy tehdy podle Jareše pravidelně chodily v Prostějově tři až čtyři tisícovky diváků, kteří tvořili báječnou atmosféru. „Každých čtrnáct dní to byl pro celé město i okolí svátek. Ten prostor měl své kouzlo a na derby s Olomoucí chodilo sedm nebo osm tisíc lidí. Proto je katastrofa, v jakém stavu je hlavní hřiště nyní,“ připomněl neutěšenou současnost stadionu ve Sportovní ulici.