„V PĚTADVACETI JE ČLOVĚK ZA ZENITEM A NE TAK ZHODNOTITELNÝ“

Zamlada oblékl vysněný „sešívaný“ dres a v barvách Slavie Praha si zahrál nejvyšší dorosteneckou ligu. Následně si za LeRK Prostějov i Xaverov-Horní Počernice zahrál druhou fotbalovou ligu, prošel rovněž několika týmy Moravskoslezské fotbalové ligy a zavítal také do nižších soutěží v Rakousku. Na jaře se Jaroslav Svozil rozhodl pro návrat domů a dopomohl pivínským fotbalistům k záchraně v I.B třídě Olomouckého KFS, nyní prožívá zcela odlišný půlrok. Mužstvo pod taktovkou jeho otce Jaroslava Svozila staršího místo tradičního boje o záchranu vládne celé soutěži a stalo se nečekaným půlmistrem. A velkou zásluhu na tom má právě třicetiletý špílmachr, jehož Večerník vyzpovídal v exkluzivním rozhovoru...

S Pivínem se velice překvapivě pohybujete na čele I.B třídy Olomouckého KFS. Panuje v mužstvu euforie?

„Trochu jo. První místo už v Pivíně dlouho nebylo, v posledních letech se spíše zachraňovali. Je to tím, že se asi udělala dobrá partie mezi klukama. A když se párkrát vyhraje, klukům se zvedne sebevědomí a vědí, že mohou hrát s každým a také ho i porazit.“

Platí, že na vás zbývající členové pivínského kádru hodně spoléhají?

„Dalo by se to tak říct...(úsměv) Hodně jsme se zvedli, kluci získali zkušenosti, více si věří. Vědí, že mezi sebou mají hráče, který jim může pomoct. Pak jsou výsledky takové, jaké jsou. Myslím si, že vše je úplně v pohodě a není v tom problém. Pohecujeme se, všechno ve srandě. Snažíme se hodně pracovat na standardkách, zahrávám téměř všechny, máme i nějaké signály. Moc gólů jsme z toho ale nedali. Někdy chybí důraz ve vápně, musíme se v tom zlepšit. Teď přes zimu potrénujeme a bude to ještě lepší.“

Hovoří se již v kabině také o postupu?

„To je ještě hodně daleko, vždyť neskončila ani podzimní část a hraje se o mnoho bodů. Kdyby se nám to podařilo celkově vyhrát, tak nevím, zatím se o tom moc nehovořilo. Možná bychom postoupili, možná ne, to je ale zatím ještě brzo.“

Mužstvo trénuje váš otec, jaké to pro vás je?

„Už je to lepší, jsem starší... (smích) Pokecáme spolu jako kámoši a není žádný problém, je to lepší, než kdyby mi bylo sedmnáct, osmnáct. Když se mu něco nelíbí, tak mi to řekne, já mu také sdělím svůj názor. Takhle se vždy rozumně dohodneme a žádný problém mezi sebou v rolích trenér-hráč ani otec-syn nemáme.“

Po jak dlouhé době jste se v těchto rolích sešli?

„Myslím si, že poprvé. Vedl mě, když jsem byl malý, naučil mě hrát fotbal, ale takto úplně prvně (úsměv).“

Daří se i vaše mu bratrovi v Určicích. Hecujete se navzájem?

„Hecujeme se dost, je to všechno ale ve srandě. Loni postoupili, teď jsou zhruba na čtvrtém fleku a docela se jim daří.“

Stíháte občas zajít jeden na druhého?

„Tuto sezonu jsme se každý viděli jen jednou, když jsme hráli v sobotu a v neděli. A musím říct, že líbil se mi moc... (smích)“

Kdybyste měl porovnat sebe a bráchu podle fotbalových vlastností, jak na tom jste?

„Hrajeme na stejných postech, snažíme se hru tvořit. Typově jsme stejní fotbalisté, dáváme tomu myšlenku, řád hře a jsme si hodně podobní.“

V čem vidíte své přednosti a v čem slabiny?

„Zlepšit by se určitě dala rychlost, ale tu už nezlepším...(úsměv) Nikdy jsem nebyl rychlý fotbalista, ale nahrazoval jsem to periferním viděním, citem pro balon, citem pro nahrávku, standardkami, střelbou. Rychlost není odmala má silná stránka. Na ní jsem pracoval stále, ale nijak výrazně se to neprojevilo.“

Naposledy jste hrál v Rakousku, co vás přivedlo k návratu do Česka? Bylo to čistě s cílem pomoci?

„Zpočátku ano. Přišel jsem před půl rokem, kdy to opět vzal táta s tím, že se potřebují nutně zachránit. Tehdy jsem řekl ano. A teď to vyplynulo ze situace, že se mi nechtělo zpět do Rakouska, přestože jsem tam měl dobré podmínky. Dostal jsem ale dobrou práci u pana Švédy v Pivíně, nabídl mi, zda bych u něj nechtěl pracovat, tak jsem to vzal.“

Do Rakouska jste musel nejen na zápasy, ale i na tréninky?

„Ano. Měl jsem tam většinou dva tréninky a zápas. Nejvýše jsem hrál ve čtvrté rakouské lize, tam to bylo ještě víc. Do toho spousta dojíždění a když člověk jezdí sám... Poslední štaci jsem měl stosedmdesát kilometrů a není to ono. Jedete dvě hodiny tam, po tréninku dvě hodiny zpět. Cesty také nejsou super, co se týče řidičů i komunikací.“

Projevil se návrat z Rakouska na vašem volném čase?

„Je to znát. Do Rakouska jsem odjížděl třeba v jednu odpoledne a vracel jsem se kolem půlnoci a přes noc se chtěl člověk pořádně vyspat, aby nabral dostatek sil na další den a trénink nebo zápas. Teď jdu ráno do práce, mám to kousek a trénink máme dvakrát týdně, což je super. Takže jsem většinou doma s rodinou a užívám si to. Navíc se mohu zajít podívat po hokeji nebo na fotbal, dříve na to tolik času nebylo. Člověk byl stále pryč, na cestách, to je velice únavné.“

Jako mladík jste si zahrál druhou ligu v Prostějově, kam dále vás fotbalová angažmá zavála?

„Začínal jsem v Železárnách, prošel jsem dorostem Slavie, pak jsem se vrátil do Prostějova, ještě jako dorostenci se nám podařilo postoupit do první celostátní ligy přes Přerov. Pak jsem tu hrál druhou ligu rok za muže a vyhlédl si mě Xaverov. To byly dva krásné roky, na které rád vzpomínám. Hodně mi to dalo, bylo mi tehdy dvacet let a hrál tam i Martin Frýdek. Pak to byli Bohemians, a protože jsme čekali rodinu, chtěl jsem se vrátit do Prostějova. Sháněl jsem něco na Moravě a šel jsem do Uničova a pak do Břeclavi, Zábřehu a odtud jsem šel do Rakouska.“

Vidím vaše sešívané propriety. Jste tedy fanouškem Slavie Praha?

„Odmalička, díky tátovi. Když tehdy přišla nabídka, nešlo ji odmítnout. Sice mamka byla možná trochu proti, protože jsem tam šel sám a byl na internátu. Strávil jsem tam celkem dva a půl roku a podařilo se nám skončit na druhém místě v první lize staršího dorostu. Vyhráli jsme i velké mezinárodní turnaje v Německu, účastnily se jich týmy z Bundesligy, z Rakouska či ze Slovenska.“

Čím vším vás tohle obohatilo?

„Pro mě to byl strašně velký přechod. Když jsem tam přišel, byl tam se mnou týden táta, pak už jsem tam byl sám. Nikoho jsem neznal, žádní kamarádi ani maminka po ruce. Byl to pro mě velký skok, Praha obrovské město, s Prostějovem nesrovnatelné. Hodně mi to ale dalo, osamostatnil jsem se. Musel jsem si vyřídit věci, co se týče tréninku, ježdění, všeho. Na Slavii nezapomenu ani z hlediska tréninku, super trenéři se zkušenostmi, bývalí ligoví hráči. Nedá se to srovnat.“

Takže jste tam chodil i na školu?

„Ano. Ještě v Prostějově jsem začal prvním rokem střední zemědělskou školu, ale po půl roce jsem ji přerušil a přestoupil jsem do Prahy na školu, na zemědělskou průmyslovku.“

Stihl jste ji tam také dokončit?

„Ne, nestihl. Studoval jsem tam dálkově, protože i v dorostu jsme měli ranní tréninky, potom jsem přerušil školu a jakmile jsem se vrátil do Prostějova, šel jsem zpět na zemědělskou školu. Tu jsem pak již dodělal.“

Jakou jste v mužstvu plnil roli?

„Nastupoval jsem pravidelně a hrál jsem s o rok staršími hráči. Myslím si, že jsem tam byl docela oblíbený, kluci mě vzali rychle mezi sebe, otrkal jsem se a strašně mi pomohli. Když jsem tam byl sám, nebylo mi zprvu úplně nejlíp. Přechod jsem, ale díky nim, zvládl docela rychle.“

Jak daleko bylo z dorostu do prvního mužstva Slavie?

„Tenkrát ještě hodně daleko. Ještě to nebyla doba, že se vytahují mladí kluci z dorostu jako teď, aby vydělali peníze. V české lize ještě tehdy hrály velké osobnosti, tolik ven se nechodilo. Do juniorky se dostal jen jeden talent z padesáti, opravdu moc ne. Vždy se to rozprchlo po hostováních, byla fakt jiná doba.“

Měl jste blízko k angažmá v jiném prvoligovém mužstvu?

„Když jsem hrával za Xaverov, měl jsem nabídku z Liberce, ale to nějak padlo. Nevím proč, dál jsem se v tom nepitval. A pak už ne, chodil jsem už jen po třetí lize a nebyl jsem ani nejmladší. V pětadvaceti je člověk za zenitem a není tak zhodnotitelný (hořký úsměv).“

Co třeba zahraničí mimo Rakouska?

„Když jsem byl ve Slavii, jel jsem s tátou a manažerem na třítýdenním testování do Wolfsburgu, ani nevím, na čem to skončilo. Byl by to oproti Praze ještě skok, jiný svět i oproti Slavii. Člověk tam přišel do kabiny po tréninku dorostu, naskládané komínky, všechno prostě profesionální.“

Blíží se sezona sálové kopané, budete i letos hrát?

„Budu, ale měním klub. Vytvořil se nový, jmenuje se ´U Mánesky´ a budu tam nastupovat se svým bratrem, tak na to se těším. Spolu jsme toho také moc za celý život nenahráli a jsem rád, že si s ním mohu zahrát alespoň sálovku. Na tituly ale útočit nebudeme, spíše si tak chceme zahrát pro srandu a pobavit se tím.“

Jste prostějovským odchovancem, oslovilo vás „eskáčko“ po obnovení mužské kopané?

„Ne, nabídku jsem nedostal.“

Nemrzelo vás to, zejména když váš bratr byl původně kapitánem?

„Mrzelo, nemrzelo, tak to je. Rád se tady chodím dívat na třetí ligu, dobrý fotbal, dobří fotbalisté, Už to neberu, že bych tady měl hrát, už je to za mnou.“

Zmínil jste rodinu. Bude fotbalová tradice pokračovat?

„V mojí zatím ne, protože mám sedmiletou holčičku, která k fotbalu zatím moc nepřilnula a baví ji spíš tanec, divadlo. Uvidíme, s čím přijde brácha (smích). Anebo druhý potomek. Od táty již dostávám instrukce, jak to mám dělat, protože on má dva kluky a já holku (úsměv). V plánu je druhý pokus, ale pokud to opět bude holčička, tak nevadí.“

kdo je Jaroslav Svozil

Odchovanec prostějovských Železáren se narodil 13. dubna 1983. Coby dorostenec strávil dva roky v pražské Slavii, odtud se vrátil zpět do Prostějova a pomohl mu k postupu do první dorostenecké ligy. Za tehdejší LeRK odehrál rok i ve druhé lize mužů a vyhlédl si ho Xaverov. Odtud putoval do Bohemians, následně do Uničova, Břeclavi, Zábřehu a odtud šel do Rakouska. Zde hrál čtvrtou ligu za FC Mistelbach a oblastní soutěže za USC Rohrbach a USV Lizersdorf. Před necelým rokem posílil Pivín a pod vedením svého otce mu pomohl na první místo I.B třídy Olomouckého krajského fotbalového svazu.