Fotbalová Konice byla na špici divize, nyní paběrkuje v kraji. A může být hůř...

Není tomu až tak dávno, co se v Konici hrál nejkvalitnější fotbal v regionu. Tamní Sokol se pohyboval na špici divize a v ročníku 2010/2011 se dokonce prokousal až na první místo celé „D“ skupiny! Jenže slibně rozehraný podzim se změnil v katastrofální jarní část, kdy Koničtí prohráli všech sedm domácích střetnutí, a následoval sestup do krajského přeboru. V něm mužstvo působí až do dnešních dnů. Po úvodních dvou sezonách strávených mezi nejlepšími ale následoval před rokem útěk ze sestupového pásma a stejný úkol leží před stávajícím výběrem i nyní. Jak na tehdejší „zlatou“ éru vzpomínají samotní aktéři, zjišťoval Večerník ve svém pravidelném seriálu.

„Na tehdejší období budou všichni vzpomínat dobře. Za účast na zápase dostávali hráči tisíc korun, za výhru další tisícovku. Zaměstnával jsem skoro všechny hráče, snažil jsem se vytvářet co nejlepší podmínky. Vše jsem ale platil sám a pak už jsme tolik peněz neměli. Dneska dostávají hráči jen ‚cesťáky‘ a teplou večeři,“ porovnal obě období jednatel a mecenáš oddílu Jiří Kučera.
I proto se domnívá, že takto úspěšné období se již nikdy nevrátí, aktuální krajská soutěž je nejvyšší dostupná za současných podmínek. „Máme tu pěkné prostředí a pracujeme na nízkých nákladech, kdy já uklízím šatny a jsem údržbář, trenér Roman Jedlička seče trávu a děvčata nám zdarma perou dresy. Ale výš už hráči zadarmo nepůjdou, protože musí třikrát týdně trénovat a hrozí jim zranění,“ uvědomuje si.

Kapitánskou pásku nosil tehdy na ruce Petr Voral a na úspěšnou éru si stále dobře pamatuje. „Podařilo se nám sestavit dobrý mix starších hráčů doplněný o kvalitní mladé kluky. Každý si plnil své povinnosti a mužstvo všeobecně klapalo. To se odrazilo i na výsledcích, kdy jsme po osmi zápasech byli první,“ oživoval si příjemné vzpomínky. Problém nastal v zimní přestávce, kdy odešla řada kvalitních hráčů. Nejcitelnější byla ztráta obránce Lukáše Valy, středního záložníka Petra Rajnohy a rychlého křídla Jonáše Navrátila. A velký zájem výš byl o gólmana Petra Kmecika i samotného kapitána Vorala. „Je to těžké sehrát se, když se tolik změní kádr. Trenéři zkoušeli vše, ale přestalo se nám dařit a doplatili jsme na příliš omlazený tým. Nebyl mentálně tak silný a deka dopadla na celou kabinu. Každý měl v hlavě červíka, že když dostaneme gól, tak prohrajeme,“ zavzpomínal dále někdejší obránce či záložník, který se po odchodu z Konice vrátil do Vyškova. Vinou zranění však už v roce 2013 musel s velkým fotbalem skončit. Také Voral souhlasí s všeobecným míněním, že zázemí měla Konice velmi dobré a na severu Prostějovska se mohla klidně hrát třetí liga. Realita je ale jiná... „Potenciál tam byl, ale plány byly vyšší, než se daly splnit. Dobré je, že teď tam hrají převážně místní kluci. My jsme se setkávali i s názory, že jsme jen naverbované legie,“ zavzpomínal Voral exkluzivně pro Večerník na další podstatný moment.

I přes spoustu zažitých útrap si ponechal v paměti jen to hezké někdejší trenér Karel Procházka, jenž v pozici asistenta a následně hlavního kouče zažil v Konici mnohé... „Domnívám se, že za ústupem stála snaha dostat ‚B‘-tým do I.A třídy Olomouckého KFS, kam jezdili hráči z ‚áčka‘ vypomáhat. Nebylo to správné rozhodnutí... ,“ míní s odstupem času Procházka. „Zázemí je ale stále ideální, chce to však více změn. Třeba spolupráci regionu, aby si kluby mezi sebou neházely klacky pod nohy. Navíc obecně upadá zájem o fotbal a třeba elektronizace přichází v nevhodnou dobu. Nelíbí se způsob řízení ze svazu, základem jsou totiž vesnické kluby. Důležité je vybudovat třeba v Konici, Protivanově, Němčicích něco jako vrcholová střediska mládeže, kam by se soustředila podpora,“ důrazně upozornil patriot Konicka. Z jeho tehdejšího kádru se nejvýše propracoval Pavel Hloch, někdejší levý bek Konice, jenž svou výbornou prací dozadu i dopředu přispěl k pátému místu v sezoně 2009/2010 se nyní prosadil až do druholigového Třince. „Hráče stále sleduji, mám o nich přehled a jsem s nimi v kontaktu. Několik z nich si zahrálo třetí ligu.“

Vůbec nejvýše z řad členů konického kádru, kteří v polovině poslední divizní sezony - tedy ročníku 2010/2011 - odešli, se prosadil Petr Rajnoha. Nyní pětadvacetiletý hráč se přeškolil ze středopolaře na krajního beka a Zábřeh i díky němu bojuje na úplné špici Moravskoslezské fotbalové ligy. „Konická štace mě posunula výš, naučila mě mužskému fotbalu. Byl jsem tam asi půldruhé sezóny, z toho mě rok trénoval pan Machálek. Ten svou osobností a zarputilostí dokázal mě i ostatní kluky nahecovat, čímž jsme se dopracovali k lepším výkonům a ke zdokonalení,“ připomněl Rajnoha. Dobře poskládaný tým tvořil partu, která dělala vše na sto procent. Výsledkem byly nabídky z jiných oddílů. „Rozutíkali jsme se, někteří skončili z pracovních důvodů, další skrz zranění. Pak došlo k menším finančním problémům, Konice si nemohla dovolit dále půjčovat hráče ze Sigmy a došlo k postupnému pádu tamního fotbalu. A samozřejmě každého fotbal baví, hlavně když se daří,“ pokračoval Rajnoha. Osobně ale Konici sledovat nepřestal a stále si udržuje povědomí. „Když projíždím výsledky, hned se dívám, jak hrála Konice a přečtu si sestavu. S některými kluky, nejvíc asi s Martinem Schönem, jsem v kontaktu pořád, i když mě mrzí, že tak dobrá parta se už nesejde nikde. A člověk, který mě učil a dával rady, byl Peťa Voral. Na toho vzpomínám jedině v dobrém, hodně mi toho předal. Děkuji natisíckrát konickému fotbalu, že mi dal tu možnost u nich hrát a něco dokázat,“ dodal Petr Rajnoha.

Ve stejném období Konici opustil i Jonáš Navrátil. Vážné zranění kolena mu ale nakonec v aktivní kariéře přes snahu o návrat pokračovat nedovolilo. I on má ale na Sokol jen ty nejlepší vzpomínky. „Byla to moje první zkušenost s dospělým fotbalem, z něhož jsem měl ze začátku strach. Naštěstí už v týmu byli spoluhráči, které jsem znal ze Sigmy, a ostatní starší matadoři nás rychle vzali mezi sebe. Vytvořila se parta, která se navzájem doplňovala a byla vyvážená jak staršími hráči, tak námi mladými. Lepší atmosféru v kabině jsem už potom nezažil,“ rozplýval se Navrátil. Právě rozpad tohoto jádra způsobil dle něj ten největší úpadek. „Každý půlrok se řešilo, kdo odejde, kdo přijde, a to není pro náladu v kabině dobré. Pořád přicházeli kvalitní mladí fotbalisté, ale ta parta v kabině už nebyla stejná. Já jsem odešel do Uničova, a když jsem se vrátil po půl roce, byl u týmu nový trenér a kádr úplně obměněný...,“ poukázal někdejší velký talent. Z tehdejší sestavy je nejvíce v kontaktu s Ondrou Klobáskou, Petrem „Skálou“ Voralem a Peterem Kmecikem, s nímž se poté ještě setkal ve Valašském Meziříčí. „Celé to komplikuje pouze fakt, že už tři roky žiju v Praze, a tak se scházíme párkrát do roka, když mám cestu do Olomouce. Celkově jsem kvůli škole odsunul fotbal na vedlejší kolej a kromě Liverpoolu, už ho skoro nesleduji,“ svěřil se s úsměvem jonáš Navrátil.

Již zmíněný Ondřej Klobáska setrval v Konici i po sestupu a stal se nositelem kapitánské pásky. V současnosti už ale delší čas hostuje v 1.HFK Olomouc. „Sešli jsme se tam opravdu parádní parta, nikdo si na nic nehrál a fungovalo to skvěle. Všechno jsme hráli týmově a celkově byla v kabině pohoda. Starší hráči nás mladé brali jak lidsky, tak i fotbalově. My je respektovali, a tím jsme si byli všichni rovni. Postupem času starší a zkušenější hráči odcházeli a vedení se nepovedlo je dostatečně nahradit. Mrzí mě, jak to tam teď je a kde se Konice nachází,“ podělil se o své dojmy s Večerníkem Klobáska.
Hned v devatenácti letech přišel z dorostu Sigmy Martin Hlouš. Nebezpečný útočník se sice potýkal se zraněními, přesto dokázal zatížit konto soupeřů mnoha brankami. „Tehdy byla Konice nejlepším mužstvem Prostějovska. Vrcholem byla asi penaltová výhra nad Sigmou v poháru, oslavy byly veliké,“ usmíval se někdejší forvard Žďáru nad Sázavou, který nyní hraje za Hlinsko. Důvodů pádu je podle něj víc, jedním možná i častá výměna trenérů. „Někdy si zavolám s doktorem Pavlem Křečkem nebo ‚Kobylem‘, s jinými si napíšu občas na Facebooku. Na Konici vzpomínám rád a všechny tam zdravím. Stále ji sleduji, doufám, že se bude klukům na jaře dařit. Pomohla mi tehdy moc, naučil jsem se tam hrát mužský fotbal, získal spoustu zkušeností a vzpomínek. Viděl jsem, jak tam roste obrovský areál s umělou trávou, poznal spoustu lidí a získal nové kamarády,“ vzkázal Hlouš.

Jedním z mála pamětníků, kteří v Konici zůstali až do dnešních dnů, je zkušený obránce Radek Řehák plnící roli hrajícího asistenta. „Přišel jsem v době, když se hrálo o záchranu divize, což se podařilo. Pak jsme mužstvo vytáhli až na páté místo, podařilo se nám dojít v poháru do třetího kola proti Holici. Tehdy tu ještě byly nadstandardní finance a trénovalo se čtyřikrát týdně. Předváděli jsme ofenzivní systém a vycházelo nám to,“ ohlížel se za minulostí Řehák. Když do Konice přicházel, pokoušel se o restart kariéry po těžkém zranění kolena, kdy musel opustit třetí ligu. To se mu úspěšně podařilo. „Konice byla první, kdo se mi ozval a nikdy jsem nebyl hráčem, který by hodně měnil kluby. Případně jen když byl zájem z vyšší soutěže. Už tehdy jsem měl přes třicet let a třikrát operované koleno, nevěděl jsem, jak dlouho u fotbalu ještě vydržím. Manželka mi říká, že už přetahuju, ta si má zranění protrpěla víc než já,“ přiznal s tím, že až nebude stačit na krajský přebor, chtěl by ještě naskočit do nižší soutěže v okolí Olomouce. A jako jeden z mála je Řehák optimistou, že by se mohlo blýskat i na lepší časy. „Potenciál tu je. Kluci jsou mladí, jen mužstvo trochu doplnit a zvyknout si na sebe. Dělá se to tu v hodně úsporném režimu, ale jsou zde jen Koničáci, navíc i ostatní celky mají problémy,“ poukázal závěrem Radek Řehák.