O zajímavých zážitcích

V životě lidském občas nastanou nějaké změny a člověk dělá věci, které by snad ani nečekal, že ještě dělat bude. Třeba já jako člověk městský mám teď šanci kapku nahlédnout do života zdejšího venkova a řeknu vám, že se jako „měšťák“ nestačím divit.

Zaprvé se nestačím kochat takřka božského klidu, kterého v dnešním „uřvaném“ světě není dost a je tak s podivem, že může ještě někde panovat. Věřte ale, že je skvělé se ráno probudit a slyšet jen ticho, maximálně pak kdákající slepičky, případně slyšet zpívající ptáčky a zvuk zvonu z nedalekého kostelíčka či kapličky. I když jednoho uřvaného kohouta brzy přece jen pošlu do vývaru, to zase jo…
Jako člověk technicky zdatný a chytrého telefonu silně využívající si pak chci prohlédnout nové e-maily a co je nového doma i v zahraničí. Leč zde nastává problém, jelikož ač nás všichni mobilní operátoři ubezpečují, že mají takřka stoprocentní pokrytí, tak slovo TAKŘKA se na venkově naplňuje takřka do sytosti. Pokud již chcete komunikovat se světem, tak je dobré si vyběhnout na nejbližší kopec. To ale ještě není jisté, že se s tím světem spojíte. Je ovšem pravda, že se zbavíte otravných telefonátů od různých energetických a jiných šmejdů. Na druhé straně si nedokážu představit, jak určitá část venkova mohla fungovat během koronakrize na home office a jak žáci mohli studovat on-line.
A když jsme tak u toho covidu, je zajímavé sledovat, jak venkov k této věci přistupuje. Jsou tací, kteří jsou hodně vyděšení, ale povětšinou jde o ty, kteří jezdí za prací do velkoměsta, a pak jsou ti, kteří jsou ve firmách ve svém okolí a našeho oblíbeného „vira“ v podstatě sledují jen v televizi. Večer si zajdou na pivko do své hospůdky a jsou zcela v klidu. Když jsme u těch hospůdek, tak jsou to na venkově jedny z mála kulturních zařízení, kde se tak nějak udržuje společenský život. Dalším z nich pak může být místní obchod, který kupodivu ještě občas v některých obcích funguje. V těchto dvou místech se semele prakticky všechno, co se na obci šustne, samozřejmě třeba i to, kdo se objevil v obci nový, zda se případně z obce někdo neodstěhoval, či nestěhuje.
V poslední stati se budu věnovat tomu, co se na venkově nazývá pouť a pouťová zábava. Zjistil jsem, že na tohle téma by se dal natočit film, jehož režisérství bych svěřil již bohužel nedávno zesnulému Jiřímu Menzelovi. Já jsem zábavu zažil po mnoha desítkách let a pokusím se o rádoby vtipný popis. Ideální je, když vám na tento termín vyjde počasí, což se mi samozřejmě stalo v podobě bouřky, přívalového deště a krup někde na trase směrem k centru dění. Ideální je, pokud se tímto místem stane nějaká příjemná hospůdka. Tam si vytvoříte příjemný základ, jelikož podle starousedlíků nesmíte přijít na zábavu úplně střízlivý, poněvadž pak vás vyděsí kvalita hudby, outfity spolustolovníků a i jejich stupeň promile. Pokud ovšem dorazíte v náladě, snadno zapadnete a máte svatý klid a pokoj, vaše kulturní ï estetické srdce moc neutrpí. Během této chvíle se v „mezistanici“ snadno seznámíte s osazenstvem, se kterým začnete diskutovat o životě, otáčením panáků si onu výše zmíněnou hladinku snadno vytvoříte. Pak již čekáte, kdy déšť na chvíli ustane, a indiánským během přeběhnete do místa konání zábavy. Tam je vhodné přijít v momentě, kdy se již neplatí vstupné a z důvodu špatného počasí to místní kapela zabalí a pořadatelé nějakým způsobem zprovozní reprosoustavu, na kterou si pak každý průběžně „napíchne“ mobil a hraje si na přání. Vznikne tedy směska od Neckáře po KISSáky, u toho se popíjí a najednou je pět ráno... Za sebe musím říct, že to byl silný zážitek a na dlouho si dám zase pokoj.