- 15. srpen 2020
- 519x
Skrytá, nenápadná, přesto ale důležitá, a to jak pro pracovníky, tak pro klienty. Prostějovská dílna Senza se nachází ukrytá v budově bývalé mateřinky, doslova na dohled zdí prostějovské staré nemocnice. „Jsme obklopeni sídlištěm a lidé nevědí, že tu vůbec jsme,“ říká za předsednictvo Senzy Jiří Vejvoda při podávání rukou a zve dál. Dostáváme se díky tomu poprvé do chráněných dílen pro lidi se zdravotním handicapem.
Dosud jsem pouze věděl, že se zde vaří. Netušil jsem ovšem, že Senza nabízí mnohem více služeb. „Tady jsou určití lidé schopni dělat určité práce. Mistři rozhodnou, na co se hodí, pak jim přidělí práci. Na menší dílně, kde lidé potřebují asistenci, tak tam lidé jsou schopni dělat jen tu nejjednodušší práci,“ vysvětluje mi Daniela Vočková, která byla už u zrození Senzy. „Mám postiženou dceru a tenkrát chodila do staré nemocnice do stacionáře. Já jsem ji doprovázela a jak jsem šla nazpět, tak naše předsedkyně magistra Čekalová stála před tou budovou a dívala se na ní. Znali jsme se, tak jsem se jí zeptala, co to prohlíží. Odpověděla, co bych řekla na to, kdybychom zde udělali chráněnou dílnu? A to byl ten okamžik,“ vzpomíná nyní, dvacet let od založení.
Za tu dobu si Senza dílna prošla složitým vývojem. Zprvu se věnovala například i rozebírání a kompletování počítačů nebo stříhání textilu. Jak vzpomíná Jiří Vejvoda, dokonce se zde hotovily tužky pro závod na jihu Čech. „Zezačátku jsme byli rádi, když jsme dělali cokoli – za málo peněz hodně muziky. Pak jsme oslovovali firmy a nakonec nejvíce práce máme od těch z Vyškova, v Prostějově je to špatné,“ vysvětluje mi Vejvoda a předává mě do schopných rukou mistrů z dílen Pavla Stigurka a Romana Jukla. Spolu pak procházíme dílny, dvojice mi vysvětluje, kde se co nachází a já nevěřím svým očím, co se do zdánlivě malé budovy vejde – velká jídelna s moderní kuchyní, dále dvě velké a jedna malá dílna v patře nebo prádelna. Hlavně ale kolik lidí, v Senze jich s rozmanitými problémy našlo práci na šedesát – někdo má mentální postižení, další lidé mají zase trable se sluchem nebo s hybností.
Naopak společným pro všechny byl problém uplatnitelnosti na trhu práce. Aby tak tito lidé měli šanci, právě proto dílna vznikla. A je vidět, že zaměstnanci, kteří podle svých možností dělají třeba tři či čtyři, ale také více hodin, to oceňují a jsou vděční. O to těžší bylo, když přišla v roce 2008 hospodářská krize, Senza dílna musela tehdy dát dvaceti lidem sbohem. „Obrečeli to,“ vzpomínají dodnes smutně všichni ostatní. Snad proto zde zůstávají stále chmury. Když se zeptám na budoucnost zařízení a na plány, odpověď je okamžitá. „Přežít“. Zazní smích, pak ale osazenstvo kanceláře, kam jsem se z prohlídky vrátil, zvážní. „Rádi bychom udrželi to, co máme. Další lidi nepřijmeme, ale chceme zůstat u naší činností. Jedno je ale jisté, nebýt státních dotací, nezvládneme to,“ shoduje se vedení.
Záhy poté odcházím a napadá mě, jak moc na hraně fungují podobné chvályhodné podniky. A že by byla velká škoda, kdyby Senza z nějakého důvodu k aktuálním dvacetinám nepřidala další.
Další chyba na Vápenici.