KDO NENÍ NESPOKOJENÝ S NÁMI, JE (NE)SPOKOJENÝ PROTI NÁM

Je neuvěřitelné kolik nejrůznějších aktivistů a protestních hnutí se v posledních době vyrojilo. Když jdou po ulici dva, tak si můžete být jistí, že každý z nich si zakládá na své vlastní pravdě a minimálně jeden z nich bude předseda... Přestože se názvy nejrůznějších hnutí liší, princip, na němž vznikají, fungují a také zanikají, je v podstatě stále stejný. Jmenuje se společný nepřítel. Kdo proti němu nebojuje dostatečně uvědoměle, bývá vždy ztracen. Nic víc v tom ovšem obvykle není.

Bývaly doby, kdy v politice existovaly dva základní směry. Levicový, který tvrdil, že si musíme pomáhat a stát nejlépe ví, kterým chudým předat peníze od bohatších. Pravicový proud naopak upozorňoval, že každý by se měl starat hlavně sám o sebe a hlavním úkolem státu je házet lidem pod nohy co nejméně klacků. Do toho ještě existovala křesťanská strana, která sdružovala lidi přesvědčené o tom, že hodnoty vytvářené několik staletí se nemají hodit do koše jen proto, aby si každý mohl dělat, co chce. K tomu se připojili Zelení upozorňující na fakt, že s přírodou bychom měli zacházet šetrněji, protože jinak se nám to šeredně nevyplatí.
Tohle byl svět, v němž se normální člověk mohl ještě zorientovat. Jenže tato doba už je dávno pryč. Pokud si nyní chcete vybrat z politického spektra, tak už si dávno nevystačíte s tím, zda je strana levicová, pravicová, křesťanská, či ekologicky zaměřená. Tohle vše jsou dnes již bohužel naprosto podružné informace. Chcete-li se dnes zorientovat na politické mapě ČR, musíte vědět něco jiného – proti čemu a zejména proti komu daná strana bojuje. Pominu-li Miroslava Sládka blahé paměti, tak asi jako první s tímto principem přišly nyní již zaniklé Věci veřejné. Ty byly nespokojeny hlavně s tím, že pravicové a levicové strany se vždy nějak dohodly. Proto chtěly, aby si lidé o věcech co možná nejvíce rozhodovali sami. To sice znělo pěkně, ovšem v praxi to po nás nikdo nemohl chtít. Hned dalším bodem jejich programu tak bylo ukázat své pohledné členky v plavkách. Tímto způsobem zase otevřeně vystoupily proti kampani ODS, když vyzývaly, aby lidé nepříliš švarné chlapce s Topolánkem v čele „pustili k vodě“. Bylo to celkem vtipné, dobře se na to koukalo, ale tím to také celé skončilo…
Nedlouho po Věcech veřejných však povstalo hnutí, které si nespokojenost dalo dokonce do názvu. Z akce nespokojených občanů vyrostl obr, který definitivně rozmetal představy o tradičním rozdělení politického hřiště. Asi ani ten nejkovanější politolog přesně netušil, zda se jedná o stranu pravicovou, levicovou, křesťanskou, či ekologickou. Byla to prostě strana nespokojená. S čím a proč vlastně jsou její členové nespokojeni, už nikdo z nich přesně neví, nicméně stále mají výhodu v tom, že se mohou zeptat svého hyperaktivního předsedy.
Podobný princip se očividně osvědčil a začal fungovat napříč celým současným politickým spektrem. Je to tak po pravdě jednodušší. Ono je totiž opravdu náročné pamatovat si, kdo proti čemu protestuje. Mnohem snadnější je vědět, kdo je předseda a zda ho máme rádi, či ho nesnášíme. Ovšem kdo s čím zachází, tím také schází. Proti těm, které jejich nespokojenost kombinovaná s loajálností vynesla až na nejvyšší posty ve vládě, se stále častěji objevují jiní, kteří jsou zase nespokojeni s nimi samými. A tady se kruh pomalu uzavírá. Princip přitom zůstává naprosto stejný, i v případě nastupujících aktivistů a hnutí do puntíku platí, že oni jsou zlo, my jsme dobro, a kdo není s námi, ten je omezený kretén…
Kdy tento koloběh „přírody“ skončí, není jisté. Z předchozích zkušeností však vyplývá jediné. Pokud si svých oponentů nebudeme vážit, pak pod vlajkou páchání dobra nakonec naděláme více škody než užitku.