Ikona listopadu 1989 v Prostějově Aleš Lebeda diskutoval v kavárně Národního domu na pozvání ODS

 Jedno pondělí v knihovně, hned ve středu pak v kavárně Národního domu. Aleš Lebeda ze Smržic byl v Prostějově jednou z hlavních postav celospolečenských změn po sametové revoluci roku 1989. A tak není divu, že v rámci oslav třicátého výročí listopadových událostí 1989 byl tento muž během předminulého týdne na roztrhání, co se týká besed. Do kavárny Národního domu jej pozvala stejně jako dalšího aktéra „sametu“ a prvního polistopadového starostu Prostějova Miroslava Zikmunda zdejší Občanská demokratická strana. Aleš Lebeda hostům vyprávěl nejen o svém životě, ale hlavně právě o dnech, kdy se před třiceti lety „lámal chleba“...

Na úvod besedy v kavárně Národního domu promluvil i předseda oblastního sdružení ODS Petr Sokol. „Jsme snad jediná politická strana, která se tady v Prostějově k výročí listopadu 1989 takto veřejně hlásí. Ještě před deseti lety se sametová revoluce připomínala tak, aby se na ni nezapomnělo a byla trvalým odkazem pro nás všechny. Dnes, když si například otevřete speciální přílohu Večerníku a přečtete si v ní, co jsou nyní někteří lokální politici k 17. listopadu schopni prohlásit, tak si myslím, že se po třiceti letech dostáváme do situace, kdy vlastně začíná boj o to, jak to v roce 1989 vůbec bylo a podobně. A zda to bylo dobře, nebo špatně,“ kroutil hlavou Sokol. „A když jsem si přečetl rozhovor ve Večerníku s panem Šlamborem, tak jsem si musel dát skleničku studené vody! Pak jsem si zase otevřel celostátní noviny a od jednoho z lídrů opoziční parlamentní strany jsem se dozvěděl, že máme za sebou třicet let promarněných šancí... My z ODS jasně a zřetelně říkáme, že máme za sebou třicet let svobody a demokracie, o které se nám za komunistické totality ani nesnilo!“
Po předsedovi oblastního sdružení si už vzal slovo Aleš Lebeda. „Na pozvánce k besedě jsem si přečetl, že jsem byl klíčovou osobností listopadových událostí v Prostějově. Já osobně bych to tak neviděl, byl jsem jen jedním z těch, kteří se hned od pondělí 20. listopadu 1989 začali angažovat a od té doby jsem v těchto událostech figuroval a snažil jsem se přispívat podle svých možností a schopností. Nestavím se do role žádného vůdce nebo velkého lídra revoluce,“ sdělil Lebeda a následujících dvaceti minutách popsal návštěvníkům besedy svůj život, těžké dopady na jeho rodinu po okupaci v roce 1968, svůj vřelý vztah k sokolskému i skautskému hnutí a také to, že po odmítnutí vstupu do KSČ měl značné problémy dokončit studium, následně se také uplatnit v následujícím povolání na fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Komunismus ve střední Evropě se začal hroutit už po nástupu Gorbačova a jeho perestrojky. Řekl bych, že se už od roku 1985 začínalo tušit, že tento režim a vůbec celý socialistický systém nemůže dlouho vydržet. Navíc Gorbačov nechal naše komunisty, ať si s tím poradí sami, což bylo velice pozitivní pro další vývoj v naší zemi. Jejich moc tak postupně slábla, až nebyla žádná. Narůstaly demonstrace a Palachův týden v lednu 1989 byl i pro mě jakýmsi impulsem, abych věřil v pád totalitního režimu,“ svěřil se s tehdejšími pocity starými více než třicet let Aleš Lebeda. Jak dále vyprávěl, ještě před sametovou revolucí jej tehdejší režim pustil na stáž do Nizozemí. „Právě tam jsem poslouchal cizí stanice a bylo zřejmé, že socialismus má na kahánku. Když jsem se koncem února vrátil do republiky, volali mi estébáci z Havlíčkovy ulice v Prostějově, že se mám dostavit k pohovoru. Strávil jsem v malé místnosti u výslechu asi čtyři hodiny a estébácký vyšetřovatel Jaroslav Králík na mě svítil lampou. Ano, ten Králík, který ještě nedávno působil jako zastupitel jedné obce na Prostějovsku za ČSSD,“ zavzpomínal na krušné okamžiky po návratu ze zahraničí Aleš Lebeda. „Nezničil on mě, ale já jeho. Po čtyřech hodinách výslech ukončil s tím, že toho má dost. Prý se ale ještě potkáme. Už jsme se nepotkali, přišel listopad,“ dodal s úsměvem.
V následující hodině pak všemožně diskutoval s návštěvníky besedy o událostech, které Večerník již podrobně popsal ve speciální příloze věnované výročí 17. listopadu 1989. „Jen bych potvrdil, že úplně tou největší osobností byl v Prostějově jednoznačně Arnošt Kohut. To byl skutečně pravý revolucionář, za kterým jsme šli všichni,“ dodal ještě kromě jiného Aleš Lebeda a první polistopadový starosta Prostějova Miroslav Zikmund mu významně přikyvoval.