JAK JSEM SI POPRVÉ VYBĚHLA ANEB MÁM CO DĚLAT!

Vážení čtenáři a čtenářky,
pokud jste na této straně poprvé, dovolte mi vás seznámit s novým seriálem Večerníku. V předchozím vydání, které bylo součástí čísla 13, vás redaktorka vyzvala ke společnému běhu, který vyvrcholí v červnu či červenci hromadným závodem. Veškeré novinky a informace můžete sledovat nejen v každém lichém čísle tištěného vydání, ale také na www.vecernikpv.cz a facebookové skupině Běhám s večerníkem, do níž se můžete zdarma připojit. V dnešním druhém klání se pojďme ohlédnout za tím, jak jsem (ne)zvládla mé první vyběhnutí.

Nastal ten dlouho očekávaný okamžik. Po dlouhém zimním období přišel den, kdy jsem se rozhodla zase vyběhnout a začít se sebou něco dělat. Už od předchozího večera jsem si vtloukala do hlavy, že ráno vyběhnu, a to už v sedm hodin. Spát jsem šla s patřičnou motivací a připravená, jak vstanu, dám si lehkou snídani a vyrazím vstříc boji za nové tělo a zdravý životní styl. Ovšem při prvním zazvonění budíku mě vše tak nějak začalo opouštět...

Těžké ranní chvíle...
První otravný tón budíku se ozval již v 6:00, to abych se stihla nasnídat a dát si sprchu. Ha, ha! Šátrající rukou jsem hledala telefon. Ještě pět minut, prosím! Posunula jsem čas budíku na 6:10 a znovu upadla do hlubokého spánku, který netrval zase tak dlouho. A bylo to tady zase - ten otravný zvuk! Najednou se mi začala vtírat myšlenka, že běhat nepotřebuji, nemusím, ale ani nebudu. No, a v tom jsem si uvědomila, že spaním do plavek nezhubnu a otráveně jsem se na posteli posadila. Chvíli jsem seděla a naslouchala svému lůžku - jako by mě lákalo, ať se zase vrátím do milovaných peřin. Na druhou stranu moje hlava mě povzbuzovala: „Vstávej a běž se zbavit toho tuku.“

Musím se nabudit
Neochotně jsem se nakonec vymotala ze spárů peřin a doploužila se do sprchy. Pamatujete, co jsem psala v minulém čísle? Že někdo rád chodí běhat brzy ráno a někdo až večer po práci? Ještě jsem se dušovala, jak je to ráno rozhodně lepší a skvělé. Houby. Kecala jsem vám. To ranní vstávání mě zabíjí. Pro svůj dobrý alias hubnoucí pocit jsem posnídala banán a dva rýžový chlebíčky, nezapomněla jsem si ani vzít tabletku nakopávače – lépe řečeno dvě tabletky. Už podle názvu jsem věděla, že to bude pecka, protože nakopávač jménem Granát vás asi fakt nakopne. Doporučená denní dávka jedna tableta. Hm, dala jsem si dvě, třeba zaběhnu maraton. Kafe jsem si teda taky neodpustila, takže kofeinem jsem byla nabitá více než dost. Oblékla jsem se do sportovního, které obsahovalo legíny, termotriko, mikinu a vestu – venku byly pouze 4 stupně Celsia, takže žádné teplo. Nechtěla jsem to přehánět, abych se v té zimě nadměrně nepotila. (úsměv)

Jak vyběhnout...
Tak jsem tedy seběhla schody, na chodbě se ještě rozcvičila, protáhla se a nachystala si do sluchátek prý motivační hudbu, kterou jsem si našla na internetu. Zase kecy. Byla to uspávačka a mě to vůbec nenakoplo. Tak jsem si vybrala žánr dle své libosti. Hned pří otevření vchodových dveří jsem dostala celkem facku. Byla hrozná zima! Okamžitě jsem zavřela dveře a letěla domů, dala si tabulku čokolády pro útěchu, politovala se, jaká je tam zima, že budu určitě nemocná a chudáci moje klouby, jak budou trpět! Pobrečela jsem si nad svým stravovacím způsobem – vždyť to tak daleko zajít nemuselo, stačilo se nepřejídat a nemusela jsem chodit běhat! Znovu jsem sešla dolů, otevřela dveře – jaké překvapení, zima byla pořád stejná! Zase to kolečko, zapnout hudbu, rozcvičit se – hlavně abych si oddálila čas vyběhnutí. Důležitý bod? Nasadit kapuci – nikdo mě nesmí vidět! Zapnula jsem si aplikaci, která slibovala přesné napočítání kilometrů a... konečně jsem vyběhla.

Krize se musí překonat
Prvních deset metrů jsem si pochvalovala, jak jsem dobrá, že to vlastně vůbec není hrozné. Ti, co si stěžovali, že se to nedá a že to neudýchají? Pffff. Za dalších deset metrů jsem začala silně pociťovat sílu nakopávače alias Granátu. Ty jo, ono to snad funguje. Najednou jsem se cítila jako Forest Gump. Za dalších deset metrů už jsem byla trochu rozpačitá, srdce jsem měla až v krku a moje dýchání vypadalo jak při kontrakcích u porodu. Fúha. Musela jsem se zastavit. Připadalo mi to, že jsem běžela celou věčnost a že mám v nohách alespoň tři kilometry. Tvrdá realita přišla, když jsem se znova rozběhla a moje chytrá aplikace mi oznámila, že jsem úspěšně uběhla první kilometr. Počkat, počkat. Cože? Teprve jeden kilometr? Vždyť jsem toho už tolik uběhla. Hm, nadšení mě postupně opouštělo, ale běžela jsem dál. Chvíli jsem šla, chvíli běžela. A to podle toho, kde zrovna jsem cítila srdce. Někdy v krku, někdy až v hlavě a někdy jsem myslela, že běží za mnou a že mě prostě sprostě opustilo. Víte, jak jsem mluvila o těch vrstvách oblečení? Nepřeháněla jsem to s vrstvami, ale byla jsem jak parní lokomotiva. Funěla jsem a teklo ze mě, jako kdybych běžela v padesáti stupních na Sahaře. Taky nezastavíte, když běžíte a vidíte blížícího se kolemjdoucího? Jak by to vypadalo, takhle se přece neztrapním. A i když funím z posledního, nezastavím se! Jak já miluju ty zapadlé části, kde člověk nepotká ani nohu a může si v klidu za chůze vydechnout.

Těžké začátky
Jak bych shrnula svůj první běh v roce 2019? Mizerné, uběhla jsem pět kilometrů za hodinu, nohy mě bolely ještě další den, kdy jsem myslela, že nesejdu ani schody, hlava mě bolela z nadměrného požití nakopávače a doufala jsem, že mě při běhu neviděl žádný svědek.
Poučení do dalšího běhu? Možná trochu více pozitivního myšlení, nadšení a trochu méně Granátu. Běhu zdar!