„Do posledního okamžiku jsme věřili, že se to MUSÍ ZLEPŠIT“

Přibližně před rokem vyšel ve Večerníku článek s titulkem „Mám nádor na mozku“. Jednalo se o zpověď tehdy čtyřiadvacetileté Miriam Marčišinové. U pohledné dívky pocházející z Pěnčína lékaři objevili rychle rostoucí a velice zhoubný nádor na mozku. Vážné nemoci po statečném boji podlehla loni v srpnu. Jak posledního půl roku života své dcery prožívala její maminka?

Miriam Marčišinová se rozhodla obrátit na média loni v březnu. Bylo to půldruhého roku poté, co u této slečny lékaři diagnostikovali rakovinu mozku. V té době již trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy, ochrnula jí polovina tváře a bez pomoci svých nejbližších nebyla schopna chodit. Navzdory opakovaným operacím se její zdravotní stav začal prudce zhoršovat a čím dál více pak omezoval ve fotografování, v němž viděla vlastní budoucnost.
Zveřejnění jejího příběhu nenechalo snad nikoho lhostejným. V regionu se zvedla nebývalá vlna soucitu. Na podporu Miriam se pořádaly nejrůznější charitativní akce a na transparentním účtu se začaly scházet peníze na léčbu. „Do poslední vteřiny jsem věřila, že se to zlepší. Společně s dcerou jsme si vůbec nepřipouštěly, že by to mělo být jinak. Zhoršení jsme braly jen jako něco dočasného, jako signál, že se organismus začal bránit a že se vše brzy opět zlepší,“ svěřila se Večerníku se svými pocity Miriam Marčišinová starší. Velkou roli v této víře hrál i fakt, že díky sbírce si mohly obě ženy dovolit pořídit pro mladší z nich i preparáty, které u nás zdravotní pojišťovny nehradí. „Miriam o nich neustále dohledávala informace na internetu. Vypadalo to nadějně, doufali jsme, že dceři mohou pomoci,“ dodala žena.
Přestože zdravotní stav Miriam se neustále zhoršoval, její smrt přišla relativně nečekaně... „Nakonec to vzalo rychlý spád, snad to tak bylo dobře. Sama Miriam nechtěla skončit napojena na přístrojích někde v nemocnici. Jednou se mi dokonce svěřila s tím, že v takovém případě by byla raději, kdybych ji zabila...,“ konstatovala maminka, která o svoji dceru pečovala až do posledního okamžiku doma. „Když jsem ji jednou krmila, tak jsme se smály, že je to stejné, jako když byla malá,“ zmínila se Miriam starší, kterou předčasný odchod její dcery pochopitelně hluboce poznamenal. „Život musí jít dál, nicméně něco takového ve vás zůstane až do smrti...“