Pomůžeme krajanům?

Odešli dávno. Ve druhé polovině devatenáctého století se někteří vydali hledat novou půdu, nové možnosti, někteří viděli v carském Rusku národnostně bližší zemi, než Slovanům nepříliš přátelské Rakousko-Uhersko. Prožili si tam po několik generací historicky nesmírně těžké doby. Po necelém půlstoletí světovou válku, následovanou bolševickou revolucí, která zásadně postihla osudy jejich domova...

Dvacet let stalinistického režimu vystřídalo nezměrné utrpení během druhé světové války, kdy byly nacisty a jejich ukrajinskými pomahači vypáleny celé vesnice. Pro mnohé to byl po válce impuls k návratu do země svých předků, kde ovšem s hrůzou zjišťovali, že to, co v jejich očích naprosto zkrachovalo, se v Československu prezentuje jako pokrokový výdobytek a meta, které je třeba dosáhnout (vzpomeňme na typickou scénu ze seriálu Zdivočelá země, kde se navrátilci z Volyně snaží vysvětlit, co znamená kolektivizace zemědělství v praxi).

Další se rozhodli vrátit do Čech po pádu komunistického režimu právem doufajíce, že v demokratické společnosti jim bude konečně lépe. Určitá část přes všechny peripetie stále zůstala na území mezitím už samostatné Ukrajiny. Ta se v posledních měsících změnila k nepoznání. Před pamětníky začaly jako strašné stíny vyvstávat dávno zapomenuté výjevy ukrajinského teroru, o nichž doufali, že navždy zůstaly zasuté v jejich paměti. Pro většinu poslední kapka k rozhodnutí k návratu ke svým původním kořenům. Logicky doufali, že se k nim, jako k Čechům, vláda jejich země postaví vstřícně a všemožně jim ulehčí jejich i tak nelehké životní rozhodnutí.

Jaké je však jejich překvapení, když k nim jednoho dne v poledne přijela návštěva ze zastupitelského úřadu, zjistila, že domy stojí a lidé žijí, tudíž je vše v pořádku a netřeba zvláštní pomoci. Pokud naše vláda necítí sounáležitost s krajany v nouzi, měli bychom ji cítit my všichni, obyčejní lidé, ať už žijeme na Hané, v Krkonoších nebo v Praze. Oživme svoji národně-historickou paměť, která se dnes už příliš nenosí...