Nezmrzačit se při chůzi na podpatcích je kauf

Při pohledu na pestrobarevné plakáty s vyobrazením tančících siluet jsem pojala podezření, že začala plesová sezona! Toto podezření mi vzápětí potvrdili přátelé, kteří mě s hrozivou pravidelností přesvědčují k návštěvám těchto radovánek...

Což o to, pohled na ladně tančící páry, dobré jídlo a především tombolu, ve které kdoví proč obvykle vyhrávám šedesátikilový pytel s krmením pro koně, sadu hřebenů nebo akční výlet do nedalekého kulturního zařízení s příslibem přednášky o nerezovém nádobí, může být příjemným zpestřením dlouhých zimních večerů. Tím ale končí ta příjemnější část a nastává ten dramatický okamžik, kdy mě někdo, nedej bože, požádá o tanec. Pro ostatní je ta chvíle možná milým zážitkem, ale osobně jsem asi ve škole chyběla na kurzu „jak se nezmrzačit při chůzi na vysokých podpatcích“, takže tanec pro mě znamená především pekelné úsilí neplácnout sebou na zem hned při prvních dvou krocích, ale třeba až v závěru.

Každopádně plesová sezona je zážitkem, který byste si minimálně jednou za deset let neměli nechat ujít, a to ani v případě, že jste naposledy tančili leda tak mazurku v mateřské školce. Žádný učený přece z nebe nespadl (alespoň o tom ve Večerníku nepsali...) a tanec i chůze v botách s vysokým podpatkem se prý dají naučit. Tak proč ne zrovna letos!