- 11. říjen 2013
- 2645x
Někdy na podzim roku 2009 jsem napsal jeden z řady textů týkajících se Oděvního podniku Prostějov. Tehdejší nablískanou módní přehlídku jsem v něm přirovnal k večírku na Titanicu. Vedení firmy na opulentní akci pozvalo nejrůznější papaláše, zástupce bank či hvězdy z řad sportovců a umělců. Jediným cílem bylo ohromit a tomu byl podřízen i styl této nákladné akce. Nic proti tomu, pokud si to můžete dovolit. Ovšem s touto párty ostře kontrastoval skutečný hospodářský stav firmy. Už tehdy vše napovídalo tomu, že obří dluhy brzy pošlou tento kolos ke dnu. Podobný pocit lze zažít, když se rozhlédnete po starostech „obyčejných“ lidí v zemi, kde bylo loni nařízeno přes osmsetdvacet tisíc exekucí. Vyžírci, příživníci, nemakačenkové, excentrici, hysterici, závistivci, pleticháři, pomlouvači a nejrůznější pochybné „celebrity“. Tak se jasné většině národa jeví lidé, které v těchto dnech můžeme sledovat na televizních obrazovkách. Někteří z nich sní o tom, že se dostanou do poslanecké sněmovny, další pak o pětimilionové výhře v televizní vile VyVolených. Obě skupiny mají společné to, že usilují o naše hlasy. Politikům je můžeme hodit zadarmo do uren, aktérům reality show pak každý pátek posílat prostřednictvím zpoplatněných SMS zpráv.
Na rozdíl od politických debat je zájem o osudy televizních VyVolených kupodivu dosti velký. A to i přesto, že v každodenní realitě lidé optimismem právě nehýří. Není se, co divit. Počet dlužníků neschopných dostát svým závazkům roste geometrickou řadou. Stejně jako svého času Oděv ní podnik Prostějov se na hraně insolvence ocitly desítky tisíc lidí i firem. A další budou přibývat. Přesto přese všechno zůstává hlavním zájmem většiny z nás, abychom se dobře bavili.
Právě k tomu (mimo jiné) potřebujeme lidi, jejichž osudy nás zaujmou. Díky nim pak nebudeme muset dumat o tom našem (nudném či zpackaném) životě. Ten jejich nám samotným nabídne sladké zapomenutí.
Tenhle princip samozřejmě není ničím novým. Únik, zábavu či případné poučení hledal dávný čtenář v Homérově Odysseii. Stejně jako ho dnes hledá divák televizní reality show. Podstatný rozdíl je v tom, že zatímco k řeckému eposu se čtenáři dostali třeba po mnoha stovkách let, životní zvraty VyVolených lze sledovat v přímém přenosu, navíc velmi brzy budou zapomenuty.
Nicméně VyVolení stejně jako politici mají pro český národ ještě jednu důležitou funkci. Lidé si na ně mohou parádně zanadávat. Právě proto jim obecenstvo nedá košem, a to i přesto, že na ně všeobecně panuje spíše negativní názor. Pro jasnou většinu národa jsou to pouze zvířátka v televizní zoo, jejichž hlavním cílem je, aby se nám zalíbili. Tím jsou na jednu stranu sice atraktivní, na druhou stranu si jich nemůžeme vážit.
Jenže lidé, kteří mají tendenci obě skupiny kritizovat, zapomínají na jeden zásadní fakt. Totiž, že tito „televizní kandidáti na popularitu“ nám ve skutečnosti nastavují zrcadlo. Můžeme se jim smát a nadávat jim, jak chceme, v mnoha ohledech jsme však stejní jako oni...
Vždyť lidí ochotných opustit svá zaměstnání kvůli poslaneckému platu a prestiži se u nás najde stále dost a dost. Stejně tak věčně se poflakující obyvatelé vily řešící stále dokola své malicherné spory žijí ve skutečnosti podobný život jako spousta z nás. A to je na tom všem ze všeho nejděsivější...
I mezi námi je „vyžírků“ víc, než jsme ochotni si připustit. Akorát na ně není tolik vidět jako v televizi. Každý skutečně poctivý člověk by si pak měl položit otázku: nepatřím mezi ně náhodou i já?
Další chyba na Vápenici.