Minuta ticha za Prior

Nějak jsem si už zvykla, že jakmile se rtuť teploměru přestane krčit v těsné blízkosti bodu mrazu, v ulicích se objeví zástupci nejrůznějších telefonních operátorů, kteří chtějí mermomocí zjistit, s kým, za kolik a jak často volám.

Ne, že by pro mě vybavování se o mém účtu za telefon s úplně cizím člověkem uprostřed města ve chvíli, kdy se vleču s plnýma taškama z nákupáku nebylo příjemným povyražením, ale možná bych spíš uvítala, kdyby mi ten gentleman s nagelovaným účesem a zářivým úsměvem odnesl ten neuvěřitelně těžký pytlík brambor alespoň ke vchodu u domu. Hodlám se nenápadně spasit útěkem do Prioru, ale běda, je zavřeno! Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi ta ukázka architektonické dokonalosti v centru města bude chybět. Moc jste tam toho nenakoupili, ale dalo se tam s úspěchem ztratit z dohledu dotěrné sousedce, nebo charitativním naháněčům. Na těch několik měsíců si chtíc-nechtíc budu muset najít náhradní skrýš pro případ zvýšeného výskytu pouličních prodejců. Snad plánovaná nová verze nedopadne jako luxusní přestavba olomouckého Prioru, který sice září novotou, je prosklený a moderní, ale co se týče zákazníků je tam prázdno jako na mém kontě týden před výplatou.

Nechejme se tedy překvapit...