Exkluzivní dvojrozhovor se zamilovanými sportovci

Před rokem se v současnosti jedenadvacetiletá volejbalistka Andrea Kossányiová těšila už ze svého druhého domácího titulu v prostějovském dresu. O více jak čtyři roky starší Marek Indra zase přispěl k postupové euforii hokejových Jestřábů. Právě v těchto sladkých momentech se začala psát ještě sladší kapitola života dvou talentovaných sportovců (Večerník již informoval - pozn.red.). Ve svém oboru úspěšní profesionálové totiž utvořili pár, který od té doby společně sdílí veškerá vítězství a je si také navzájem oporou, když se až tolik nedaří. I přes náročný program si vždy dokáží najít dostatek času na sebe, aby jejich láska mohla nerušeně kvést. Momentálně vedle Petry Kvitové s Radkem Meidlem nejznámější zamilované duo z prostějovského sportovního prostředí má jeden velký sen - vydat se v budoucnu na zahraniční štaci do Švýcarska. Ještě předtím je ale Večerník sezval ke společnému interview, které doprovodilo unikátní exkluzivní fotografování. Profesionální snímky z aparátu Josefa Popelky se za vstřícného přístupu obou aktérů rodily v hale Sportcentra výhradně pro nejčtenější regionální periodikum.

●● Úvodem se nelze nezeptat, jak jste se vlastně seznámili?
MI: „Znali jsme se od vidění už z dřívějška, a když jsme před rokem dokončili úspěšnou sezonu, šli jsme společně hokejisté i volejbalistky do jedné restaurace, kde jsme se seznámili blíž. A asi přeskočila jiskra, neboť jsme si vyměnili čísla a začali se scházet.“ (úsměv)
AK: „Zprvu jsme začali jen tak bavit, pak vážně jiskra přeskočila. (smích) Mára je z Prahy a já z Příbrami, tak jsme odjeli oba domů a následně se scházeli v Praze. Tam to nějak všechno začalo navážno.“
●● Kolik času vám kvůli cestování, tréninkům či zápasům vůbec na sebe zbývá?
AK: „Během sezóny my trénujeme v pondělí, úterý, čtvrtek a pátek dvakrát denně, ve středu jednou. A hokejisté trénují jednou denně, takže už toho času moc není, tak dvě odpoledne týdně. Naštěstí jsme oba hráli v sobotu a neděli jsme měli volnou, takže jsme ji trávili spolu.“
MI: „Je to náročné, ale dá se to. Myslím si, že máme na sebe dost času. Většinou jsme sice byli unavení po zápasech nebo trénincích, ale stejně jsme si řekli, že musíme něco vymyslet, abychom si užili chvil spolu. Vždy se tak najde nějaký čas, když chceme. Navíc tady máme třetího člena (ukazuje na pejska - pozn. redakce) a vždy máme radost, když s ním jdeme někam do přírody.“
AK: „Jsme takoví výletníci. Pro nás je ideální odreagování se s ním projít.“
●● Vnímáte jako výhodu, že jste oba profesionální sportovci?
AK: „Ano, můžeme si o tom popovídat. Třeba Mára přijde z hokeje, nikdy se s nikým moc nebavil, teď mluví o tom, jak hráli. Hokeji jsem předtím moc nerozuměla, ale teď jsem začala chodit na domácí zápasy, když nehrajeme, případně hned po našem zápase jsem chvátala aspoň na poslední třetinu, abych aspoň kousek viděla. Chodívám s Márovou babičkou a dědou, hlavně děda mi pomohl v pravidlech, vysvětlil mi specifika této hry. Někdy nevím, proč byl faul, ale většinou se už taky chytám. Fakt se snažím a doma to docela prožívám.“
MI: „Ano, už mi říká, jak mám hrát.“ (smích)
AK: „To zas ne, ale můžeme si o tom popovídat a vždy je to tak lepší, než když někdo neví, jaká je to dřina.“
MI: „Ty sporty mají něco společného, takže se o tom dá mluvit. Když se nedaří, tak má člověk i takovou mentální podporu. Andrejka mi v těchto chvílích vždycky hodně pomáhala. Jak jsme během uplynulého ročníku více prohrávali, tak to bylo hodně náročné. Naopak ony naopak prakticky jen vyhrávaly, tak byla v pohodě.“
AK: „Taky to ale není jednoduché. Každý řekne, že jen vyhráváme, ale my nesmíme prohrát. Když se to stane, tak je to velké haló, píše se o tom v novinách, jako by šlo o tragédii. Teď jsme hrály 3:2 s Ostravou a už to bylo na hraně, navíc s pátým týmem tabulky...“
●● A popichujete se občas v tomto směru?
MI: „To ne. Spíše si hodně přejeme.“
AK: „A když ten druhý hraje špatně, tak raději mlčíme a necháme to přejít, protože víme, že to není dobré rozebírat.“
●● Marku, jak jste na tom se sledováním volejbalu?
„Čím dál tím líp... (úsměv) Teď už tomu aspoň trochu rozumím, dříve jsem to ale vůbec nesledoval. Přiznám se, že volejbal mě moc nebavil, v televizi jsem ho pokaždé přepínal. Jak ale hraje Andrejka, tak mě to baví, jinak mě moc nebere. Rád se na ni chodím koukat a fandím jí.“ (úsměv)
●● A také jste už tím trenérem z hlediště?
„Snažím se vždy něco prohodit, třeba že bloky nebo příjem byly špatně. (smích) To všechno jsem předtím vůbec neznal. Většinou mě opraví, někdy ale se mnou souhlasí. Snažím se tomu rozumět, abychom si mohli popovídat i o tom, co Andrejku trápí.“
●● Co vy Andreo, jak jste se letos bavila hokejem?
„Netřeba si nic nalhávat, letos nic moc... Ale hlavně, že se aspoň udrželi. Měli sice moc velké ambice, ale bohužel ne až tak dobrý tým. Kluci by na to možná časem měli, to by však museli být trochu déle pospolu. Takto se mužstvo pořád měnilo, pak se sjížděli z různých klubů a nebylo to ideální. Vždy si někoho půjčili, ten s nimi netrénoval, ani nevěděli, jak se jmenuje. Je to ale jen můj názor. V každém případě minulý rok měli lepší partu, co se týče kolektivu. Znali se, chodili spolu víc na různé akce, což dělá hodně. Vidím to i na našem týmu. Letos máme tak výbornou partu, že jedna tahá za druhou a na hřišti je to fakt znát.“
●● Tak jak to bylo Marku s atmosférou v Prostějově, když se kádr tolik měnil?
„Atmosféra opravdu nebyla moc dobrá. Zpočátku jsme všichni čekali, že vše půjde líp, pak se hráči začali vyměňovat a fakt nebyla taková parta, jak by asi bylo potřeba. Je to těžké, když ty lidi ani pořádně neznáte... Ale na druhou stranu proměny v kabině asi musely nastat, protože se nám vůbec nedařilo a vedení něco udělat muselo, takže zkoušelo všechno možné.“
●● Byla tedy vůbec možnost být pohromadě mimo zápasy či tréninky?
„To právě bylo těžké. Většina hráčů zde působila z Olomouce, další hostovali či dojížděli na střídavé starty z Třince a Pardubic. Nebylo to tedy skutečně takové jako minulý rok, kdy nás spousta bydlela v hotelu a trávila čas v Prostějově. To jsme šli celý tým na kafe, což teď bylo těžší, když tu ostatní moc nezůstávali a jeli domů. (pokrčil rameny) A je také fakt, že jsme chtěli mít od sebe trochu i pokoj. Všichni toho měli plné zuby a byli rádi, že jsme se neviděli. (úsměv) Bylo to takové trápení...“
●● Když jsme u tvoření party, v rámci prostějovského volejbalu není neobvyklé, že mezi sezónami hodně hráček odejde a další zase přijdou. Jak se daří za takové situace složit kolektiv?
AK: „V současnosti máme v kabině dvě Němky, jednu Slovinku, jednu Bělorusku, pak Kubánku. Ta až tak anglicky nemluví, chodí ale na školu a strašně se zlepšila. Hlavně ale naše kapitánka 'Soli' jí překládá, protože Kubánka mluví španělsky a 'Soli' portugalsky, což je hodně podobné. Většinou máte v kolektivu tak jednu dvě, které si nesednou, ale letos fakt nemůžu nic takového říct. Je to fakt super, i výkonnostně. Máme vynikající nahrávačku, obě blokařky jsou luxusní, univerzálka Simon je úžasná.“
●● Marku, nyní tedy budete už pouze fandit?
„Ano, ale budu také mentální kouč a masér.“ (smích)
●● Býváte, Andreo při svých zápasech ještě nervózní?
„Tak on si každý myslí, že je to brnkačka. Že máme nejlepší kádr v lize a všechno jde samo. Ale české týmy jdou logicky proti nám uvolněné, hrají na maximum a nechají na palubovce úplně všechno. Vždy se tak hecnou, až mi to přijde nepochopitelné. (úsměv) Stále se snaží, jdou do rizika. Někdy tam tedy nervozita je dost velká, protože my musíme vyhrávat. Třeba loni i předloni jsme prohrály, taky jsme jen lidi...“
●● Dříve jste Marku pravidelně po roce měnil působiště, zdá se, že teď jste se usadil. Jak to vidíte?
MI: „Ten náš vztah mě hodně uklidnil, Andrejka mě drží na uzdě, za což jsem jí hodně vděčný. Dříve jsem se ani nechoval, jak by se měl profesionální sportovec chovat...“ (úsměv)
AK: „Co si ale budeme povídat, jaký hokejista se tak chová?“ (úsměv)
MI: „Nějakou větší zodpovědnost a vše, co k tomu patří, jsem bohužel neměl. Chtěl jsem to už ale změnit, v čemž jsi mi pomohla. Byl jsem těžce ovladatelný a musím ti tedy vážně poděkovat. (otočí se na Kossányiovou - pozn.red.) Teď je vše super a jsem šťastný, že takto spolu fungujeme, a Andrejka ze mě udělala lepšího člověka. A jsem za to rád.“
●● Byl jste považovaný za velký hokejový talent, jak vysoko pomýšlíte nyní?
„Když jsem byl mladý, tak jsem si kariéru pokazil sám... Je to už ale za mnou. Rád bych se ještě nějak vyvíjel, je mi pětadvacet let a nejsem až tak starý, abych se nemohl zlepšovat. Ale takové ambice, jako když jsem byl mladý a pomýšlel jsem na NHL, tak ty už asi nemám...“
●● Co třeba česká extraliga?
„Teď už moc nad extraligou neuvažuji, spíše kdyby vyšla nějaká cizina. Mám
v Česku trochu pochroumané jméno. Ví se o mně, co jsem v mládí dělal a těžko bych se tak už někde prosazoval...“
●● To zní záhadně, o co šlo?
„Taková klasika... Jak jsem už zmínil, životospráva nebyla nejlepší a od toho se vše odvíjelo. Spousta mladých a talentovaných udělá někdy blbost, které pak lituje, mně se to stalo taky.“
●● O vás Andreo se už před lety psalo jako o největším talentu českého volejbalu, bylo to spíše svazující, nebo motivující?
„Když je člověk mladý, strašně moc ho podobné předzvěsti a možné ambice motivují. Pak ale přijde chvíle, kdy mu to nejde, tudíž znervózní, což tak má asi každý. Sport je nahoru-dolů
a každý prožívá chvíle slávy i porážek. Jsem hrozně vděčná, že mě v sedmnácti letech pan Šiller vytáhl v nároďáku z juniorky mezi ženy. Dal mi šanci a od té doby tam působím. Osobně mě každá prohra motivuje
a posouvá dál.“
●● A co vy, prožila jste nějaký ten výstřelek?
(smích) „Ne, u mě nic takového nebylo. Je mi teprve jednadvacet, tolik jsem toho ještě nestihla. Hrála jsem za Příbram, pak jsem šla do pražského Olympu, kde jsem studovala sportovní gymnázium, hned pak zamířila sem a ta změna byla velká. Začala jsem spíše profesionální život, dva tréninky denně, byl to hlavně sport a na ty výstřelky ani nebyl čas.“ (úsměv)
●● Co byste ještě chtěli dokázat?
AK: „I já bych si chtěla zahrát v zahraničí, to je asi snem každého hráče napříč sporty. Naučit se něco jiného, jazyk, posunout se dál.“
MI: „Já jsem takový živel, že bych chtěl vyzkoušet všechno. (smích) Rád bych se ještě někam podívat a vydělat nějaké peníze, než bude konec kariéry. A pak toužím prožít život naplno. Chodíme spolu na kurzy němčiny, mám maminku ve Švýcarsku a chtěl bych si tam hokej opětovně zahrát. Bavili jsme se s Andrejkou o tom, že by bylo super, kdyby mohla jít někdy v budoucnu do Curychu a já bych dostal šanci k angažmá někde kolem. Snad budu mít možnost získat švýcarský pas, což by vše zjednodušilo.“
AK: „Je to spíše takový náš sen.“
MI: „Neplánujeme to teď, ale jde o touhu strávit ve Švýcarsku nějaká léta a zahrát si kvalitní soutěž.“
●● Jaké máte společné posezónní plány?
MI: „Přemýšlíme nad tím, bavíme se o tom skoro každý den, že bychom už jeli na 'dovču'.“ (úsměv)
AK: „Loni nám to vůbec nevyšlo. Já jsem měla reprezentační povinnosti, a když mi začínalo volno, tak hokejisté už opět trénovali. Letos bychom určitě chtěli někam k moři. Ještě nevíme kam přesně, ale aspoň na týden někam vypadnout a odreagovat se.“
●● Co třeba rodina, kdy bude tohle téma aktuální?
AK: „Jejda, jsme spolu zatím necelý rok... (smích) Asi každý ale o tom uvažuje, nyní je však na takové myšlenky ještě brzo. V první řadě je důležité zajistit rodinu. Nemůžete si pořídit dítě, když ho nemáte z čeho živit. Takže posunout se dál v kariéře, vydělat nějaké peníze a pak se může přemýšlet o dítěti.“ (úsměv)
MI: „Za dva, tři, čtyři roky...“
AK: „Klidně i později, je mi teprve jednadvacet.“ (úsměv)