„Co dáte koze do držky, ona vám dá do dížky,“ říká Jarmila Zelenská

FOTOGALERIE: Když jako člověk doslova postižený městským stresem a neustálým spěchem přijedete na kozí farmu Rozinka do Čelechovic na Hané, cítíte se jako v Jiříkově vidění. Nebo ještě více jako v ráji. Majitelka objektu Jarmila Zelenská se už dvě desítky let věnuje chovu bílých krátkosrstých koz. Nikoliv však pro samotný byznys, ale především pro radost, dobrý pocit i celkovou osvětu. A vězte, že s kozími produkty slaví úspěchy a sbírá jedno ocenění za druhým po celé republice. Prostějovská rodačka, která se z města přesunula až na samotný důchod, je ovšem známá i jako velmi činorodá žena. Kromě chovu koz se věnuje například propagaci dávných řemesel, vesnických spolků a výstavám.

Tudíž není divu, že za svoji bohatou činnost byla nyní zvolena Ženou regionu roku 2014 v rámci Olomouckého kraje (Večerník informoval jako první již v minulém vydání - pozn.red.)! Kromě toho čelechovický chov je už potřetí za sebou vyhlášen jako nejkvalitnější v rámci České republiky. Nevydat se tak za Jarmilou Zelenskou k exkluzivnímu rozhovoru by byl neodpustitelný hřích, tudíž ve středu odpoledne se tak stalo...

●● Jak jste se vy jako prostějovská rodačka ocitla v Čelechovicích na Hané?
„Úplně jednoduše! V roce 1988 se nám s manželem zadařilo koupit tady v Čelechovicích domek. Byl sice v zoufalém stavu, ale měli jsme při nedostatku peněz utkvělou představu, že polovina naší obživy bude běhat po dvoře a druhá růst na zahradě. Možná to bylo od nás naivní, ale přesto jsme začali s pěstováním zeleniny, se kterou jsme jezdili na trhy. Pěstovali jsme rajčata a česnek, začali chovat králíky, slepice i čínské kachny. Takže nejdřív zahrádka, pár těch zvířat a pak oprava domu.“ (úsměv)
●● A jak jste se dostala k chovu koz?
„No vidíte, dneska je tomu už dvacet let! Prostě jsme přemýšleli, do čeho nejrentabilnějšího bychom se pustili. Všichni v rodině máme odjakživa rádi mléko, takže volba padla na kozy. Nebudu zakrývat, že to vlastně byl můj sen z mládí. Kdysi dávno jsem jezdila k tetě, která kozu měla. Ale nikdy jsem žádné zvíře nechovala, dokonce jsem neměla ani pejska či kočičku. Až manžel tady v Čelechovicích začal s králíky a slepicemi, tak já jsem si prostě řekla, že si převedu kozu. A tím to všechno začalo.“
●● Pamatujete si na jméno první kozy?
„No samozřejmě, to byla teta Rózinka!“
●● Jak se vám dále rozšiřoval chov?
„Začala jsem studovat odborné knížky, a z nich jsem vyčetla, že koza nesmí být sama, je to stádové zvíře a samotná strádá. Sehnala jsem si tedy druhou a měla to štěstí, že šlo opět o kozu s rodokmenem, zapsanou v plemenné knize. První roky bylo však pro mě takovým obdobím hledání. Záhy jsem se stala členkou Svazu chovatelů koz a ovcí, kde mi poskytli hodně dobrých i vzácných rad. A jelikož jsem měla plemenné kozy, začala jsem poctivě sledovat kontrolu užitkovosti. To znamená, že jsem kozy kontrolovala nejenom po stránce zdravotní, ale hlavně jsem se soustředila na kvalitu mléka. Tím jsem se prostě do toho všeho ponořila a po pár letech se rozhodla rozšířit plemenný chov. Teď už mám svoje vlastní stádo až v sedmi generacích.“ (úsměv)
●● Kolik vlastně dnes máte koz?
„Bývalo jich tu třiadvacet, dnes chovám sedmnáct dospělých koz. Loni jsem zde měla jednačtyřicet kůzlat a dva kozly. No vidíte, a hned tu máte šedesát zvířat, o které se musíte starat. A to už je na jeden pár rukou hodně.“
●● To máte tolik hladových kozích krků na starosti sama?
„Všechno si dělám sama. Krmení, dojení, hlídání u porodů, kontrola zdravotního stavu i mléka, výroba sýrů, jogurtů, tvarohu, pudinků i jejich prodej.“
●● Copak, manžel nepřiloží ruku k dílu?
„Ale to zase jo, pomáhá mi s těžší prácí, i když zrovna ke kozám příliš neinklinuje. Víte, ono je ale stejně zapotřebí, aby okolo koz dělal jenom jeden. Je to sled stereotypních činností, které navazují jedna na druhou, a koza je hodně konzervativní zvíře, to byste ani nevěřili. Má ráda svůj vlastní klid, pořádek a člověka, na kterého je zvyklá.“
●● Bavíme se stále o kozách, ale co kozly, ty máte?
„Měla jsem ještě donedávna dva, ale toho jednoho jsem před Vánoci prodala.“
●● Takže jediný kozel? To se chlapák musí cítit jako v ráji...
„To víte, že se má dobře! Kozlík to má jako harém, ale já osobně určuji, kdy ho připustím. Jinak ale samozřejmě žije ve stádě, tedy kromě léta, kdy odpočívá před říjí.“
●● Již potřetí za sebou jste obdržela ocenění za nejlepší chov koz v republice. To musí těšit, že?
„Samozřejmě, ale nejenom to. Za těch dvacet let jsem obdržela spoustu ocenění, certifikátů z degustací, diplomů z veletrhů a výstav. Všechny tyto ceny ohledně kvality chovu a vyrobených produktů byly pro mě velmi přínosné. Hnaly mě a ženou stále dopředu i ve chvílích, kdy toho na okamžik začínám mít plné zuby.“ (úsměv)
●● V kolik ráno vstáváte?
„Tak dnes se už nijak nehoním! Jistě, měla bych vstávat dřív, ale když se jde ke kozám, tak zhruba v těch osm ráno. Dojím dvakrát denně a nejhorší období je po odstavení kůzlat. A dvakrát denně se musí také krmit, časový harmonogram se musí přesně dodržovat.“
●● A co vůbec mají kozy nejraději k jídlu?
„No, jestli si myslíte, že je rozmlsávám, tak to tedy ne! Kozy mají svůj vlastní jídelníček, na který jsou zvyklé. Podle přesně vypočtených poměrů dostávají jadrné krmivo, to znamená ječmen, kukuřici a podobně. Moje kozy jsou navyklé na velký přísun krmení, ale o to více pak dojí. To víte, je to podle starohanáckého přísloví, když dáte koze do držky, tak ona vám do dížky!“
●● V současnosti se počet kozích farem rozrůstá. Je tato činnost výdělečná?
„Když se chová ve velkém, tak ano. Jenomže dnes si spousta takzvaných zlatokopů myslí, že chovat kozy je jenom tak, a že rychle zbohatnou. A to mně vadí. Na jaře si takový zemědělský podnikatel nakoupí padesát nebo sto koziček, než je do podzimu začne připouštět, tak má vyřízenou sýrárnu a na přechodné období takzvaný glejt na ekohospodářství. A v tom se mu začnou hrnout dotace, nakoupí si pozemky, mechanizaci. Dnes se dá říci, že trh je kozími produkty již nasycen, obzvláště na Moravě. Ale ještě tak před deseti lety byl chov koz, výroba a prodej kozích produktů pro ty, kteří měli povolenou výrobu, velmi výnosný.“
●● Vy sama to finančně zvládáte?
„Já osobně nejsem podnikatel, nemám IČO, prodávám svoje produkty v Prostějově na trhu nebo v malém obchůdku doma na farmě. Nepobírám žádné dotace, veškeré náklady si platím ze svého. Takže žádná bohatá selka ze mě rozhodně není.“ (úsměv)
●● Někteří lidé mají ke kozímu mléku jakousi nedůvěru, podle mnohých na rozdíl od kravského zapáchá. Je to pravda nebo pouze mýtus?
„Jestli se vykládá, že kozí mléko smrdí, tak to se odvíjí od chovatelů, v jakém prostředí a jakým způsobem se o zvířata starají. Já mám například venkovní odchov a hygienické i veterinářské kontroly u mě probíhají třikrát až pětkrát do roka. A můžu vám garantovat, že kozí mléko nádherně voní. Však ochutnejte...“ (Stalo se, je vynikající! Doporučujeme. - pozn. redakce).
●● Vraťme se ještě ke jménům. Dáváte je všem svým kozám a kozlům?
„Určitě. Teď máme kozla krále Miroslava II., ale před ním jsme chovali Božského Káju, kterého jsme tak pojmenovali i podle jeho sexuální výkonnosti. (smích) Nebo si pamatuji na Oskara. Co se týká koz, vybírala jsem jim často jména buď po rakouských císařovnách, nebo mých panenkách z dětství. Máme tu třeba Rózu, Rozárku, Rozinku, císařovnu Sisi, tetu Matyldu, Malvínu, Dudlinu, Lenku, Agátu Christie a podobně.“
●● Vaše farma Rozinka slaví letos dvacet let. A co bude dál, máte před sebou další dvacetileté období?
„Ježíšmarjá, neblázněte, vždyť mi je osmašedesát let! Ale abych pravdu řekla, právě díky kozám se cítím velice dobře a zdravá. To víte, pobyt na čerstvém vzduchu a tvrdá práce jenom utužují. Ono ať si nikdo nenamlouvá, že takový chov znamená jen mazlit se s kůzlaty. (úsměv) Takže jak dlouho u toho vydržím, to je opravdu ve hvězdách. Prozradím vám, že od manžela už mám takzvaný stop stav, čili nesmím nikoho zařadit do stáda. Tudíž ty kozenky, které tu právě vidíte, se mnou už asi dožijí a kůzlátka půjdou na prodej.“