Hráčský kádr prostějovských volejbalistek se každoročně mění dost výrazně, naopak realizační tým VK AGEL zůstává převážně stabilní. Během tohoto léta však přece jen došlo k některým úpravám a jednou z nich byl příchod nového statistika k ženskému „áčku“. Šestadvacetiletý slovenský odborník Lukáš Miček se navíc stal i koučem juniorek, což bylo velmi vítané posílení trenérského štábu u mládežnických kategorií našeho klubu. Uprostřed probíhající přípravy Večerník s novou oddílovou tváří „vékáčka“ pořídil tento rozhovor.
 Můžete se na úvod trochu představit?
„Narodil jsem se desátého ledna 1987 a s hraním volejbalu jsem začal od páté třídy základní školy v Nitře. Tam jsem prošel žáky, kadety i juniory až do mužské kategorie, ale už v jednadvaceti letech jsem musel aktivní kariéry zanechat kvůli problémům s koleny a ramenem. To už jsem zároveň dělal trenéra nitranským kadetkám, později k tomu přibylo místo asistenta zdejších extraligových žen, práce statistika
u stejného družstva a poslední dva roky jsem v Nitře vedl juniory.“
 Jak jste se dostal k ženské reprezentaci Slovenska, jíž děláte statistika?
„Nitra je jedním ze slovenských národních mládežnických center, podobně jako u vás v Česku třeba Brno. Tím pádem jsem asi byl víc na očích a před třemi roky si mě k nároďáku žen vzal Miroslav Čada. S naší spoluprací jsem byl za celou tu dobu vždy maximálně spokojený.“
 Tím pádem je asi jasné, kdo vás přivedl do Prostějova, že?
„Ano, byl to Mirek Čada. Během těch tří let poznal, jak pracuji a co umím, mou výhodou je i schopnost pomáhat při trénincích s lobováním balónů na holky nebo v posilovně. Poprvé mi dal nabídku jít do VK AGEL už minulý rok, jenže to už jsem měl podepsanou smlouvu v Nitře. Letos se nabídka opakovala a já jsem ji moc rád přijal.“
 Berete možnost pracovat pro nejsilnější ženský klub střední Evropy jako velkou šanci?
„Přesně tak, je to pro mě opravdu velká výzva! Tady v Prostějově všechno funguje na úrovni velkoklubu, jsou zde výborné podmínky i zázemí, hraje se tu velmi kvalitní volejbal a družstvo působí v evropské Lize mistryň. Co víc by si člověk na oddílové úrovni mohl přát...? Tím pádem je zřejmé, že jsem za tuhle práci hrozně rád. Věřím, že se od pana Čady i všech dalších odborníků zde co nejvíc naučím.“
 Poprvé v životě jste šel z Nitry do neznámého prostředí. Bylo a je těžké si v Prostějově zvyknout?
„Vůbec ne. Trochu obavy jsem pochopitelně měl, ale dost lidí z VK už jsem znal z dřívějška a to mi adaptaci usnadnilo. Kromě Mirka Čady dobře znám Luba Petráše a kapitánku ´Soli´ ze slovenské reprezentace. Tamtéž jsem loni během desetidenního společného soustředění poznal i některé další prostějovské hráčky, Honzu Müllera a Petera Gogu. Tím pádem jsem se aspoň částečně ocitl mezi známými, což je vždycky lepší, než jít do úplného neznáma.“
 Proběhlo hladce také začlenění mezi trenéry mládeže v hanáckém oddílu?
„Ano. Brzy po mém příjezdu sem jsme hned odcestovali na soustředění do Sloupu a pak do Morkovic, kde jsme s šéftrenérem mládeže Slávkem Matějem i s dalšími kolegy každý den hodně probírali spoustu volejbalových věcí ohledně způsobu vedení holek. Ve většině případů jsme se shodli, takže si od začátku navzájem rozumíme a nevidím žádné větší potíže. Jediná komplikace, která mě trochu překvapila, že děvčata zprvu moc nerozuměla mé slovenštině. (smích) Ale není problém někdy použít česká slovíčka, aby mě holky pochopily.“
 Jak jste si s Jaroslavem Matějem a Ľubomírem Petrášem rozdělili práci u juniorek a kadetek?
„Příprava obou celků probíhá společně v jednom kolektivu pod vedením nás tří, ale co se týká koučování jednotlivých utkání, dostal jsem já na starost juniorky. Domluvili jsme se takhle na celou sezónu, doufám, že budu pro děvčata přínosem.“
 Počítáte s konkrétním výsledkovým cílem?
„V minulé sezóně juniorky Prostějova nepostoupily do finálové šestky extraligy, proto předpokládám, že právě tohle bude pro nový soutěžní ročník náš společný cíl. Ještě jsme se na dané téma se Slávkem nijak podrobně nebavili, ovšem podle přípravných zápasů, v nichž nás z českých soupeřů porazily jen České Budějovice, by mělo jít o splnitelnou metu.“
 Určitě bude během sezóny docházet k termínovým kolizím utkání žen a juniorek. Co v takových případech dostane přednost: statistik nebo kouč?
„Skoro všechny zápasy juniorského týmu jsme se snažili přesunout na neděle, aby k překrývání s duely ženského ´áčka´ nedocházelo. Pokud se to přece jen stane, mám coby prioritu vedení juniorek. V takovém případě za mne se statistikami zaskočí buď Martin Hájek, nebo manžel Sonji Borovinšekové.“
 Prozradíte nějaké své motto, čeho byste chtěl v prostějovském volejbalu dosáhnout?
„Přišel jsem po dvou letech u nitranských juniorů, kteří samozřejmě hráli mnohem rychleji a tvrději než holky. Proto se mi hra děvčat zdá o dost pomalejší, což je však logické (úsměv). Každopádně bych rád do projevu zdejších juniorek vnesl co nejvíc rychlosti a síly, aby hra byla v rámci možností maximálně dynamická. Je mi jasné, že holky jsou ještě mladé a mají své fyzické limity, ale zkusit předvádět hezký útočný volejbal a vítězit rozhodně můžeme.“
 Zabydlení v novém působišti proběhlo zdárně?
„O práci v klubu už jsem mluvil, po téhle stránce je všechno vynikající. A také jinak si nemám absolutně na co stěžovat. Bydlím v bytě domu, kde má VK AGEL pronajaté celé jedno patro a tamní majitelé jsou skvělí lidé. V podstatě jsem se nastěhoval do zařízeného bytu, a co mi chybělo, to jsme s přítelkyní během prvního týdne, kdy tady byla se mnou, dokoupili. Navíc jsme s Lubem Petrášem fakt velcí kamarádi a vzhledem k tomu, že jsme v Prostějově oba bez přítelkyň, trávíme spolu hodně času. Něco zasportujeme v hale i jinde, něco popijeme většinou U Chmelů. Aspoň je sranda. Však už se nám holky smějí, že jsme povedená dvojka jako Pat a Mat... (směje se)“