AKTUALIZOVÁNO: MIROSLAV SROSTLÍK MORAVSKÝ : „Na stará kolena jsem z lidí dostal strach “

Velké části společnosti, která se věnuje kultuře či společenskému dění všeobecně, byl a je dobře známý. Hodně svých děl vytvořil přímo na Hané, kam se i dosud vrací. Koneckonců dlouho působil v Seči či v Čechách pod Kosířem a je rodákem Kostelce na Hané. Miroslav Srostlík Moravský (na snímku), sice nyní žije na jihovýchodní Moravě, ale s Prostějovskem je zkrátka spjatý jako málokdo z jeho kolegů. I přes životní peripetie, kterými si v životě prošel, na zdejší region nezanevřel. Za své nejoblíbenější dílo označuje to, které se nachází přímo na prostějovské radnici. I další jeho „kousky“ jsou dosud rozeseta nejen po městě, část se dostala i do zahraničí. Aktuálně byl třiasedmdesátiletý umělec vyznamenán za celoživotní dílo v oblasti výtvarného umění, obor dřevořezba a zisk mnoha ocenění jako je například medaile Franze Kafky či díla umístěná ve sbírkách i v zahraničí. Dnes vám tak přinášíme již třetí díl našeho seriálu rozhovorů s laureáty Cen města Prostějova za rok 2019.

* Umění se věnujete už odmala. Co pro vás osobně znamená?
„Kumšt, to je parketa, která má, abych tak řekl, výsadní postavení v životě. Protože řeknu vám to asi tak. Každý člověk má v sobě jiskřičku kumštu od Boha. A jen málokdo se odváží z té jiskřičky vykřesat oheň. Protože, jak se říká, uspěje vždy pět procent vloh, daru. A pětadevadesát procent je dřina. A na ni nejsou lidé až tak stavění. Proto je kumšt tak těžká řehole. A pro mě je kumšt můj život. Žil jsem jako dřevosochař, jako muzikant, to mě provázelo od nejútlejšího dětství až dosud, kdy už nemůžu chodit, ruce se mi zkroutily, takže už nechytnu do ruky dláto. Takže asi tak...“
* Říkáte tedy, že talent není tak vzácný, ale snadno se dá zabít?
„To jste moudře řekl sám, ano, je to tak.

* Za svůj život jste stvořil mnoho děl. Které je vám nejbližší, k jakému se rád vracíte?
„Tak on vždycky člověk nějak zraje. A myslím si, že hodně vyzrálé dílo se odráží v podobě sochy Svoboda, to jsou dvě volavky ve sletu. Svoboda teď je umístěna ve vestibulu prvního patra prostějovské radnice. Asi jste si toho všiml. K tomuto dílu jsem přilnul nejvíce.“
* Právě v Prostějově je mnoho vašich děl. Třeba v Nerudově ulici, domov pro seniory.
„Tam to vedení hodně pokazilo. Těch pět plastik Jaro, Léto, Podzim, Zima a Rodina viselo na hlavní chodbě za rohem, avšak nesmyslně je dali k řediteli do úzké chodbičky, kde to vypadá jak námořní kajuta a je to bohužel úplně utopené. Lidé vůbec zachází s uměleckými díly úplně přihlouple, nedůstojně a taky neinformovaně. A to kumštýře vždycky moc zamrzí. Protože oni tvoří hlavně pro lidi, chtějí je oslovit. Chtějí lidem sdělit něco z toho, co oni objevili. Ale takto se jim to daří málo. Dnešní doba je ke kumštu hluchá. To, co se produkuje, to určitě není umění. To jsou zvrácené nesmysly. Umělec by měl vždycky vědět, že své nitro dává do díla. A tím pak oslovuje lidi. Ale z toho, co ti dnešní umělci produkují, z toho je mi smutno...“
* Říkáte, že umění jde dnes špatným směrem?
„Oni jsou všeobecně bez talentu a chtějí na sebe jen upozornit šokem. Vždyť to i sám vidíte...“
* Jak hodnotíte skutečnost, že kdysi oblíbená sochařská sympózia před časem z Prostějova zmizela?
„Tak tam byl hybnou silou pan Švancara, kterému město vycházelo dost vstříc. Zažil jsem s ním takový boom. A pan Švancara odchází a s ním i tohle. On s tím žil a dal tomu všechno, dnes už takoví lidé nejsou. A za druhé nevím, jaká by byla podpora ze strany radnice, kdyby se někdo našel. Kromě pana Krchňavého, kterého jsem uváděl do života jako učitel, tak tam nikoho jiného neznám.“
* Pocházíte z Kostelce na Hané, zůstáváte se svým rodištěm v kontaktu? A co s Prostějovem, kde jste tolik tvořil?
„Jsem v kontaktu s oběma městy. Ale abych pravdu řekl, nějak to moc nemasíruji, vždycky na mě totiž padne hodně nostalgie až smutek. Prostějov, to je moje velká galerie. V něm jsem žil opravdu naplno. Vím, že můj život byl moc krásný a přál bych ho každému. A byl to život naplněný nesmírnou dřinou a vypětím. Dělal jsem stále pro lidi, to mě obrovsky posilovalo. Obě místa občas navštívím, ale není to veselá návštěva. V Prostějově i v Kostelci mám pár přátel, se kterými se pravidelně vídám. Buď přijedou ke mně, nebo já k nim. “
* Nyní už ale na Hané nepůsobíte. Podle mých informací jste se přestěhoval někam do Kunovic...?
„Ano, oblast Uherské Hradiště, Kunovice. A musím říct, že Kunovice mě opravdu neoslovily. Prchl jsem z nich a manželka pořídila chalupu ve Stříbrnicích, to je dvanáct kilometrů od Hradiště a na chaloupce s manželkou, protože má už odrostlé kluky, trávíme většinu roku. A je to tady překrásné.“
* O umělcích se často říká, že mají radši spíš klid, samotu. A hodně jich ji skutečně vyhledává. I proto vás Kunovice neoslovily, byly moc rušné?
„Tak Kunovice jsem se snažil zaujmout. To se i podařilo, hned po půl roce jsem tam měl svatbu. (směje se) A paní starostka mi řekla, že když jsem vstoupil k ní do pracovny, tak že to bylo, jako by tam vstoupil člověk z jiného světa... Ovšem pak se zachovali, jak se zachovali, absolutně neznali v situaci! Ale každý jsme zkrátka nějaký. A víte proč, kumštýři utíkají?“
* Povídejte...
„Je to jednoduché a zákonité. Protože kumštýř pozná lidi víc než kdokoli jiný. Jsou velmi vnímaví k vibracím energií, které z lidí vychází. A to, co je kolem ve společnosti, to by kumštýř plakal od rána do večera... Proto utíkají, protože už nedokážou v takové společnosti setrvávat. Abych tedy pravdu řekl, tak jsem na stará kolena dostal z lidí strach.“
* Přitom jste kdysi učil…
„Ano, třináct roků.“
* Všiml jsem si ale, že i v Kunovicích jste se k pedagogické činnosti vrátil.
„No... (smích) Tam jsem byl přijat do vyučovacího procesu jaksi jednorázově. Ale také moje pedagogické snažení skončilo tím, že jsem měl několik roků u sebe v Seči žáky z umělecké školy z Luhačovic, kam ti žáci dojížděli. A to vám řeknu takovou malou příhodu. Ti kluci u mě zadarmo bydleli, já je živil a dělali se mnou na mých zakázkách. To byla vlastně jejich odměna, kterou měli, že mi pomohli při pracích a zakázkách. Přitom se učili, což je nejkrásnější učení, jaké může být, když učedník pracuje se svým mistrem na konkrétních věcech a dělá maličké krůčky. Potom se změnil ředitel, přišla nová ředitelka a řekla, že musím učit podle osnov a že všechno, co žáci udělají, bude patřit škole. Na to říkám, že učit podle osnov pro mě není problém, jsem koneckonců učitel. Zeptal jsem se také ‚jaký mi dáte honorář, když si práci mých žáků odnesete?‘ ‚My vám napíšeme,‘ zněla odpověď. No a dostal jsem za nějakou dobu dopis. V něm mi napsali, že mi pošlou pět set korun měsíčně...“
* To je docela komické.
(smích) „Žáci odjeli druhý den domů a praxe na této škole skončila. V jakém stavu nyní škola je, to netuším. Vím ale, že potom žáci celé roky žádnou takovou praxi v řezbařině neměli. A to je to, co říkám, že se člověk setká s lidmi. Setkání a zkušenost s nimi jsou často takové, že není moc čím se pyšnit.“
* Přitom řezbařina se bez praxe dělat nedá. Sotva se dá nastudovat podle příruček.
„Ano, je to něco jako kdyby se fotbalista učil kopat podle toho, co vidí na internetu, asi tak nějak. Je to pravda, co říkám, tak to bylo.“
* Jak tedy nyní trávíte čas?
„Na chalupě. Protože jak jsem řekl, hodně jsem dřel rukama. A ty už mi pomalu vypovídají službu. Lžičku ale ještě udržím... Nikdy jsme neměli televizi, tak každý večer sedíme s manželkou v létě na terase, v zimě u kachláků. Tady je kraj vína, vždycky si ho trochu dáme, zpíváme, povídáme si. Tak vypadají naše večery.“
* To nezní špatně.
„Vřele bych to každé rodině doporučoval. Jsem tady skoro osm let a za tu dobu jsme tady nikdy na televizi nekoukali. Ale zpět ještě k otázce, co dělám? Protože miluji přírodu, tak tady mám hektar a něco pozemků. Tak na to už moc nesáhnu, když moc nemůžu chodit. Rukama se pak snažím i něco zahrát, i když už to není, co bych si představoval. A protože dláta mám pořád položená na stole, tak se snažím v rámci možností dělat drobné věci, drobné plastiky nebo šperk. Do velkých věcí už se ale pustit nemohu.“
* Pro letošek jste se stal laureátem ceny města. Co na tohle ocenění říkáte? A co pro vás znamená?
„K tomu vám nic neřeknu. Nerad bych to na základě zkušeností a událostí z minulých let jakkoliv komentoval... Nezlobte se.“

MIROSLAV SROSTLÍK MORAVSKÝ

* narodil se 22. září 1946 v Kostelci na Hané
* umělec, řezbář, v minulosti rovněž pedagog
* umění se věnoval už od dětství
* vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci
* následně od roku 1971 zhruba 13 let učil biologii
* zároveň se věnoval chovu ovcí a koní
* v Kostelci na Hané také začal s řezbářstvím, od drobných dílek se dostal až k monumentálním dílům
* v roce 2005 rekonstruoval dřevěný betlém z prostějovského náměstí
* na zámku v Čechách pod Kosířem byl zakladatelem Centra umělců a řezbářů Hané, které skončilo v roce 2011
* v roce 2012 kandidoval do zastupitelstva Olomouckého kraje a o rok později do Poslanecké sněmovny ČR za Monarchisty, mandát nezískal
* v roce 2016 se zapojil do projektu „Rodiče učí“ a po čase se vrátil k pedagogické činnosti
* mezi jeho díla patří například medaile Franze Kafky, která je umístěna i v galeriích v zahraničí
* ve své tvorbě uplatňuje především symboliku, dále motivy přírody
* laureát Ceny města Prostějova za rok 2019
* v životě se řídí mottem: „Ještě stále udržím dláta v ruce“
zajímavost: loni zapůjčil Prostějovu sochu s názvem Svoboda, která je vystavená na radnici