AKTUALIZOVÁNO: MŮJ DRUHÝ ROMÁN STÁLE LEŽÍ V ŠUPLÍKU“ Čerstvá držitelka radničního ocenění Taťána Krejsová je autorkou povídek o životě na vesnici i tenise

Jako malá byla Taťána Krejsová (na snímku) vášnivá čtenářka, na střední škole pak zcela propadla divadlu. V té době jí již knihy těch druhých přestávaly stačit a začala psát své první básně i scénky, později přešla k povídkám. Skutečně úrodnou půdu pro jejich tvorbu objevila při práci účetní v JZD Ohrozim. Tehdy byla v kontaktu se členy brněnského literárního časopisu Host do domu a vydala i svůj první román Vítr z polí. V sedmdesátých letech pak napsala román z rodinného prostředí Soví dvůr, který však na své vydání stále ještě čeká. I když si od psaní kvůli řadě dalších povinností musela dát nějaký čas pauzu, odstřihnout od něj se nikdy zcela nedokázala. „Nějakou dobu to šlo. Jenže jsem zjistila, že se mi v hlavě stejně rodí všelijaké příběhy, že si stejně vymýšlím o lidech kolem sebe historky nosím v sobě příběhy lidí, které jsem měla ráda,“ prozradila v rozhovoru šestaosmdesátiletá dáma.

* Chuť do samostatného psaní obvykle vzbuzuje záliba v četbě. Na jakých knihách jste vy sama vyrůstala?
„Byla jsem od dětství fanatický čtenář a výběr mých knih byl chaotický. Pamatuji se na osmkrát přečteného Káju Maříka, úžasnou knížku Odvážná srdce, dnes nevím od koho, na kovbojky – těch bylo mnoho – na Jacka Londona z knihovny mého otce a nejrůznější hrdinské příběhy. Z této četby jsem si odnesla mylné přesvědčení, že odvaha a spravedlnost musí vždycky zvítězit.“
* Vystudovala jste ekonomii. Co vás přivedlo právě k psaní?
„Absolvovala jsem obchodní akademii na přání svých rodičů. Připadalo mi samozřejmé, že budu pracovat v otcově podniku, o ničem jiném jsem pro sebe nepřemýšlela. Ve druhém ročníku došlo však k několika změnám. Jednak mě prof. Švarc, který nás učil češtinu, odnaučil číst kovbojky a doporučil mi, když už čtu pod lavicí, hodnotnější četbu. Uvěřila jsem mu a přešla na doporučeného Karla Čapka. A začala jsem hrát divadlo v nadšeneckém spolku Hanácká obec a tomu jsem opět fanaticky podlehla. Další změnou bylo, že znárodnili náš rodinný podnik. Od té doby se můj život začal nenápadně ubírat jinou cestou. Přikláněl se stále víc k divadlu a literární činnosti.

* Psaní vám jistě bralo dosti času. Jak byste tyto chvíle trávila, pokud byste nepsala?
„Zpočátku jsem všechen volný čas věnovala divadlu – hrála ve všem, co spolek inscenoval. A tak přes četbu poezie a divadelních her jsem se dostala k napsání prvních básniček a scének. Asi po dvou letech po maturitě jsem začala pracovat v krajském podniku PAK, který distribuoval knihy se zemědělskou tematikou na vesnice. Byl mně přidělen okres Jeseník a tam jsem na poloprázdné a vybydlené vesnice měla přinášet kulturu, zejména sovětskou. Pamatuji si hlavně pěstitele Mičurina a Stalinovy spisy. Braly si ji pouze JZD a prodejny Jednoty, a ty je hned po mém odchodu zastrčily pod kymácivý sud s okurkami. Tam jsem měla konečně čas a příležitost pozorovat lidi, poslouchat úryvky hovorů podivných existencí v čekárnách špatně jezdících autobusů a maličkých nádražních hospodách. Měla jsem čas o nich přemýšlet a domýšlet si jejich příběhy, a potom jsem si začala o nich psát.“
* Jak tohle všechno brala vaše rodina?
„Provdala jsem se ve dvaceti letech a moje rodina se skládala pouze z manžela a mých rodičů. Ti moje psaní nesledovali, měli v té době těžké finanční problémy a mého dorůstajícího bratra někde na internátě. Manžel byl také ochotnický divadelník, tak moje psaní bral jako neškodného koníčka. Po třech letech a po narození dcery mě přestala bavit nesmyslná činnost v podniku PAK v Olomouci. Právě se začala pro změnu pálit Stalinova díla, byly to tuny knih a já se rozhodla jít dělat něco poctivého. Okresní výbor mi dal na vybranou, měli několik neobsazených míst na okrese a já si vybrala to bližší a trochu pod horami, a tak jsem se ocitla jako účetní v JZD. To byla pro moje povídky úrodná půda.“
* Svoje první povídky jste začala psát už v 60. letech 20. století. O čem tenkrát byly?
„Hlavně o lidech kolem mě, pro mě nových, každý s jiným osudem, každý byl individualita. Chovali se ke své práci a hlíně zodpovědně, jako minulá léta, i když už nebyla jejich. Ptal jste se mě, co mně dala tvorba textů pro život. Myslím, že mě život s nimi odnaučil povrchnosti, teprve jsem dospěla. Viděla jsem v jejich očích nedůvěru, nebyla jsem ‚jejich’, byla jsem městská. Já se hrozně snažila, aby mně uvěřili, že svou práci umím a že jim budu k prospěchu.“
* Vesnickému prostředí se věnuje i váš román Vítr z polí. Byla postava mladé agronomky v některých ohledech autobiografická?
„Jeho hrdinka skutečně existovala, byla to mladá inženýrka, která se na umístěnku dostala do naší podhorské vesnice, ale vydržela tam bohužel jen pět měsíců a vrátila se do města. Všechno ostatní byly spíš mé pocity a přání, jak by to mělo být. I s tím šťastným koncem. Já sama jsem zůstala v JZD téměř osm roků, až do narození syna, mého druhého dítěte. Moje maminka, která se tak vzorně starala o moji dceru, už nebyla, tak jsem musela změnit zaměstnání, a i když o syna se starala zase manželova maminka, přece jen vyžadoval více času. Stále jsem ještě psala většinou z vesnice a povídky vycházely v časopisech a novinách jako Zemědělské noviny, jejich přílohy, brněnská Rovnost, místní noviny Stráž lidu a několik dalších, které si už dnes nepamatuji, ale které tenkrát vypisovaly soutěže a různé ankety, neboť byla stále šedesátá léta a kultuře se dařilo. Většinou jsem byla otištěna a oceněna. Hledaly se nové tváře, nové talenty, byla to příhodná doba. Fungovalo normální spojení – pokud jste poslal povídku, co se jim hodila nebo líbila, automaticky ji bez dlouhého procesu vydali. Pokud s vámi měli již dobrou zkušenost, nebylo potřeba příliš doprovodných slov.“
* Čím jste se v té době živila v občanském povolání a kde jste působila?
„Živila jsem se stále jako ekonom. Zároveň jsem v té době psala i z jiného prostředí také drobné pohádky pro děti, mnohokrát hrané divadelním souborem, v té době již fungujícím pod Oděvním průmyslem Prostějov – závodní klub. Byl to velmi kvalitní soubor, s nímž se nebáli přijet vystupovat i známí herci – nejraději Josef Bek, který s námi mistrně zvládal veselohry – konverzačky, před několikanásobně vyprodaným sálem divadla.“
* Velmi brzy vás přijali lidé kolem brněnského literárního časopisu Host do domu, který vycházel do roku 1970. Co to pro vás znamenalo a jak na tyto lidi vzpomínáte?
„Celostátní soutěž, do které jsem svoje povídky poslala, iniciovali zřejmě spisovatelé Ivan Kříž a Jan Procházka, oba mladí, ale už známí autoři. Opravdu velice brzy si mě pozvali na informační schůzku do redakce Hosta do domu v Brně. Všechno mělo docela dobrý spád. Povídky se líbily natolik, že si mě vzal pod dohled doktor Mačák, tehdejší šéfredaktor, a ten mi zase dal spoustu dobrých rad a udržoval dohled nad mojí pilností, někdy jen lakonickým dopisem s větou děláte něco?“
* Napsala jste po Větru z polí ještě nějaký další román?
„V sedmdesátých letech minulého století se hodně vyměnili lidé v redakcích a mně se začaly vracet povídky, většinou bez velkého vysvětlení nebo jen, že se pro ně nehodí námět. V té době jsem začala psát román z rodinného prostředí, takže jsem tomu i uvěřila, přestala povídky posílat a věnovala jsem se románu a nějakým písňovým textům pro hudebníka z Vyškova. Zúčastnili jsme se slovenského festivalu Oravské synkopy a zvítězili s písní Olej a prach. Také jsem dál psala drobné úpravy pohádek a všechno možné. Svůj román jsem dokončila, jmenuje se Soví dvůr. Je o hledání lidské laskavosti a vlídnosti a prozatím mně stále leží v šuplíku. Neměla jsem tenkrát dost odvahy ho někam poslat. Lidi kolem Hosta do domu se dávno někam rozprchli a další spojení s některým nakladatelství jsem neuměla navázat hlavně z časových důvodu a jiných okolností.“
* Později jste publikovala povídky například v časopisech Vlasta či Stadión. Jak jste se právě vy dostala ke psaní pro toto sportovní periodikum?
„Byla to vlastně náhoda. Moje dcera se odstěhovala do Prahy a pracovala v tomto magazínu, kde začínali s každotýdenním vydáním povídek ze sportovního prostředí. Chtěli nějaké na ukázku a já jsem tedy začala povídkou z tenisového prostředí. To byl totiž jediný sport, jehož zázemí jsem znala. Vzali mi dvě povídky a tím pro mě nastal úkol seznámit se rychle i s jinými sporty, dotazovala jsem se kamarádů a sportovců, jak se jmenuje to a ono, načež oni žasli, k čemu to potřebuji vědět. Celkem jsem Stadiónu odevzdala po částech alespoň deset povídek, pro jistotu pod pseudonymem Barbora Rašová. Musím se také zmínit, že v sedmdesátých letech mně začaly všechny činnosti a starosti přerůstat přes hlavu, a tak jsem se rozhodla s některou přestat. Nemohla to být samozřejmě rodina, protože dědové a babičky odpadli, nemohlo to být zaměstnání, tam se mi celkem dařilo i finančně, nemohlo to být moje milované divadlo, tak jsem se rozhodla sbalit spisovatelství. Všechny svoje napsané věci jsem spálila a nechala si jen psací stůl s několika povídkami a psací stroj. Nějakou dobu to šlo. Jenže jsem zjistila, že se mi v hlavě stejně rodí všelijaké příběhy, že si stejně vymýšlím o lidech kolem sebe historky a že v sobě nosím příběhy lidí, které jsem měla ráda...“
* Předpokládám, že tehdy jste na své povídky zaznamenávala celou řadu reakcí. Vzpomenete si na nějakou, která vás dojala?
„Příliš reakcí na své povídky jsem neočekávala a ani nesledovala. Trochu mě mrzela přísná kritika Dr. Uhdeho na moji prvotinu Vítr z polí. Byl čerstvě dostudovaný a náročný kritik, avšak v mnohém měl pravdu. Dojala mě velmi upřímná a srdečná chvála profesorky Zárecké na povídku ve Vlastě o matce, která se vzdá výchovy svého dítěte. Myslím, že se jmenovala Den před dlouhou nocí.“
* Loni na podzim jste v prostějovské knihovně pokřtila knihu svých povídek. Jak byste ji vy sama charakterizovala?
„Vydáním povídek volně sebraných ze všech období mého života mi prostějovská knihovna a zejména ředitel Aleš Procházka udělali velkou radost. Letos mě požádal o další povídky, které jsem mu ochotně připravila a předala. Jsou všechny zase z různého prostředí a retrospektivní, tak se snad podaří ještě jednou podobný počin. Jinak si píši velmi málo a jen do šuplíku.“
* Co je podle vás důležité, aby vznikla dobrá povídka?
„To se někdy podaří, někdy ne. (úsměv) Důležité je asi mít zajímavého hrdinu se sobě blízkým citovým založením nebo zase protikladným, na něhož musíte více myslet než na ostatní lidi. No a výsledek se někdy podaří a někdy je to prostě prázdné, jalové.“
* Je některá, s níž jste vy sama obzvláště spokojená?
„Já sama nejsem spokojená skoro s žádnou povídkou. Na všech se trochu odráží nedostatek času. Ale přesto mám některé ráda, zejména ty o ženách s těžkým osudem. A potom ty, co mají nedořešený osud, jako třeba Údolí, které vyšlo kdysi ve Stráži lidu.“
* Dokážete si některou z nich představit jako podklad pro vznik filmového scénáře? A koho si dokážete představit v hlavních rolích?
„O žádné z povídek jako o scénáři jsem neuvažovala. Ale napsala jsem několik divadelních her a tam si dovedu představit hru Prodavačky vlny, kterou jsem psala s představou hereček Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Bohdalové. Pojednává o době, kdy všichni začínali podnikat, a tak i dvě staré ženy to zkoušejí s naivní představou o své budoucnosti. Hra mi leží v šuplíku a ostatní naděje odnesl čas... Nehledě na to, že jsem ani jednu z těch hereček neznala. Tato vaše otázka mě však vrací k době mé spolupráce s Hostem do domu, kdy mě jednoho dne telefonicky doktor Mačák požádal, abych napsala rychle scénář k filmu z vesnického prostředí. Hlavně rychle. Já, absolventka obchodní akademie, jsem neměla nejmenší představu, jak se píše takový scénář. Vrhla jsem se na literaturu s ukázkami a zjistila jsem, že rychle to v žádném případě nebude. Zavolala jsem tedy do Brna, že námět jim klidně dám, ale scénář nebudu umět. Pak mi napsali za dva týdny, že to dokázal napsat Jan Procházka, film se začal hned točit, jmenovat se Osení a hlavní roli hrál krásný Vít Olmer. Já si jen vzpomínám, že jsem si oddechla.“
* Co je pro vás při psaní nejtěžší?
„Nejtěžší je najít v sobě chvíli klidu, donutit se nesledovat okolí a soustředit se. Dál už to těžké není až do chvíle, kdy mě začne bolet v zádech a musím se projít či udělat třeba kávu. Většinou mám námět už stokrát probraný v hlavě, neodbytný a myslím na něj pořád, při vaření, před spaním, až mě to unavuje. Napsáním se ho zbavím.“
* Kdy se vám psalo nejlépe?
„Když jsem byla mladá a plná energie, to se mi psalo lehce. Všude jsem viděla plno zajímavých námětů, jenže jsem byla neklidná, chtěla jsem všechno stihnout, u všeho být a vidět mnoho věcí. Moje závěry byly rychlé a jistě povrchní. Psaní byla radost. Když jsem potom začala znovu, už nebylo všechno tak jasné a jednoduché. Měla jsem za sebou trpké zkušenosti, konec maminky, potom i otce, přestěhování z rodného domu do domu manželových rodičů, děti už dvě, tedy větší rodina, náročnější zaměstnání, o každém námětu jsem už víc přemýšlela a obtížněji se mi řešil. V té době mi však psaní nejvíc pomáhalo, je to paradoxní, ale já jsem se k němu vlastně utíkala skrýt...“
* Pomáhal vám později při psaní životní nadhled?
„Já mám dojem, že ten nezíská spisovatel nikdy. To by musel přestat psát, protože všechno je s nadhledem pochopitelné a lidské. Nic by se mu nezdálo vhodné k promýšlení a napsání. Řekla bych, že lepší je být plný energie a zájmu.“
* Jakou jste do života dostala nejlepší radu? A od koho?
„Všechny rady si už nepamatuji. Mně pořád někdo něco radil. Ale opravdu dobrá byla asi ta od manžela, který řekl: ‚Když už tím psaním trávíš tolik zbytečného času, tak to aspoň někam pošli,‘ a já jsem to udělala.“
* Letos jste obdržela Cenu města Prostějova. Co to pro vás znamená?
„Upřímně si jí vážím, nečekala jsem, že by si ještě někdo vzpomněl na dobu, kdy se intenzivně dělala kultura z vlastních zdrojů, s talentovanými občany města a s jejich nadšením.“
* Jaký máte vztah k Prostějovu?
„Je to moje rodné město, takže vzpomínky na mládí. V dětství jsem milovala Mánesovy sady, byly plné keřů a divočejší. Dnes mám ráda oblast kolem plumlovského zámku a úplně nejraději zámecký park v Čechách pod Kosířem.“
* Je něco, co jste si v životě přála napsat, ale zatím se vám to nepodařilo?
„Mám jedno přání a to už pravděpodobně nesplním. Chtěla bych napsat novelu o svém otci, ale musela by být dobrá, tak pořád jen začínám…“
* Je něco, na co se těšíte, vždy když každé ráno vstáváte?
„Když se ráno vzbudím do slunečného dne, potěší mě, že mě třeba nic nebolí, že nemám před sebou žádnou lékařskou prohlídku a že snad budu mít klidný den. A že mě třeba zavolá některé vnouče nebo bratr z různých míst na zeměkouli, kam jsou roztroušeni.“
* Je něco, co byste si ještě přála zažít?
„I hodně starý člověk má nějaká přání... Aby moje děti a vnuci zůstali šťastní, aby mně vyšla ještě jedna knížka povídek, abych se dokázala dlouho sama o sebe postarat. To je vlastně moje největší přání.“

TAŤÁNA KREJSOVÁ

* narodila se 20. 11. 1933 v Prostějově, kde žije i nyní
* čerstvá držitelka Ceny města Prostějova za rok 2019
* celoživotně se zabývá literární činností, vydávala povídky a novelu z vesnického prostředí, upravovala a režírovala pohádky pro děti, v šuplíku pracovního stolu má nevydaný román Soví dvůr a několik divadelních her
* v roce 1952 maturovala na obchodní akademii s úmyslem pracovat v obchodním podniku svého otce
* v roce 1948 došlo ke znárodnění rodinného podniku, takže nastoupila do družstva Jednota, ředitelství
* po dvou letech přešla do krajského podniku PAK Olomouc, spolupracujícího s družstvem Jednota
* v roce 1958 dala výpověď a nastoupila na vlastní žádost jako účetní do JZD Ohrozim, tam pracovala do roku 1965, do nástupu na mateřskou dovolenou.
* následně v roce 1966, pro nemožnost dalšího dojíždění, byla přijata jako ekonom na Okresní veterinární středisko Prostějov, kde pracovala do roku 1974
* v tomto roce přijala nabídnuté místo ve Výzkumném ústavu oděvním jako ekonom, později dočasný ekonomický náměstek a v této funkci zůstala až do penze v roce 1988
* od roku 1950 byla členem divadelního souboru Hanácká obec a později souboru Závodního klubu OP, a to až do jeho ukončení činnosti v osmdesátých letech minulého století
* v letech 1998 až 2002 byla zvolena do zastupitelstva města za stranu ODS, zastávala také funkci člena finanční komise, dále revizní komise VZP a vodáren města Prostějov, naposled komise sociální
* v roce 2007 se stala členkou Violky, klubu autorského psaní, který vydával každoročně Almanach s ukázkou prací svých členů
* je vdovou, má dceru, syna, dvě vnučky a dva vnuky
* mezi její koníčky patří literární činnost, divadlo, sledování politických pořadů a dříve jízda autem
zajímavost: vše píše stále na stroji, moderní technika už není její svět