AKTUALIZOVÁNO: "OBDOBÍ EXTRÉMNÍHO SUCHA BUDOU STÁLE DELŠÍ“ říká Martin Rulík

 Z některých oblastí Moravy neúrodná polopoušť? Ne, nemusí se nutně jednat o postapokalyptický film z českého prostředí! Bohužel v budoucnosti může jít o realitu. Extrémní sucha, s nimiž se Česká republika v posledních letech potýká, sice vystřídaly v červnu bohaté dešťové srážky. Jak ale říká hydrolog Martin Rulík (na snímku) z Univerzity Palackého v Olomouci, ani to nemusí stačit. Spíše se prý teprve až nyní ukáže, jak je na tom aktuálně půda. Ne vždy je totiž schopna pojmout potřebné množství vody, což čas od času fotky z Olomoucka a Prostějovska ukazující zaplavené ulice vesnic a bláto z polí na návsích, potvrzují. „Myslím si, že v horizontu, osmi až deseti let může přijít situace, kdy třeba občané otočí kohoutky a voda nebude,“ varuje Rulík, který tak apeluje na všechny, aby s vodou zacházeli šetrněji.

 * Sucho je aktuální téma posledních let. Jaká je z vašeho pohledu dlouhodobá situace v České republice? A jaké jsou zde následky?
„Diskutuje se o tom, zda za to můžeme my, nebo probíhající klimatická změna. Kolegové z Brna třeba říkají, že je to sedmdesát ku třiceti – sedmdesát procent má na svědomí přirozená změna klimatu, třicet procent člověk – tedy třeba jeho dosavadní hospodaření v krajině. Podle mě je jedno, jestli je to v tomhle poměru, nebo padesát na padesát. Faktem zůstává, že je zde velký podíl člověka. Klimatologové například říkají, že sucho už tady bylo třeba ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století a že se prostě sucha opakují. Není to nic úplně neznámého. To už tu několikrát zaznělo, ale ta období byla kratší. Teď už jsme od roku 2015 v situaci, kdy jsme vystaveni hodně suchým periodám, a zdá se, že se to bude ještě zhoršovat. Takže můžeme čekat, že tady nebude pět, ale patnáct nebo dvacet let podobných extrémních podmínek. A to ještě nikdo nezažil! Bývalo to tak, že když bylo léto a sucho, následovala neúroda. A další rok byl zase v pořádku, teď je to jiné. Dalším projevem je rychlost změn teplot.“
* Povídejte...
„Jsou prognózy, že srážky zůstanou stejné, mám tím na mysli celkový roční úhrn. Ale spadlé množství srážek se bohužel bude lišit místo od místa. Třeba o jižní Moravě nebo o východních Čechách se dnes mluví, že tam moc neprší. Střední Morava je někde mezi. Na té jižní ale platí, že je tam sucho až takové, jako by tam rok vůbec nepršelo. Navíc ty srážky jsou i jinak distribuované v čase. Co dřív napršelo za měsíc, to nyní spadne během dvou dní. A při tak obrovském množství vody najednou si s tím krajina a půda nedokážou poradit, nedokážou vodu využít a zapojit do koloběhu vody. A to je právě ten dopad lidského hospodaření v krajině v posledních zhruba sedmdesáti letech.“
* Když ale zůstaneme u hospodaření. Pokud vlastník pozemků přístup zlepší, bude třeba střídat plodiny nebo nechá část polí ladem, může tento přístup ještě pomoci?
„Tyto agrotechnické přístupy jsou známé, existuje spousta příruček pro zemědělce, co mají dělat. Jenže zhruba osmdesát procent zemědělské půdy v České republice je v pronájmu a ti lidé se na ní chovají jako podnikatelé. Takže chtějí prostě co nejvyšší výnos. Co se děje s půdou, je nezajímá, protože pokud se zhorší její vlastnosti, tak jdou jednoduše dál. Takže těch vlastníků, jejichž táta, děda, praděda měli půdu, je dneska hrozně málo. Ti samozřejmě mají snahu na dané půdě nějak hospodařit, aby jim neubývala, aby jim ji neodnášela voda. I to je otázka, jakým způsobem přesvědčit velkopodnikatele, aby s půdou rozumně hospodařili. Samozřejmě například Agrární komora ČR vydala různé publikace o suchu a o tom, jak se na něj adaptovat. A když to člověk čte, řekne si „vždyť to všechno víme...“
* Ano, a proč to jen ti lidi nedělají?
„Třeba nedávno se uzákonilo, že ty obrovské pozemky už nebudou obrovské, ale budou omezeny třiceti hektary. Ale když to pak vidí člověk v realitě... Naivně si třeba pomyslí ano, tak konečně zmizí ta obrovská pole, obnoví se remízky, co tu byly, zasakovací pásy. Ne, oni to udělají tak, že mají devadesátihektarové pole. A z toho je třicet řepka, třicet pšenice a třicet kukuřice. A mezi tím nic, žádné pásy nebo remízky. Takže když více zaprší, všechno to zteče přes ty spodní. Je to taková vyčůranost. Majitelé tak zákon obejdou, aniž by něco museli udělat. Dva roky zpátky jsem hovořil s panem Jurečkou, tehdejším ministrem zemědělství. Parlament tehdy řešil nějaké novely. Jedna se týkala zemědělství – platilo, že zemědělec platil z půdy daň a přitom menší, když byl pozemek čistě zemědělský, než když tam má nějakou zeleň, remízky a podobně.“
* To je tedy dobrá motivace...
„Proč by někde něco sázel, nějaké keře nebo stromy, když by z toho platil daň navíc?! To už to má radši celé zorané. To se teď někdy už mělo změnit. Je to ale další takový problém – právě ta motivace lidí. Nejsou vlastníky, brání v tom i nějaká legislativa. Vzhlížíme pak zároveň k Rakušanům a Němcům, k jejich hospodaření s půdou. Ale úplně všichni mají stejný problém. Protože to sucho, co se sem dnes přesouvá, stejně jako zvyšující se teploty a nižší srážky, to nyní válcuje celou Evropu. A nejde zde o to, jestli mám velké nebo malé bloky, zda je někdo horší a jiný lepší zemědělec. Celá střední Evropa je nyní suchem postižená a má stejnou neúrodu jako my. To je sice pravda, na druhou stranu to ale neznamená, že bychom v krajině nemohli také něco udělat. Další věcí ale je, jak přistoupit k adaptaci na větší sucha. Naše skupina, tedy ekologové, hydrobiologové, říká, že je potřeba udělat v krajině takzvaná měkká opatření, změnit hospodaření, zabránit odtoku vody z půdy, podpořit lepší zasakování vody do půdy. Problém je, že když srážky přijdou v krátké intenzivní podobě, tak ji půda neudrží. Navíc ta půda je zhutnělá, na polích pracuje těžká technika. Takže i to, co prosákne, odteče po zhutnělé vrstvě. Chybí také organická hmota, nezaorávají se zbytky, vozí se na spalovny. Organická hmota je mimo jiné například potrava pro žížaly, ty v půdě úplně chybí. Kolegové dělali výzkum na jižní Moravě a byli zděšení, že na několika hektarech nezavadili o žížalu!“
* Co je tedy důležité vše udělat?
„Například zpomalit odtok vody z krajiny. Důležité je si uvědomit, že voda v korytě řeky komunikuje s hladinou podzemní vody. Když stoupá hladina v řece, stoupá taky hladina podzemí vody. To je typické třeba na jaře. Když později klesne, klesne i hladina podzemní vody, ale klesá o něco později. V létě pak podzemní voda potoky dotuje vodou. To málo, co zde teče, pochází právě z podzemí. Říká se, že tento bazální odtok je zhruba čtyřicet procent. To ale předpokládá, že je potok přirozený a může komunikovat. Ale když je vybetonovaný...“
* Vláda nedávno oprášila a rozšířila seznam plánovaných přehrad, který se týká i Prostějovska. Jaký je váš postoj k budování přehrad?
„My stavbu přehrad klademe až na poslední místo. Kdybychom sestavili seznam, tak na prvním místě jsou retence vody v krajině, obnova remízků, obnova přirozeného koryta řek. A až na poslední místo si dáme přehradu. Ministerstvo zemědělství naopak přijde s tím, že první by se měly postavit přehrady... A jen tak mimochodem by se taky něco mělo udělat v krajině. Takže ne, že s tím nesouhlasíme, uvědomujeme si, že holt kumulace vody bude v některých oblastech asi nezbytná. Protože lidé tam fakt nebudou mít co pít. Pokud se ale jedná o přehrady, na které se ptáte, tak ty přesto dáváme až na poslední místo. Udělali jsme společné prohlášení, že zadržování vody v krajině a změna způsobu hospodaření jsou naší prioritou. Jsou oblasti, kde jsou s vodou dlouhodobě pod normálem, není tam žádná vláha a žádná voda, během léta tam jezdí zásobovací cisterny. Chápeme tedy, že tam je potřeba udělat nádrž. Nabízí se ale otázka, kde tu vodu vezmou. Říkáme si třeba, jestli není dobře začít lépe pracovat s přehradami stávajícími. Protože ze 165 je jich devětačtyřicet vodárenských. Zbytek jsou přehrady, který mají jiný účel. Muselo by se uzpůsobit okolí, zkvalitnit ho. Teprve potom by mohla být prohlášena vodárenskou. Stavba nové navíc může trvat X let. Nevíme přitom co bude za dva tři roky, natož za třicet. I kdyby teď obec řekla, že potřebuje přehradu, tak ji bude mít nejdříve za patnáct dvacet let.“
* Když se vrátíme k této lokalitě, je na Prostějovsku, Olomoucku oblast, kde už opravdu začíná být kritický nedostatek vody?
„Není to tady tak dramatické jako třeba na jižní Moravě. Nedávno se to ale načas převrátilo. My kromě řeky Moravy zde nemáme žádný větší tok. Což znamená, že Haná je závislá na srážkách, které neovlivníme. Kdyby nepršelo tři měsíce, nemáme nic. Podzemní vody jsou tady na řadě míst hodně hluboko a ani po vydatnějším dešti v uplynulých dnech se to příliš nelepšilo. Je to důsledek minulých dvou let, kdy hladiny podzemní vody klesaly. A přispělo k tomu i letošní jaro, hladiny pořád totiž padaly dolů. Celé povodí je nyní zcela suché, deficit vody je opravdu obrovský. Ukazuje se, že pokud nebudou intenzivní srážky, voda nebude – ani ta podzemní.“
* Zůstaneme v regionu. Objevuje se problém u říček jako Hloučela nebo Romže. Třeba Romži hrozí trvale vyschnutí, zde se ale zatím žádné viditelné kroky neprovedly…
„Nevím, jestli je zde konkrétně něco naplánováno. Tyto toky, které byly zahloubené, byly napojeny na meliorace, jež měly odvádět vodu z krajiny. Dneska jsou relativně rovné, částečně zabetonované a někde dokonce i zatrubněné. A jak už jsem říkal, chybí zde kontakt, kontakt vody v řece s podzemní vodou. Ty potoky samozřejmě vyschnou, protože nemají žádnou vodu – nejenže nemůžou dotovat, ale ony ani nemůžou komunikovat s podzemní vodou, která by nějaký průtok v nich trochu držela. Cílem je provést revitalizaci, která umožní, aby se voda z potoka vybřežovala, dostávala se do krajiny, protože čím déle ta voda zůstane v krajině, tím lépe. Aby krajina mohla dobře fungovat, tak primárně musíme těmto tokům navrátit komunikaci mezi povrchovou a podzemní vodou.
* Dostáváme se i k zachytávání vody. Jak tedy s ní co nejlépe hospodařit? A co pro to můžeme udělat?
„První věc je nedovolit srážkám odtéct. To znamená, co děláme na zahrádkách – máme sudy a vodu ze střechy svádíme do sudů. Města by mohla mít podzemní nádržky, jezírka, kde by byla voda sváděna. Podzemní nádrže mají výhodu, že se v nich voda nemůže dále znečišťovat, dá se následně použít třeba na zavlažování. Voda, která zasákne do půdy, se ale podílí i na podobě místního klimatu tím, že podporuje výpar, který obecně ochlazuje okolí. Třeba město Olomouc má tzv. koncepci modrozelené infrastruktury, kde se snaží řešit hospodaření se srážkami. Ať už jsou to zasakovací pásy, zelená parkovací místa, vracení zeleně až po zelené fasády a střechy. Čím více vody zachytíme, tím bude i celkové klima ve městě lepší. Neznamená to ale, že z dešťových srážek budeme dělat pitnou vodu. Pokud není k dispozici vodní nádrž nebo dostatečné zásoby podzemní vody, tak by se bohužel tady třeba musela nějaká nádrž vybudovat. Pak je tu ale apel na obyvatele. Mluvil jsem třeba o takzvané šedé vodě, to znamená zachycení vody v domácnosti a její následné použití na splachování toalet. Takhle se dá ušetřit obrovské množství vody. Takže města, která dokáží zařídit recyklaci vody a zadržování dešťové vody, dokážou výrazně zvýšit své zásoby pitné vody.“

MARTIN RULÍK

* narodil se 1. října 1968 v Chrudimi
* vysokoškolský pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci, odborník přes hydrologii
* vystudoval gymnázium v Chrudimi
* na studia navázal na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde získal například titul Mgr. z oboru systematická biologie a ekologie a následně v roce 2005 se stal docentem v oboru hydrobiologie
* posledních patnáct let učí na Katedře ekologie a biologie Univerzity Palackého v Olomouci
* ve své práci se věnuje zejména ochraně vody, ale také například využití srážek
* na odborné úrovni se rovněž věnuje problematice zadržení vody v krajině
* mezi jeho záliby patří například cestování a příroda
zajímavost: jako vyučující se dostal do mnoha zemí a seznámil se s řadou kultur, rok například strávil v Jižní Koreji