„JAKO OPRAVÁŘ BYCH SE UŽ NEUŽIVIL...,“ směje se populární zpěvák PETR JANDA

Sedmdesátník, který se do důchodu rozhodně nechystá. Co by tam taky dělal, když mu to pořád báječně hraje i zpívá. O kom je řeč? No, přece o frontmanovi legendární hudební kapely Olympic, která to už tento pátek roztočí na koncertu v Prostějově, který se koná u příležitosti padesátých narozenin kapely. PROSTĚJOVSKÝ Večerník vám už dnes zcela exkluzivně přináší rozhovor s touto nestárnoucí legendou českého hudebního nebe.

Co Petru Jandovi pomohlo překonat jednu z nejtěžších chvil ve svém životě, kterou byla nedávná smrt dlouholetého kolegy a kamaráda? Jak se pere s rolí dědečka a tatínka či co si on a celá kapela připravili pro fanoušky? To vše se dozvíte právě z následujícího interview...

 Skupina Olympic není v Prostějově poprvé, měl jste ale příležitost prohlédnout si kromě zdejšího jeviště i naše město?

„Jezdíme sem už takových padesát let... (smích) a od boku střeleno jsme hráli v Prostějově nejméně patnáctkrát, takže pár míst jsme si tu už prošli. Co si vybavuji, tak bydlívali jsme nejdříve v Avionu a pak v Grandu. Hrávali jsme v nádherné secesní budově Kotěrova Národního domu. Prostějov je moc hezké město, bohužel sem jezdíme na můj vkus málo... Osobně jsem místního rodáka a básníka Jiřího Wolkera coby student hltal, obdivoval jsem i Otto Wichterleho, coby vynálezce kontaktních čoček.“

 Vaší dceři, zpěvačce Martě Jandové, se před měsícem narodila dceruška. Měl jste už možnost se s nejmladší vnučkou osobně seznámit a pochovat si ji?

„Samozřejmě ano. Jezdí k nám pravidelně, hlavně pro rady mé manželky Alice, která je pro ni velkou učitelkou. Chovám malou Marušku vždy, když jsou tady. Je taková malinká a lehoučká a moc krásná po mamince... (úsměv)“.

 Jaký jste dle vašeho názoru dědeček a jaký tatínek?

„Tatínek jsem určitě dobrý (úsměv)... Alespoň si prozatím nikdo nestěžoval (smích). V dědečkovství jsem to ještě neměl čas dokázat. Mám sice už dva vnuky, šestnáctiletého a dvaadvacetiletého, ale mám dojem, že v jejich případě jsem se až tak neosvědčil.“

 Užíváte si otcovskou roli víc než dřív, nebo je to s prvními dětmi srovnatelné?

„Určitě si nyní užívám víc. I když teď v době natáčení nové desky to tak trochu flákám. Přesto každý večer dáváme společně s manželkou děti spát a taky spolu obědváme

i večeříme.“

 Po smrti vašeho bubeníka Milana Peroutky se nejeden fanoušek Olympiku obával o budoucnost kapely. Uvažoval jste o tom, že kapela skončí?

„Ano, přiznávám, že jsme uvažovali o tom, že toho necháme. A to velmi silně! Nedokázal jsme si v první chvíli vůbec představit, že bychom hráli s někým jiným...“ 

 Co vás znovu ‚nakoplo‘ k dalšímu koncertování?

„Jednoznačně fanoušci, kterým moc děkuji, a pak především samotná rodina Peroutkových. Byli neuvěřitelně silní a nám řekli jasně, že máme pokračovat. To jsme nemohli jen tak pominout. Zatím se zdá, že jsme éru po Milanovi nastartovali skvěle.“

 Chystáte pro fanoušky překvapení v podobě nové desky. Prozradíte, kdy se nového „cédéčka“ dočkáme?

„Desku právě teď dokončujeme a těšit se na ni můžete už zkraje listopadu tohoto roku. Bude obsahovat čtrnáct zbrusu nových písní a už teď jsme naprosto nadšeni (úsměv). Pro fajnšmekry sdělujeme, že jsme ji částečně natáčeli analogově...“

 Vyučil jste se v oboru ‚spojový mechanik‘. Přiblížíte čtenářům o co šlo? Umíte opravit třeba drobné domácí spotřebiče?

„Opravoval jsem konkrétně telefony, ale už bych to určitě neuměl... Technika jde totiž úplně mimo mě. Dnešním mobilům vůbec nerozumím a ani nechápu, jak je to vůbec možné, že to funguje. Takže, jako opravář bych se asi dnes už nejspíš neuživil... (smích).“

 Jak se díváte na televizní talentové pěvecké soutěže? Kdybyste s hudbou začínal v dnešní době, přihlásil byste se do soutěže tohoto typu?

„Obávám se, že ne. Ten program není totiž zásadně určen k tomu, aby z něj povstal nějaký nový pěvec, ale jenom pro to, aby se na tom vydělalo... Já už se na takové programy nekoukám, je to ztráta času!“

 Co byste tedy poradil začínajícím hudebníkům, kteří by rádi kráčeli ve vašich stopách?

„Hlavně by si měli rozmyslet, jestli je to opravdu baví tak, že nic jiného je od toho neodradí a taky by měli myslet na to, že se hudbou uživí strašně málo lidí, zejména v našich končinách. Ale na druhé straně hudba je nádherná a komu se to povede, předem gratuluji. Je to dřina, je potřeba neustále cvičit a sežere to spoustu času.“

 Pokud jsem správně četla, ve vašich muzikantských stopách se vydala zatím pouze vaše dcera Marta. Jak si to vysvětlujete?

„Není to tak úplně pravda. Můj syn Petr vystudoval konzervatoř v oboru viola. Dcera Eliška studuje biochemii, ale ta je vyloženě studijní typ a k muzice tak velký vztah nikdy neměla. A Anežka a Rozárka jsou ještě malé. Marta se k hudbě dostala spontánně. Vyrůstala v muzikantském prostředí, ale v osmnácti mi vážně oznámila, že hudbu dělat nebude. Teď se tomu občas zasmějeme... (smích)“.

 Na případech Ivety Bartošové, Petra Muka, Daniela Hůlky a dalších českých zpěváků vidíme, že muzikantské řemeslo a titul ‚celebrita‘ není vždy jen o příjemných věcech. Vzpomenete si, co vás osobně v showbyznysu nejvíc ‚semlelo‘?