„Pořád doufám, že se stane zázrak!“

Před nedávnem Večerník seznámil veřejnost s nelehkým osudem tříapůlroční Alexandry Hlochové z Prostějova, která se zásluhou maminky Kateřiny Piňosové i jejích nejbližších vyrovnává s následky epilepsie, mozkové obrny a vzácné genetické vady. Členové redakce a zaměstnanci vydavatelství Haná Press již malé Lexince finanční částkou na transparentní účet přispěli, podobně tak učinili i manželé Černoškovi a další lidé s otevřeným srdcem a snahou pomoci. Přidáte se? Třeba vás popostrčí následující zpověď maminky. Kateřina Piňosová se nám svěřila se svými pocity a popsala životní příběh nemocné holčičky.

* Jak vzpomínáte na chvíli, kdy Lexinka přišla na svět?
„Měla jsem z toho pochopitelně obrovskou radost, stejně jako celá moje rodina. Lexinka se narodila údajně zdravá. První výrazné problémy nastaly až později.“
* Kdy jste se dozvěděla, že něco na zdravotním stavu holčičky není v pořádku?
„Oficiálně mi to lékaři bylo sděleno, když malá měla půl roku a dostala epileptický záchvat. Od té chvíle se rozjelo naše kolečko řešení po nemocnicích a zjišťování konkrétních zdravotních problémů. Abych pravdu řekla, já osobně jsem už po narození Lexinky cítila, že s ní není něco v pořádku, že ve svém vývoji jaksi zaostává. Tehdy mě ale hodně lidí i z nejbližšího okolí mělo spíše za hysterickou matku. Říkali, ať se nestresuji, ať to neřeším, že děti určité věci prostě doženou, že to tak bývá. Nikdo kromě mě tomu nevěnoval pozornost. Až do té doby, kdy nastal onen problém s prvním epileptickým záchvatem.“
* Jak zněla diagnóza pro vaši dcerku právě po tomto záchvatu?
„Tak především bylo zjištěno to první možné, že Lexinka má epilepsii. A řešilo se, co s ní bude dál. Absolvovali jsme všechna možná vyšetření včetně genetiky, vyšetření zraku, sluchu i motoriky. Během následujícího roku nebo roku a půl se postupně přicházelo na to, kde je skutečný problém. Přišlo se na závažnou genetickou vadu.“
* Řeč byla také o mozkové obrně...
„O této lékařské diagnóze se zprvu vůbec nemluvilo, ale později jsem se o ní dočetla v lékařských zprávách.“
* Jak zjištění o nemoci Lexinky na vás jako na maminku zapůsobilo?
„Byla jsem z toho úplně hotová a přiznám se, že jsem tomu ani nechtěla uvěřit. Člověk se s něčím takovým nemůže smířit a já osobně jsem se s tím nesmířila dodnes. Pořád doufám, že se stane zázrak a malá Lexinka se nakonec uzdraví. Nesmířila jsem se s tím, ovšem naučila se s tím žít. Samozřejmě pořád hledám cesty, jak zdravotní stav dcery zlepšit.“
* Ale první náznaky zázraku přicházejí, stav Lexinky se částečně zlepšuje, nebo ne?
„Malinké pokroky tam jsou, ale spíše je vidí lidé z mého okolí než já, když jsem s Lexinkou vlastně nonstop. Nevidím je prostě tak výrazně jako ti, kteří malou vidí třeba s větším časovým odstupem. Ale Lexinka se sama hodně snaží, je to bojovnice. Navíc je velice hodná a celou rehabilitaci snáší dobře. Pokroky tedy určité jsou, i když prognóza není dobrá. Od ostatních maminek ale vím, že kolikrát opravdu přijdou takové zázraky ve zlepšení zdravotního stavu, které by nikdo nepředpokládal. A o to se pochopitelně snažím i já.“
* Můžeme vědět, kdo je teď vaší největší oporou při starostech o Lexinku?
„Pro mě to byla vždycky rodina. Tedy moji rodiče, bratr, švagrová a nyní také můj současný přítel. Ti všichni věnují maximum svého času pro to, aby mi pomohli. Také Lexinčin druhý dědeček, který se snaží si malou pravidelně brát a ulevuje mi i tím, že s ní občas jede na některá rehabilitační cvičení. Všem ze svého nejbližšího okolí jsem tak za všechno nesmírně vděčná.“
* Vzhledem ke zdravotním problémům vaší dcerky je pro vás nyní určitě složité najít si nějaké zaměstnání. Jak to řešíte?
„Ano, je to tak, protože starost o Lexinku mi bez přehánění zabrala čtyřiadvacet hodin denně. Do budoucna to se mnou vypadá tak, že si seženu práci spíše takzvaně na vlastní triko formou podnikání nebo třeba nějakého zkráceného úvazku v zaměstnání. Pokud to zdravotní stav Lexinky jen trošku dovolí, snažíme se navštěvovat speciální školku Jistota a já budu mít možnost najít si aspoň trochu vhodnou práci, abych vše mohla zajistit.“
* Jak vy sama vidíte vlastní budoucnost v závislosti na zdravotním stavu dcery?
„Jak už jsem řekla, věřím v zázrak. Pomalu se ale připravuji na to, že o Lexinku budu pečovat doživotně. Dcerušce bych přála životní samostatnost, aby se jednou vdala, odstěhovala se a založila si vlastní rodinu. Možná je to ale jen moje zbožné přání...“