„Práce s kosou? V Pivíně se s ní umíme ohánět,“ říká Jiří Vrba

Prezidenta, a dokonce i exprezidenta mohli uplynulou sobotu spatřit lidé na mezi za Pivínem. Tito ovšem nepatří k politikům – Václav Horák a jeho předchůdce Jiří Vrba totiž vedou činnost divadelní společnosti Větřák. A ta, kromě řady představení i dalších aktivit, má v programu také sečení trave – kosou. To letošní zhodnotil pro Večerník Jiří Vrba, jeden z pěti zakladatelů místního divadelního spolku. V exkluzivním rozhovoru například zavzpomínal na časy, kdy bylo na Hané normální umět se ohánět kosou. I na to, kdy vlastně nynější tradice, při níž dostávají prostor také kroje a muzika, vznikla. Nemohla pak chybět otázka na dezinfekci. Účastníci sekání ji však používali jaksi zevnitř…

* Jak a kdy vznikla tradice sečení?
„Je tomu už šestnáct let. Začalo to v zahradě školy, tam byla krásná zahrada. My jsme to posekali, už tam byli nachystaní a začali budovat na tom místě multifunkční hřiště, jaká teď na vesnicích vznikají. Sekli jsme tam i proto, že jsem tam jako kluk chodil do školy – byly tam záhonky, pěstovala se tam zelenina.“
* Akce se následně přesunula, pokolikáté je tedy u hřbitova?
„To bude tak šest let. My jsme potom sekli u nádraží, tam je taky taková pěkná mez. Pak u mateřské školy. A ještě v jedné lokalitě za dědinou. A pak jsme objevili tohle místo, protože František Sedlák, člen Větřáku, a Tomáš Nedbal, že zde sečou pořád. Tak jsme se přesunuli sem a je to dobré, že se spojí příjemné s užitečným. Ještě jsme pak chodili sekat vedlejší pozemek, ale tam si postavil mladý Sedlák dům a má tam koně, takže tam už nesečeme.
* Jak byste porovnal letošní účast s předešlými ročníky?
„V začátcích, tedy v roce 2004, začali hlavně ‚Pivíňáci‘. To si pamatuji, že bylo šestnáct sekáčů. Pak sem začali jezdit také z Velké Bystřice. Poslední tři ročníky byly v účasti slabší, ale dnes je teda dobrá účast, opravdu dobrá. Dá se říct, že lepší standard.“
* Kosa je pak nástroj pro mladší generace takřka neznámý. Jak se s ní umí v Pivíně ohánět?
„Myslím si, že jsou zde lidé, kteří to umí vzít do rukou. A sečou s nimi třeba příkopy, do těch se někdy se sekačkou nedostanete. A když potřebujete seno, pro dobytek nebo pro králíky, tak si lidé ještě nechávají kosy a sečou s nimi. S modernějšími nástroji se šetří práce. Ale tohle je taková klasika, při které vzpomínáme na naše předky. Mí rodiče, stále si pamatuji, chodívali – strýc, se švagry – na louky, protože měli v šedesátých letech ještě koně, krávy, museli toho nadělat hodně, aby bylo čím krmit přes zimu. A to se vše sekalo ručně. Vstávali ve čtyři, o půl páté už to valili. To byly louky, které byly tak mokré, že se tam muselo jít v gumákách. Pak se to seno vynášelo na hůlkách.“
* Muselo to být tehdy těžké…
„Ano, byla to těžká práce, ale zároveň taková poezie. Já jim s bratry nosil svačiny, mamka nás vždycky o sedmi vzbudila a už jsme klusali s kabelami za nimi. Byla to taková romantika.“
* V pozvánce jste uváděl „dezinfekco s sebó“. Co jste si tedy vzali na promazání?
„Slivovici. A teď se ještě tak ze dvě hodinky bude dezinfikovat. (smích) Je to nadsázka, ale myslím, že když jsme teď v té přírodě, tak je namístě. Při práci si vždycky lokneme nějakou čtvrtku. My máme s sebou dvacítku, která kdysi bývala výčepní lihovinou. Píval to tehdy strýc i tatínek, který říkal „aby se nám nezpěnila krif“. Ta vajska je taková slabá, takže se nebáli dát si stopečku, to se nic nedělo.“