- 14. květen 2020
- 786x
Lenka Sehnalová (na snímku) měla od dětství jasno, toužila se stát novinářkou. Podařilo se jí to, vystudovala vysokou školu, nicméně kvůli rodinným povinnostem se vrátila do rodného kraje. Novinařině se pak řadu let věnovala na regionální úrovni a při práci se cítila jako ryba ve vodě. Pak však přišla vážná nemoc, kterou pochopila jako volání jejího těla po větším klidu a souladu se svým okolím. Po jejím překonání objevila kouzlo nordic walkingu. Díky svému nevšednímu entuziasmu k severské chůzi dokázala přivést stovky lidí. Některým z nich tento druh pohybu pomohl při boji s těžkými fyzickými problémy. Před nedávnem se však opět vrátila k psanému slovu, když prováděla korektury souborného díla Jiřího Wolkera.
* Dělala jste korektury souborného díla Jiřího Wolkera, které na konci loňského roku u příležitosti 120. výročí narození tohoto básníka vydala Městská knihovna Prostějov. Jak jste se k této práci dostala?
„Loni na podzim mi zavolal ředitel knihovny Aleš Procházka a zeptal se, jestli bych se pustila do nějakých korektur díla Jiřího Wolkera. Zrovna jsem byla v zahraničí, tak jsem jen stručně souhlasila, aniž bych si zjišťovala podrobnosti. Předpokládala jsem, že půjde o pár básniček. Vůbec mě nenapadlo, že se jedná o souborné dílo, které nakonec ve čtyřech svazcích zaplní více než šest set stran. A proč se Aleš Procházka obrátil zrovna na mě? Dlouhá léta jsem působila v médiích a součástí mojí práce bývaly často i korektury. A také jsem zrovna měla čas, kterého na přípravu této publikace nebylo právě moc – v rámci grantu musel realizační tým zvládnout veškeré práce během asi čtyř měsíců.“
* Poslední souborné vydání Wolkerova díla vyšlo v roce 1940. Proč už k němu vydavatelství znovu nesáhla?
„Netuším. Důvodů může být spousta a asi není třeba je nějak podrobně zkoumat. Došlo k tomu prostě až teď a je skvělé, že se tak stalo díky iniciativě lidí z našeho města.“
* V čem se aktuální vydání liší od toho původního?
„Liší se nepatrně. V redakčním týmu jsme se shodli na tom, že nelze aktualizovat jen některé anachronismy a jiné tam ponechat. To by nedávalo smysl. Buď by se celá jeho tvorba musela převést do současného jazyka, zmodernizovat a přizpůsobit dnešním normám, nebo bylo nutné nechat ji tak, jak byla napsána. A to i s tím ‚rizikem‘, že některá Wolkerova slova či slovní spojení včetně jeho novotvarů dnes mohou působit téměř jako pěst na oko. Na řadě míst to tedy může vypadat tak, že jsme neopravili gramatické chyby, což se týká například některých předpon, dvojhlásek nebo slovních tvarů. Přesto jsme opravili opravdu velké množství chyb, dokonce i chybějících slov. Řada chyb vznikla také díky technice, při převodu naskenovaných stránek původního textu do moderních grafických programů. Při tom velkém počtu stran nebylo jednoduché všechno vychytat a je pravděpodobné, že pozorný čtenář objeví nějaká opomenutí.“
Další chyba na Vápenici.